Je to vlastně překvapivé, protože řecký dluh je sám o sobě maličkostí. Řecko netvoří víc než 2,5% HDP eurozóny a dokonce i jeho enormní veřejný dluh ve výši 350 miliard euro představuje pouhých 3,7% HDP eurozóny. Jinak řečeno, jestliže má být nakonec polovina dluhu prominuta, jak se o tom teď diskutuje, představovalo by to ztrátu 1,8% bohatství, které je v eoruzóně za rok vytvořeno, neboli méně než 1% finančních aktiv držených evropskými domácnostmi. To jistě není zanedbatelné, ale nedá se to například srovnat s dopady zemětřesení na japonskou ekonomiku...

Protože všechna perspektivní řešení mohou mít vážné důsledky překračující samotný případ Řecka. Teoreticky je věc jednoduchá: Jsou to Řekové, kdo utráceli příliš mnoho veřejných prostředků, aniž by platili přiměřené daně, takže je na nich, aby zaplatili. Nikdo jim nechce za přiměřený úrok půjčit? OK, vlády se mohou dohodnout, že jim půjčí namísto soukromých investorů. To je to, co bylo odsouhlaseno, nez bez obtíží, minulý rok. Nicméně nyní si uvědomujeme, že to nefunguje: Řecký dluh je tak veliký, že neexistuje způsob, jak by ho Řekové sami mohli splatit. Pekelné úspory, k nimž se zavázali, natolik utlumily ekonomickou aktivitu, že příjmy vlády vzrostly méně, než bylo prognózováno, a dohodnutého cíle ohledně snížení deficitu nebylo dosaženo.

Existují dvě možná řešení. První by zahrnovalo zaplacení části řeckého dluhu Evropany namísto Řeky. Toto řešení, to nejjednodušší, nicméně není přijatelné, zejména pro německé veřejné mínění, které si nepřeje slyšet o placení za "lenochy z klubu Med". Druhé řešení, kterému německá vláda dává přednost, spočívá v takové či onaké formě prominutí části řeckého dluhu. Toto řešení by představovalo výhodu v podobě snížení dluhového břemene zatěžujícího Řeky bez zatížení daňových poplatníků ze zbytku Evropy. Na druhé straně to má však i řadu nevýhod. Především by to zatížilo banky, a řecké banky, které především drží značnou část řeckého dluhu, by to přivedlo k bankrotu. Vyvolalo by to rovněž placení pojistného proti řeckému bankrotu na trzích se swapy úvěrového selhání, proslulými CDS, s předem těžko odhadnutelnými důsledky. A nakonec by to vedlo k nedůvěře vůči veškerým vládním dluhopisům eurozóny a v důsledku toho k významnému zvýšení úroků pro všechny evropské země. Stručně řečeno, námitky Evropské centrální banky vůči tomuto řešení nelze vyřídit mávnutím ruky...

Moc daleko ne. Protože stále chybí volba mezi těmito obtížnými možnostmi, stále se držíme fikce, že Řekové zaplatí... Se stále zřetelnějším rizikem, že toho budou mít dost a pošlou nás do háje. A spolu s námi i euro...