Monitor Jana Paula:

Manifest lásky

1. 7. 2011 / Jan Paul

Často sobeckost, nezralost, egoismus, snaha vlastnit, rozhodovat, být dominantní. Nechci zevšeobecňovat, ale chodím mezi lidi, hovořím s nimi, s mladými i staršími, a stále mám neodbytnější pocit, že se s nimi cosi stalo, že spolu sice nějak jsou, ale jsou si odcizeni. Dnes není problém sehnat prostor ke společnému bydlení, či jen chvilkový azyl jako v dřívějších dobách, kdy museli milenci vyvinout značnou fantazii k tomu, aby svůj vztah realizovali. Možná se tehdy více chodilo ven, četlo více poezie, a méně posedávalo v barech a vinárnách.

Ono jich také moc nebylo, leccos nebylo, co člověka naopak iniciovalo k alternativnějším formám naplňování vztahu, a o to zajímavějším a často dobrodružnějším. Dnes nemají problém s ničím, vlastní svá auta, fotoaparáty, konta, psy a kočky, a co je nejhorší, vlastní také sami sebe. O podřízenosti jednoho velmi často rozhoduje solventnost druhého. Na venek šťastná přetvářka v bezpočtu večírkových fotografií, na nichž všem svítí zuby v širokém úsměvu, uvnitř nespokojenost jednoho nebo druhého. Navenek pozlátko, uvnitř prázdnota.

Iluze, klapky na očích i na uších, falešná očekávání, marná čekání, sladká doufání, nadějné lásky na mořské pláži, a doma metry videí o šťastných milencích, kteří se už přestali znát. A pak strach odejít, strach z nejistoty, strach učinit sebe sama, nenechat se vláčet trpkými výčitkami a bezmocí. Je mi jasné, že to zase od některých čtenářů schytám, a tak, aby měli pádnější důvod, sepsal jsem tento text, a přizdobil ho navrch Manifestem lásky, mírně provokující nadsázkou, abych lépe vyjádřil svůj postoj.

Manifest lásky

Je třeba odmítnout každý vztah, jehož cílem není duševní svoboda, všechny ostatní vztahy jsou jenom projevem vůle ke společně sdílenému odcizení, prohlubující mezi partnery individuální psychickou samotu. Láska není nikdy definitivní, vždy je živým, otevřeným a tvořivým procesem, v němž muž a žena nesmějí vzájemně znásilňovat svoji individualitu a vztah používat jako nástroj manipulace a moci. Pouze duchovně svobodní jedinci mohou spolu dojít v lásce k transcendentálnímu spojení a společně se v ní přiblížit absolutnu. Muž a žena jsou si především zdrojem imaginace a hluboké rozkoše duševní i fyzické.

Nejúžasnější na této lásce je schopnost iniciovat kreativitu, probouzet smysly, stimulovat fantazii a odvracet ve vztahu stereotyp a nudu. Nikoliv v povrchním ztotožnění, v oblibě stejných značek obuvi či druhu jídla, ale ve vzájemné podpoře vnitřních odlišností a individualit obou partnerů je cíl lásky, jejímž původním zdrojem je čistá touha, kterou nelze nikdy svázat poslušností, zvykem, ani vyžadovanou věrností. V takovéto lásce neexistují předsudky, neexistuje v ní nic, co by si partneři nemohli od sebe vzájemně přát. Tato nezidealizovaná láska je zbavena iluzí, postranních myšlenek, planých očekávání, je cudná, protože nic neskrývá.

Vztah dvou duchovně svobodných partnerů není nic jiného, než vzájemně dobrovolné a ničím nepodmíněné sdílení sebe sama v toleranci, důvěře a odpovědnosti za lásku člověka k člověku. V takto pokorné lásce proto nemůžeme druhému nikdy nic vnutit a ani vrátit, můžeme jen dávat a dostávat. Miluji-li svého partnera, přeji si jen jeho svobodu, přeji-li mu svobodu, umožňuji mu svobodnou volbu, a padne-li jeho volba náhodou či Boží prozřetelností na mě, jedinou mojí odpovědností je dávat se mu vší silou, pakliže chci od něho totéž. To je aktivní oddanost lásce, nikoliv pasivní věrnost tělu, zvyku a nudě. Nechtějí-li milenci od sebe tyto hodnoty, pak jejich partnerský vztah nebude mít žádný smysl. Soudím, že takový to nepatetický a neokázalý vztah může být dobré vyšlápnutí vstříc duchovním změnám, které čeká tento svět. Více poezie, méně sebestřednosti a pragmatismu, to je to, oč v lásce jde.

Vytisknout