3.

Portrét diktátora

Libye bývá často spojována pouze se svým vůdcem, plukovníkem Muammarem Kaddáfím. Je pravda, že jeho životní osudy by byly hodny celému eposu. Syn prostého pouštního beduína ze Syrty dokázal uvést v čin revoluci a nastolit režim, který nemá ve světě obdoby. Jeho vlastní obraz tvoří několik proměn, s nimiž jsme měli co do činění: nejprve to byl mladý revoluční hrdina panarabského hnutí, poté mluvčího silného odporu vůči imperialismu a naposledy až do dnešních dnů starý africký kmet. Plukovník Muammar Kaddáfí -- během posledních čtyřiceti let -- unikl všem vražedným pokusům a geopolitickým proměnám.

Jakou část tvoří jeho vlastní přesvědčení a jakou jen hrané postoje a politický kalkul? Jedná se opravdu o jakéhosi pomatence, nebo pouze o mimořádného talentovaného herce? Je utopista, nebo pragmatik?

Chudé dětství a předčasné revoluční politické uvědomění

Narodil se v roce 1942 v chudé rodině uprostřed pouště oblasti Syrta, mezi Kyrenaikou a Tripolskem. Kaddáfí patří ke kmeni Kaddáfa (termín se přepisuje rozličně), do dnešních dní menšinovému kmeni libyjského kmenového zřízení. Získal náboženské vzdělání a velmi brzy se začal zajímat o historii. V deseti letech byl poslán do Syrty. Jelikož škola byla dosti vzdálena od rodičovského příbytku, přespával v mešitě. Z vyprávění jeho bývalých kamarádů vyplynulo, že už od dětství měl u svých vrstevníků přirozenou autoritu. Ve čtrnácti letech opouští Syrtu a pokračuje ve studiu ve městě Sebha, kde se připravuje na střední školu. Události kolem Suezu v roce 1956 a intervence Velké Británie a Francie do Egypta poznamenala počátek jeho politického angažmá: účastní se manifestací na podporu Egyptem a horuje pro osobnost Násira.

Právě široké emancipační arabské hnutí (počínaje válkou roku 1956, alžírskou válkou, bitvou o Libanon v roce 1958, strategickým spojením mezi Egyptem a Sýrií, ale i palestinskou otázkou a revolucí v Jemenu) u mladého Kaddáfího posiluje pocit, že je potřeba vytvořit jednotný arabský národ formou arabské revoluce. Se svými kamarády zakládá v sedmnácti letech tajnou politickou buňku, jež se podílí na politické agitaci a přípravě revoluce. Tyto aktivity jsou brzy kvalifikovány jako nežádoucí a Kaddáfí je v roce 1961 vyloučen ze všech fezzánských škol. To je přivede k rozhodnutí, že se vzdá myšlenky na lidové povstání, a pomýšlí na vojenský puč. Studuje v Misurátě kurzy práva, později vstupuje na vojenskou akademii. Ve svých politických aktivitách pokračuje i v armádě, kde má na starosti nábor a kooptaci vyšších důstojníků, kteří později, v době převratu, zajistí pučistům podporu.

Ideologická konstrukce Muammara al-Kaddáfího

Ideologie, kterou vytvořil Kaddáfí, aby se chopil moci, je originální. Tvoří ji směsice antiimperialismu, panarabismu, referencí na islám a permanentní volání po lidové revoluci a přímé moci mas. Některé aspekty této ideologie jsou společné stávajícím -- zejména odmítnutí imperialismu, arabský panarabismus, výzvy k revoluci --, jiné jsou jeho vlastní. Máme na mysli zejména spojení islámu a socialismu a jeho silné odmítání státu.

Kaddáfí uvádí, že na zrodu jeho politického uvědomění a vize světa, měly rozhodují vliv vztahy mezi Severem a Jihem, které se datují suezskou krizí roku 1956 a vypuknutím alžírské války. Antikolonialismus také v jeho případě nastoupil přirozeně hned po antiimperialismu. Podpora hnutí národního osvobození, kde hraje klíčovou roli kauza palestinská -- vojenské konfrontace s Francií v Čadu a se Spojenými státy americkými v Syrtském zálivu --, a odmítnutí Západu v Africe do toho zapadají. Jestliže Kaddáfí podporuje sám několik hnutí národního osvobození a na svém území často buduje výcvikové tábory, vždy si naopak dává pozor, aby v jeho nikdy nevznikla žádná cizí vojenská základna.

To je zajímavé zejména u Sovětů, kteří se ho snažili ke zřízení základny na jeho území přemluvit, což na druhou stranu nevylučovalo, že si od nich nakoupil ve velkém množství vojenská zařízení.¹ To odpovídalo jeho antiimperialistickému přesvědčení.

Co se týče islámu, jeho přístup odráží rovněž jeho původ a výchovu. Vztah k náboženství byl -- a dosud je -- v rurální Libyii soustředěn na každodenní rituální praktiky a společnou páteční modlitbu. Jeho otec dbal na to, aby mu dopřál náboženského vzdělání, což mu umožnilo mít přímý kontakt s koránem. Během svých mladých studentských let v Syrtě mohl následně ocenit sociální roli islámu ve vztahu k chudým. Z toho také odvozuje představu, která bývá někdy označována jako "koránský socialismus"². I když v některých ohledech se mohou tyto představy blížit názorům Muslimských bratří, jeho samého to ke sblížení s nimi nevedlo. Naopak několikrát násilím potlačil toto hnutí, jež vždy pokládal jako hrozbu svojí moci. Kaddáfí ostatně nikdy neskrýval svou averzi vůči teokraciím a salafistickým hnutím. Nikdy ovšem nepopíral své zaujetí Francouzskou revolucí, utopickým socialismem 19. století, anarchosyndikalismem a dílem čínského revolucionáře Sunjatsena.

A tak mohlo dojít k tomu, že během jednoho rozhovoru (ve stanu s francouzským státním tajemníkem pro kooperaci Cahrlesem Josselinem, za tehdejší socialistické vlády Lionela Jospina) počal vůdce náhlae vysvětlovat, kterak ve Francii se zájmem sledoval polemiku o Jospinově trockistické minulosti. Když potom požádal, aby předal premiérovi vzkaz, že by si s ním rád osobně o trockismu promluvil, kochal se už jen dojmem, který vyvolal. Na závěr návštěvy ještě pronesl, že stále zůstává velkým obdivovatelem Proudhona a Bakunina.

Za obrazem pomatence

Plukovník Kaddáfí dokázal rychle upustit od násilí, aby dosáhl svých cílů. To ale není tím jediný důvod, kterým můžeme vysvětlit výjimečně dlouhou dobu jeho setrvání u moci.

On sám disponuje především naprosto dokonalou znalostí sociálních a mentálních struktur své země a velkou politickou inteligencí. Dokáže být mnohem pragmatičtější, než se může zdát při pohledu na jeho mediální obraz. Právě tyto kvality ho dovedly k projevu ve městě Zuwára roku 1973, v němž vyzval k lidové revoluci a nastolení moci mas. Tento projev -- o němž promluvíme detailněji později --, může na první pohled vypadat jako sebevražedný. Stal se ale naopak jeho výrazným politickým úspěchem, neboť mu umožnil tím, že se obrátil přímo k masám, odstranit narůstající opozici některých kádrů Revoluční rady, administrátorů a vzdělané buržoazie z Benghází a Tripolisu.

Zdá se velmi málo pravděpodobné, že by Kaddáfí věřil ve výstižnost představy "společnosti bez státu" -- ani on sám nemůže ignorovat nezbytnost opírat se o solidní státní struktury k získání ropného bohatství -, ale naopak velmi dobře pochopil, že ideologie přímé moci by mohla nalézt odezvu u velmi důležité části tradiční libyjské společnosti vzdorující myšlence silného centrální moci.

Dalším dokladem tohoto přístupu je zahraniční politika. Plukovník Kaddáfí ke konci 90. let pochopil, že svět se definitivně změnil a že již nemůže pokračovat ve střetu se Spojenými státy americkými, jako to dělal během posledního desetiletí. Potřeboval naopak návrat amerických společností, aby zprovoznil ropné instalace, jež byly poškozené americkým zákazem obchodní výměny s Libyí. Využil zprostředkování saudským princem Abdulláhem a prezidentem Mandelou, aby navázal dialog se Spojenými státy a následně přijal všechny podmínky, které se vyžádalo mezinárodní společenství³. Na rozdíl od Saddáma Husajna plukovník Kaddáfí pochopil okamžitě po 11. září 2001, že svět se změnil. Pochopil, že by mohl být příštím arabským režimem, který by mohl být terčem prezidenta Bushe? Skutečností zůstává, že bez jakékoliv dvojznačnosti odsoudil již 12. září 2001 terorismus al-Kájdy, když řekl.: "Svět, který kdysi zacházel s Libyií jako se státem podporujícím terorismus, pochopil ve skutečnosti, co to je opravdový terorismus." Zahájil tím diskrétní formu spolupráce se CIA výměnou za informace o terorismu.

Útok na Irák na jaře 2004, vedený Spojenými státy a Velkou Británií z důvodu, že Saddam Husajn drží balistické zbraně a zbraně hromadného ničení, urychlilo jeho rozhodnutí několik měsíců poté zničit za americké kontroly chemické zbraně a ukončit zárodky jeho nukleárního a balistického programu. Sotva týden po tomto Kaddáfího vyhlášení, dosedl na letišti v Tripolisu velký nosič amerických zbraní dosedl a přivezl vše nezbytné k likvidaci zbrojních programů.

Plukovník Kaddáfí má obrovský herecký talentem. Je to opravdu komediant nad jiné, neboť si je naprosto vědom, jakým způsobem působí na své publikum: výběrem kulis, mobiliáře, ale i oděvu. Role jsou perfektně nastudovány a přispívají bezpečně k úspěchu jeho vystoupení. Co znamenají dlouhé okamžiky ticha a jeho pohled obrácený k nebi? Přece hloubku jeho myšlení. A co improvizace? V jediném okamžiku je schopen vytáhnout náhle ze své kapsy počmárený papír, potom dlouze hledá brýle, až nakonec jenom číst spatra. Potvrzuje tím zájem o svou osobu, cit pro detail a neskonalý dojem ze své vševědoucnosti.

Během jednoho masového setkání v Sebze vyvolal značné pohoršení projev "obyčejné libyjské občanky", která si vzala slovo, aby si stěžovala na místní korupci. Kaddáfí toho stoprocentně využil. Nejprve jí složil poklonu za její krásu a vzápětí se obrátil rozlíceně ke svým ministrům. Označil je za zloděje... a následující den je zbavil funkcí. Během jednání Všeobecného kongresu lidu (parlament), které se věnovalo rozpočtu, vyplísnil své ministry jako školáky a vybídl je, aby si dělali poznámky. Poté se obrátil na ministra zdravotnictví, aniž by se na něj podíval, a řekl: "A jaký je tvůj rozpočet na platy zdravotních sester?" Ministr zabořil nos do svých papírů a po chvíli oznámil šifru. Nové rozhořčení Vůdce. "Děláš si legraci? To je nedostatečné! Navýšit!"

Nevyzpytatelností svých postojů se vždy pokouší destabilizovat protivníka. Během rozhovoru s jinak velmi zkušenými novináři -- Davidem Pujadasem v roce 2007 nebo Christine Amanpourovou v roce 2011 -- dokázal náhlým tahem všechno, oč usiloval. Co také může odpovědět Christine Amanpourová, když jí Kaddáfí výsměšně ohlásí v angličtině: "My people loves me" (Můj lid mne miluje), zatímco polovina jeho země je zrovna ve válce proti němu?

Poznámky

1 Tím, že nechtěl vstoupit do exkluzivní závislosti na Sovětském svazu v této oblasti, mohl přijmout také ve velkém množství vojenské zařízení od Francie v letech 1970-1980 (zvláště stíhačky Mirage, helikoptéry Super Frelon, obranný vzdušný materiál a hlídací čluny pro loďstvo).

2 Hervé Bleuchot: "L'idéologie du colonel Mouammar al-Qaddafi", in La Libye nouvelle, rupture et continuité, CNRS, Paříž 1975.

3 Především se jednalo o odškodnění obětí letadla PANAM a UTA a ustoupení od terorismu a programu balistických zbraní a NBC.