Pan Petr Gazdík má jistě "hodné" děti, kteří se o něj ve stáří postarají

4. 7. 2011 / Jiří Baťa

Již mnohokrát byla některými politiky, převážně ministry Kalouskem a Drábkem, zdůrazňována vize, že by se o staré lidi, tedy rodiče, měli (mohli) postarat děti, resp. by jim měli na jejich důchod přispívat. Za ideálních podmínek geniální myšlenka. Jenže skutečnost a hlavně budoucnost tomu poněkud nenasvědčuje. Uvedu příklad:

Staří rodiče jsou v důchodu a neoplývají žádným mimořádným zdravím. Starý pán dříve pracoval až do důchodu jako školník (a údržbář v jednom), jeho paní pracovala ve školní jídelně. Důchod, který pobírají, čítá 16 tisíc měsíčně. Jejich děti, dcera i syn mají své rodiny, syn i dcera splácí hypotéku na byty, které si pořídili. A co čert nechtěl, oba se ocitli bez práce. Jejich příjmy jsou tedy závislé na podpoře a jistých dávkách (z čehož ještě hradí splátky) a oba sourozenci smutně konstatují, že žijí na hranici únosnosti, jak se říká z ruky do úst (slušně řečeno). Šance na zaměstnání v místě a blízkém okolí žádné, nabídky mimo bydliště takové, že by při dojíždění či delším pobytu v místě nového pracoviště domů donesli tolik, kolik mají nyní na podpoře. Nemluvě o tom, že musejí vychovávat dvě nedospělé děti.

Nemocní, ale skromní rodičové jim přesto občas nějakou tou stokorunou vypomůžou. Vždyť nemusí mít dva chleby namazané máslem, stačí jeden a druhý jen na něj přiklopit, říká starý táta obou svých dětí. Syn a dcera jsou za ty stokoruny vděčni, hlavně kvůli svým dětem, že jim mohou koupit to, na co by jinak nebylo. Aby toho nebylo málo, rodiče synovy ženy nežijí, rodiče manžela dcery na tom jsou stejně jako její vlastní rodiče a navíc žijí ve starém nájemním domě, který potřebuje opravy, které vlastník neprovádí -- a tak rodiče musí ze svých průměrných důchodů potřebné opravy platit sami. Při typické "stařecké" skromnosti a odříkání i oni se svým důchodem jakž takž vyjdou. Na svou dceru a její rodinu, hlavně vnoučata, nezapomínají, k svátkům či narozeninám vždy přijdou s nějakou pozorností, na kterou předtím šetřili. Totéž je v případě rodičů syna a dcery. To vše potud, pokud na to mají!

Otázka první: Je to příklad výjimečný, resp. ojedinělý, nebo běžný? Zachovám objektivitu a budu vycházet z předpokladu, že to není jev celospolečenský, ale také ne jev ojedinělý. Tedy, že na tom takto nejsou všichni, ale někteří více či méně stejně. Ale jsou také případy, kdy jsou na tom mnohem hůře, stejně jako případy, kdy jsou takové skutečnosti pro některé "důchodce" zcela neznámé a nepochopitelné. Tak už to na světě chodí.

Otázka druhá: Mají páni ministři Kalousek a Drábek pravdu, či je reálná jejich proklamovaná vize, že by děti měly pomáhat (finančně) svým rodičům až tak, že to bude dáno zákonem? Tedy normou platnou obecně pro všechny potenciální důchodce jako zdůvodnění pro jejich záměry s penzijní reformou (jiné reformy nevyjímaje)? Co lidé bezdětní, nebo kteří o děti (z různých důvodů) přišli?

Otázka třetí: Je současná ekonomická realita, tím více budoucnost, zárukou, že se jejich vize mohou plně realizovat? Uvažují, či vědí, jak budou další (budoucí) vlády schopny jejich dnešní vize naplňovat? Jsou si jisti, že nebude hůř? Slyším jejich důvody: děláme to, aby nebylo hůře, ale je takové řešení správné? Notabene když víme, že je celá řada jiných možností, kde lze zcela evidentně ušetřit či najít potřebné (dnes chybějící) peníze?

Otázka poslední: Jsou jejich úvahy sociálně spravedlivé, když jejich navrhované vize vycházejí de facto jen z jejich sobeckých "soukromých" možností a podmínek?

Jestliže si dovolí pan Gazík dnes doufat, že jeho tři děti se o něj (poněkud sobecky nezmínil i svou ženu, matku svých dětí) na stáří postarají, neznamená to, že všichni rodičové budou dříve, než budou staří, zastávat vysoké politické posty, budou mít platy, které jim de facto již dnes samy o sobě mj. zajistí i stáří, a že tedy mluvit o přesvědčení, že se o něj (!) děti na stáří postarají je nepatřičné, ne-li drzé či provokační? Myslí (a nejen on, ale i ostatní přívrženci těchto vizí) na občany, nebo jen na sebe, případně na své děti? Ta druhá verze je pravděpodobnější, ne-li jistá.

Autoři a propagátoři těchto vizí vidí jenom sebe, dnešek a potřebu něco v tom udělat, protože si to předem stranicky a koaličně "nalajnovali. Avšak zcela nezodpovědně přehlíží řadu faktorů:

• Nelze vyloučit, že v horizontu realizace jejich návrhů (za 30-40 let) nebude existovat nezaměstnanost. Předpoklad je, že spíše ano, než ne.
• Nelze vyloučit, že i nadále budou existovat jisté poměrně silné skupiny občanů, kteří budou tvořit tzv. skupinu sociálně slabších, ale i skupinu sociálně slabých, ne-li zcela na pokraji životní existence, tj. bezdomovci, dlouhodobě nezaměstnaní, nemocní, zadlužení, či jinak postižení (např. živelnými katastrofami, požáry), životními tragediemi (při zaměstnání, v dopravě, v rodinách apod.).
• Nelze vyloučit, že do zmíněné doby (tj. za 30-40 let), nedojde k ekonomickým a politickým změnám jak v ČR, tak mimo ni (otázka EU a jiných politických, ekonomických a sociálních faktorů),
• Nelze vyloučit, že za stejné období nedojde k výrazné změně v etnickém složení či poměrů ve státě, potažmo v Evropě.
• Nelze vyloučit, že bude-li přijato v ČR euro, může to výrazně ovlivnit ekonomickou situaci, zvláště u skupiny sociálně slabších občanů.
• Nelze vyloučit i jiné nepředpokládané vlivy, které mohou zapříčinit výrazné zhoršení sociálního postavení a ztížení životních podmínek řadě občanů, ne-li celému státu, případně Evropy (teroristické útoky, epidemie, živelné události, katastrofy jaderných elektráren apod.).

Chápu, že výše zmíněné nelze nikdy vyloučit, tedy ani za okolností, že realizace programu vlády a jejich vizí budou ohleduplná, sociálně únosnější, spravedlivější a méně progresivnější. Ale proč připravovat lidem horší životní podmínky neadekvátně, bezohledně a vyloženě sobeckým způsobem: Po nás potopa? Mnoho našich lidí a občanů již dnes doplácí na nezodpovědné jednání politiků, což dokládá další výrok P. Gazdíka, když na dotaz N. Adamičkové (PRÁVO, sobota 2. července 2011) :

Tím chce nejspíše říci, že občané projedli a spotřebovali miliardy za vytunelované banky, firmy, za předražené Pandury, pistole, padáky, letadla, vojáky v Afghánistánu, Iráku, Kosovu, ProMOPro, platy a zlaté padáky v ČD, LČR, ČEZ, v dozorčích a správních radách atd., atd.

Myslím, že jeho slova vypovídají zcela jasně o tom, jak vláda rozpočtové odpovědnosti "hospodaří" (či dřívější hospodařily), dá-li se to tak vůbec nazvat. Taková je prý situace v celé Evropě a jak vidno, některé vlády nevědí, co mají dělat.

To si myslí pan Petr Gazdík, předseda poslaneckého klubu TOP 09 a Starostové, jinak také předseda Starostů a měst (či jak se jejich partaj nazývá). Nebudu se mýlit když řeknu, že řada občanů bude na to vše mít jiný názor a co si o tom myslí, si už nechám pro sebe. To je totiž "veřejné tajemství!"

Vytisknout