Rerum novarum "Bohemiae" a budoucnost DPH

4. 7. 2011 / Miroslav Tejkl

V dnešní době deklarací a moralizujících prohlášení není příliš typické, aby někdo představil vlastní programovou koncepci v podobě technicky konkretizovaných návrhů.

Martin Kunštek tak učinil.

Celkové zaměření jeho postojů i samotného návrhu je vcelku sympatické. Provokativním rysem jeho návrhů je ovšem skutečnost, že i když je Kunštek kritikem současné podoby kapitalismu, bere si na pomoc tzv. švarcsystém, tedy fenomén, který je naopak terčem útoků levice, odborů a mnoha jiných odpůrců neoliberálních praktik.

Já osobně jsem švarcsystém nikdy příliš nedémonizoval, ale znepokojuje mě něco jiného.

K určité ostražitosti, opatrnosti mně vede zejména bezstarostná a jak se zdá celkem spokojená představa Martina Kunšteka, jak masová přeměna pracovněprávních vztahů upravených v zákoníku práce (pracovní poměr a oba druhy dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr) na vztahy obchodněprávní a živnostenské znemožní Kalouskovi přenášet daňovou zátěž na pracující -- a rozloží výběr DPH, když příliš mnoho lidí budou plátci DPH a nebude na nich jako na konečných spotřebitelích spočívat břemeno této daně.

Pokud by tomu tak bylo, je Kunštekova bezstarostnost stylu "pereat mundus, jen když tomu zlořečenému Kalouskovi vypálíme rybník" dost znepokojivá, protože by ohrožovala a podlamovala i ten dosavadní výběr DPH -- nejenom nějakou další Kalouskovu snahu přenášet daňové zatížení na neprivilegované vrstvy. DPH a spotřební daň se nejsnáze vybírají a tvoří dnes poslední záruku toho, že lze financovat sociální stát. Skandinávie, která ještě tak nejúspěšněji reprodukuje svůj sociální stát, má ostatně oba druhy daní vysoké. A Dánsko udržováním ojedinělé jednotné -- a vysoké - sazby 25 % DPH neztrácí samozřejmě charakter sociálního státu proto, že má takto provokativní jednotnou a vysokou sazbu DPH. Negativní důsledky vysoké jednotné DPH dopadající "na všechno" ohledně kulturní a sociální sféry jsou zřejmě v Dánsku řešeny jinými společenskými nástroji a formami. Ostatně případná existence jediné vysoké sazby nemusí ještě znemožňovat a vylučovat možnost osvobození od (této jednotné) DPH ...

Kunštekova snaha posílit roli přímé daně z příjmu a oslabit roli nepřímé daně placené při nákupu zboží, je z hlediska levicového postoje abstraktně jistě oprávněná.

Samostatná daň z příjmu nebývá degresívní (musela by tak být uměle zkonstruována na švýcarský způsob). Není degresívní (pokud vyčleníme povinné pojistky, parafiskály, což je jiný druh (skoro)daně), ani tehdy, když je přes nesouhlas levice i u fyzických osob rovná (pokud jde o právnické osoby, tady je typická jedna sazba a případnou progresivitu daně z příjmu osob právnických požadovala z významných politických sil kdysi jen KSČM).

Daň z příjmu je tedy typicky spravedlivější z hlediska principu rovnosti, z hlediska jakékoli typické levicové doktríny.

Jsou tu ovšem různá ale ...

Degresivita je zřetelná, když boháč kupuje stejně drahé zboží téhož druhu jako chuďas. Pak ano, pak ten chuďas skutečně platí při nákupu vyšší procento ze svého příjmu (a z ničeho než ze svého příjmu se daně neplatí -- ani ty placené při nákupu) než kolik platí boháč při nákupu téhož zboží z toho svého vysokého příjmu. Takový předpoklad jistě může platit u rohlíků a chleba atd. -- jinak ale bohatý člověk při snaze opatřit si zboží, které plní určité užitné funkce, dává spíš přednost náročnějším a dražším verzím -- než chuďas, který kupuje levnější verze zboží podobných užitných funkcí.

Mezi vyššími středními vrstvami a chudými je tedy degresívní charakter DPH poněkud zamlžen. Nicméně pravda je, že pokud celou společenskou většinou středních a nízkopříjmových vrstev (dále též jen "širokou veřejnost") dáme do protikladu k příjmovým elitám, degresívní charakter nepřímých daní vystoupí do popředí opět silně a zjevně -- pak už sebedražší verze nebo nákup statků, na které společenská většina nemá peníze v žádné verzi, nemohou nic změnit na faktu, že platba DPH v ceně je zde už prostě mnohem menším podílem na velmi vysokých příjmech nejbohatších -- oproti těm ostatním ...

Kunštekova představa, že se prostě příslušně posílí role daní z příjmu, když se výrazně oslabí nepřímé daně, protože společnost bude donucena na ně v potřebně rozsáhlé míře bez omezení přejít, aby se výpadek vyrovnal, není podle mne ani příliš realistická.

Dnešní Evropa není žádnou federací přirozených korporací, cechů a společenstev a lidí v nich vázaných a zakořeněných. Je spíš na "liberálně-individualistický způsob" "poskládána" z jedinců nezakořeněných v dostatečně silných vazbách na přirozená společenství a soutěžících s celým globalizovaným světem. Realista ví, že oslabení výběru nepřímých daní může být v dnešní době dost riskantní cestou.

Skandinávie stojící na obou nohách (vysoké přímé daně osob fyzických i nepřímé daně) se mi jeví jako cesta bezpečnější ...

V dosavadním českém skoro stomiliardovém výnosu daní z příjmů fyzických osob tvoří drtivou většinu výnosy z daně z příjmů od typických zaměstnanců (závislá činnost) ...

Je namístě i otázka, co by se asi odehrálo na úseku samotných přímých daní, kdyby u statisticky výrazného počtu z dosavadních 3,5 milionu českých zaměstnanců masově nastoupila nutnost nejen vést samostatně účetnictví, ale také možnost "dávat do nákladů" výdaje, které dosud byly vynakládány na úkor čisté mzdy (třebaže daň postihující mzdu nebo plat má také své paušalizované odpočitatelné položky).

Je-li dnes zaměstnanců 5x více než živnostníků a lidí s postavením OSVČ, ale samotná vybraná daň z příjmu ze závislé činnosti, tedy z mezd a platů je skoro 20x větší než daň z příjmu osob podnikajících a pracujících na vlastní účet, je otázkou, zda je bezpečné riskovat ...

Přitom jediný způsob, jak zachytit pro sociální stát tak důležité daňové výnosy po případném propadu daně z příjmu v důsledku změny velkého počtu zaměstnanců na režim OSVČ, by pak byla víra, že alespoň zvýšené nákupy přinesou DPH a spotřební daně navíc ...

... ale nepřímé daně byly přece panem Kunštekem odsouzeny do propadliště dějin ...

Vytisknout