Most, který někam vede

13. 6. 2011 / John Michael Greer

Pochopte prosím, že část z této záplavy vycházela přímo z ekvivalentních diskusí na poli alternativní energie vedených před třemi dekádami. Fanoušci jaderné energie byli samozřejmě zaměstnáni propagací svých nepříliš nápaditých řešení, ačkoliv fúze z nějakého důvodu do této diskuse zatažena nebyla; lidičky z Livermore museli být tento týden zaměstnáni něčím jiným. Mezitím dlouhý esej publikovaný na The Oil Drum a široce citovaný leckde jinde trval na tom, že řešením budoucích energetických problémů je satelitní solární energie. Pro fajnšmekry v oblasti energetických nedodělků byl tento esej skutečným požehnáním - dort pejska a kočičky smíchaný z nevyzkoušených technologií, nadšených očekávání a více než panglosovského optimismu ohledně případných nákladů a odvrácených stránek honby za naprosto nevyzkoušeným a závratně grandiózním technologickým projektem v době, kdy bankrot průmyslového světa zašel tak daleko, že tento svět bojuje o to, aby vůbec zachránil již existující infrastrukturu.

Nicméně hlavní bod diskuse byl méně zastaralý, ačkoliv vnímaví pozorovatelé už ho museli nějaký čas registrovat. "Frakční" technologie - nebo správněji "hydraulické rozrušování", jak ji ale dnes nazývají pouze inženýři - je součástí sady nástrojů používaných při těžbě fosilních paliv, a mezi těmi, kdo chtějí věřit, že věk levné hojné energie ještě neskončil, se stala doslova vášní. Proto se vyskytlo velmi mnoho tvrzení trvajících na tom, že náš současný životní styl bude v předvídatelné budoucnosti poháněn buď zemním plynem, nebo že zemní plyn poskytne jakýsi most do budoucnosti ve znamení obnovitelné energie, jež opět zajistí našemu současnému životnímu stylu veškerou energii, o níž si myslíme, že ji potřebujeme.

Hydraulické rozrušování je samozřejmě skutečností a má už významný vliv na produkci zemního plynu v USA. Ti čtenáři, kteří v mladším věku důkladně a dlouho štěrchali láhví sodovky a pak otevřeli uzávěr, už o tomto procesu vědí docela dost. Namísto třesení horninou obsahující plyn dochází pod velkým tlakem k čerpání směsi vody a toxických chemikálií, avšak výsledek je týž: Bubliny plynu, které byly zachyceny v hornině (nebo v roztoku sodovky) naráz uniknou. Pokud si přejete vyrobit z ničeho nic fontánu, není to špatný přístup, ale každý kdo ochutnal sodovku z takto upravené lahve zná část odvrácené stránky celé věci: Většina plynu unikne při tomto prvním velkém výronu a zbude ho pak jen velice málo.

To je jeden ze dvou velkých problémů spojených s touto technologií. (Druhý je způsoben již zmíněnými toxickými chemikáliemi, které nevyhnutelně končí ve vodních zdrojích s předvídatelně nepříjemnými následky.) Vrty, s nimiž se zachází tímto způsobem, nejprve produkují mnoho plynu, avšak produkce během zhruba jednoho roku klesne na pouhý zlomek. Totéž platí i o ropných vrtech; pokles produkce během prvního roku zde může dosáhnout až 80%. Takže tato technologie není odpovědí na naše budoucí energetické problémy, pokud se "budoucnost" v tomto případě neomezuje nejvýše na nějakých pět let.

Je zřejmě také třeba říci, že nejde o žádný most do budoucnosti odvíjející se ve znamení solárních a větrných elektráren, jež umožní milionům elektromobilů, aby dál brázdily americké dálnice. I kdyby tento energetický scénář byl možný, a existují důkazy naznačující, že tomu tak není, klidně se spolehněte, že energie získaná touto cestou nebude využita k uvedenému účelu. Ti kdo sledovali energetiku v 70. letech si vzpomenou na tvrzení, že ropné zdroje v Alaska North Slope měly poskytnout právě takový most do obnovitelné budoucnosti.

Samozřejmě, že se nic takového nestalo. Místo toho tyto zdroje umožnily Američanům odložit energetickou krizi o několik dekád a vybrat si třicetiletou dovolenou z reality, která odstranila šance na méně traumatický přechod do věku vzácnosti. Relativně krátký plynový a ropný boom, který můžeme očekávat od technologie hydraulického rozrušování, může docela dobře dovolit zrychlené opakování téhož ubohého spektáklu: Pár let nízkých cen energií, během nichž nebude podniknuto žádné opatření pro případ nevyhnutelného vyčerpání zásob plynu a ropy, které může tato technologie účinně využít, následovaných pádem do obnovené krize ještě zhoršené probíhajícím vyčerpáváním zásob ostatních fosilních paliv. Pokud je to vůbec most, pak je to most, který nikam nevede.

Jinak řečeno, pohánět neudržitelný životní styl neudržitelnou těžbou zdrojů nepředstavuje způsob, jak se dopracovat k udržitelnosti. Samozřejmě, že výraz "udržitelnost" byl v posledních letech silně zneužíván coby rétorická zbraň a utrpěl pěknou řádku šrámů, nicméně není skutečně těžké mu porozumět - nebo ho definovat.

Aby bylo něco udržitelné, technologie, životní styl, nebo na co si vzpomenete musí být s to pokračovat nepřetržitě navzdory jakýmkoliv omezením, která před ně budoucnost postaví. Dvě kategorie omezení zde zasluhují zvláštní pozornost. Za prvé ekosystémové meze, které vyjadřují vztah čehokoliv, o čem uvažujete, s mimolidským světem. Pokud něco, co považujete za udržitelné, závisí například na využití neobnovitelných zdrojů, nebo využívá zdroje jinak obnovitelné v měřítku, které překračuje schopnost biosféry je obnovovat, tak to prostě v testu udržitelnosti propadlo. Stejně tak pokud technologie nebo životní styl nebo cokoliv vypouští do biosféry věci, které narušují přírodní cykly hmoty, energie a informace, jež biosféru udržují v provozu, není to udržitelné, nehledě na to, kolik zelené barvy na to naplácáte.

Role mezí ekosystému v udržitelnosti je dost dobře známa. Méně často je pro své nevítané důsledky chápána druhá kategorie mezí, s nimiž je třeba se vypořádat, a kterou lze nejlépe označit za meze komplexity. Tato kategorie shrnuje vztah mezi údajně udržitelnou technologií, životním stylem, atd., a sociálními, ekonomickými a technologickými dimenzemi lidské společnosti, v současnosti i v budoucnosti. Pokud tyto systémy mají významnou šanci, že spadnou pod úroveň komplexity, na které tato údajně udržitelná věc může dál fungovat, nezáleží na tom, jak zeleně to vypadá nebo jak vytrvalá může být v abstrakci - prostě není udržitelná.

To je například důvod, proč jsem tvrdil, že internet nebude pokračovat příliš daleko do budoucnosti zbavené hojnosti. Abyste internet udrželi v provozu, potřebujete ohromně komplexní technologickou strukturu sahající od gigawattů elektřiny z centralizovaných elektráren přes továrny na křemíkové čipy a jejich podpůrný průmysl a dodavatelské řetězce až k univerzitám, jež mohou lidi vycvičit v široké škále exotických specializací, aby internet udrželi v chodu. Vyžaduje to také dost komplexní a bohatý ekonomický systém na to, aby internet dokázal zaplatit své účty za služby, které uživatelé čerpají. Nic z toho není zaručeno a ve světě, který čelí nedostatku energie, ekonomickému úpadku a doprovodným sociálním a politickým poruchám, šance, že dnešní kulhající průmyslové společnosti dokážou udržet technologickou a ekonomickou základnu internetu, nepříjemně připomínají vyhlídky sněhové koule na Belzebubově zadním dvorku.

Jak jsem napsal minulý týden, elektrická rozvodná síť čelí z velké části týmž omezením. Její schopnost vyrovnat se s mezemi ekosystému je pochybná, neboť žádná z alternativ k fosilním palivům nevypadá vůbec na to, že by dost spolehlivě poskytla dostatečně velké množství elektřiny za dostatečně nízkou cenu, tak aby byla síť ekonomicky životaschopná. Schopnost rozvodné sítě vyrovnat se s mezemi komplexnosti je přinejmenším stejně pochybná, protože státní a regionální sítě v současné podobě závisí na stejně rozbujelé technologické infrastruktuře a stejně komplexní sadě ekonomických systémů.

Je docela možné, že lokální sítě - například o velikosti malého města nebo skupiny měst sousedících - mohou být díky stabilnímu zdroji elektřiny, který je po ruce, provozovány dlouhodobě. V první polovině 20. století bylo v Americe mnoho sítí takových rozměrů, což naznačuje, že v druhé polovině 21. století můžeme zažít obnovení alespoň některých z nich. Nicméně mimo lokality, kde tohle připadá v úvahu, bude patrně jedinou elektřinou dostupnou pro rodiny a komunity v deindustriální budoucnosti ta, kterou si dokážou vyrobit samy.

Naštěstí je výroba elektřiny v domácnosti ve skromném, ale vhodném rozsahu možná, a ti ze čtenářů, kteří se hodlají zapojit do projektu zeleného kouzelnictví, ji mohou okamžitě začít zkoušet na vlastní kůži. To co tuto možnost nicméně činí složitou je zapeklitá skutečnost, že většina variant domácí výroby elektřiny, jež jsou právě teď dostupné, z toho či onoho důvodu neprojdou testem udržitelnosti.

Fotovoltaika by mohla být opravdovou ikonou tohoto efektu. Fotovoltaické čipy jsou vyráběny variantou téhož procesu, jímž jsou vyráběny čipy počítačové, a čelí stejným problémům mezí komplexity, jakmile se ekonomická a technologická základna výrobních závodů a celosvětové dodavatelské řetězce rozloží. Ačkoliv křemík, který je surovinou většiny fotovoltaických čipů, je jedním z nejhojnějších prvků na Zemi, mnohé jiné látky používané při výrobě solárních panelů jsou znatelně vzácnější, a je zde také problém toxických odpadů a dalších znečišťujících látek, takže existují také významné ekosystémové meze této technologie.

Vezmeme-li toto vše v úvahu, můžete se nejspíš vsadit, že během nějakých padesáti let už fotovoltaické články nebudou vyráběny - v neposlední řadě i proto, že technologie, o níž jsme již hovořili, solární termoelektrická generace, může produkovat elektřinu ze slunečního světla s využitím zařízení, jež by dokázal dát dohromady dostatečně podnikavý středověký alchymista. (Vzhledem k tomu, že středověcí alchymisté byli pionýry využití solární energie při destilaci, k čemuž používali leštěné měděné reflektory, nejde o tak podivný nápad, jak by se mohlo zdát.) Znamená to, že by fotovoltaické panely neměly figurovat na seznamu věcí využívaných dnešními zelenými čaroději?

To záleží na tom, čemu by měly vaše panely sloužit, poněvadž existují dvě stránky výzvy, jíž musí zelené kouzelnictví čelit. První a nejzřejmější úkol, který před námi leží, je zahájit proces tvorby a rozmisťování prototypových verzí udržitelných životních stylů, domů a komunit, v měřítku dosti malém a lokálním, aby bylo možno zvládnout nevyhnutelné omyly a nešťastné náhody. Druhý, který je příliš často v diskusích na toto téma opomíjen, je uspokojit potřeby a rozumné požadavky lidí, kteří veškerou tuto tvorbu a rozmisťování provádějí ve věku ekonomického úpadku a technologického rozkladu, přičemž závislost na pokračujícím fungování dnešních masivních a centralizovaných systémů se může v každém okamžiku ukázat coby Černý Petr.

Solární termoelektrické generátory se postupem času patrně stanou jedním ze standardních nástrojů, jimiž si domácnosti a malé firmy zajistí skromnou dodávku elektřiny, zatímco fotovoltaické panely se stanou exotickým dědictvím průmyslové minulosti, pokud tedy vůbec přežijí. Nicméně je třeba ujít značný kus cesty mezi současným a právě nastíněným stavem, a během větší části této doby solární termoelektrické generátory prodělají vývoj od ručně vyrobených prototypů na dvorku domáckých vynálezců přes rozličné nespolehlivé modely první generace vyráběné zelenými podnikateli žijícími z ruky do úst, až po finální proces, z nějž konečně vzejdou standardní, robustní a široce dostupné modely budoucnosti.

Během této doby mohou ti ze čtenářů, kteří nemají talent v oblasti neželezné metalurgie a elektrického inženýrství, fotavoltaické panely shledat užitečnou investicí. Skutečnost, že tyto panely ode dneška za padesát let nebudou k dispozici, je dnes nečiní nepoužitelnými, a někdo, jehož hlavní úsilí je zaměřeno například na organické zahradničení, nebo na některou jinou dimenzi projektu zeleného kouzelnictví, by mohl udělat o dost horší věc než omezit spotřebu elektřiny a poté ji pokrýt sadou solárních panelů a soustavou baterií. Z tohoto hlediska se dokonce i někdo kdo tvrdě pracuje ve sklepní laboratoři na sestavování bimetalických proužků a parabolického reflektoru do prototypového termoelektrického generátoru může rozhodnout, že mezitím změní svůj životní styl tak, aby vyšel s nějakými sto watty dvanáctivoltové elektřiny, a instaluje pár fotovoltaických panelů, z nichž tuto elektřinu získá, zatímco bude kutit na generátoru a bude procházet všemi dětskými nemocemi, které postihují každý experimentální projekt.

To znamená, že fotovoltaické panely lze použít jako most. Na rozdíl od zemního plynu čerpaného právě teď zběsile ze země hydraulickým rozrušováním jde o most, který někam vede -- nebo přesněji řečeno, má potenciál stát se mostem, který někam vede, ačkoliv může být také využit méně produktivními způsoby. Ten typ zasíťovaných panelových systémů navržených pro dodávku střídavého proudu o napětí 220 voltů a neschopných fungovat v okamžiku, kdy síť klekne -- a jistě, takových instalací je v současnosti mnoho -- je jen dalším mostem do nikam; je navržen k pohonu životního stylu bez budoucnosti, nebo přesněji k předstírání tohoto pohonu, a mezitím v polovině případů slouží především jako statusový symbol.

Země na druhé straně mostu, abychom metaforu dovedli o kus dále, bude nevyhnutelně místem, kde obyvatelé používají o dost méně elektřiny než lidé v dnešním průmyslovém světě. Tak jako potřebujete nejprve izolovat, než přejdete na solární energii, musíte také velmi zásadně omezit spotřebu elektřiny, než můžete realisticky přejít na obnovitelné zdroje, abyste pokryli skromnou spotřebu, která zbude. Zde opět každou odpověď na nesnáze naší doby, která nevychází z výrazného snížení spotřeby -- energie, krámů a stimulace -- prostě nelze brát vážně; je to jen další most, který nikam nevede.

Existuje pár potenciálních mostů, které někam vedou, stejně jako jiných technologií, které vůbec nejsou mosty, ale plně obnovitelnými možnostmi, jež budou využívány ještě dlouho poté, co přestane fungovat poslední fotovoltaický článek. Ve světě, kde by si průmyslové státy nevybraly třicetiletou dovolenou z reality, by patrně vůbec nebylo nezbytné používat mostů; v takovém světě by podnikatelé už dávno následovali úchvatný oddíl o termoelektrických generátorech v knize Farringtona Danielse Direct Use of the Sun's Energy a vy byste si mohli vybrat svůj úhledně zabalený systém s parabolickým reflektorem na robustní montáži sledující pohyb slunce v každém lepším obchodě, hned vedle solárních kolektorů, bezpalivových vařičů a regálů s dvanáctivoltovými žárovkami pro domácnost.

Jenže to není svět, v jakém žijeme. V tom našem si malá menšina lidí opožděně uvědomuje potíže, do kterých nás uvrhla milná rozhodnutí nedávných desetiletí, zatímco většina ostatních se snaží zakrýt oči a zacpat uši v zoufalé snaze nevšimnout si kaše, kterou jsme si navařili. V takovém světě záchrana čehokoliv bude zahrnovat pořádnou dávku úsilí na poslední chvíli a řadu dočasných prostředků a hrubých improvizací, a jedním z rysů patrně společných mnoha takovým pokusům bude využití zdrojů tak či onak vytažených z rozkládající se masy našeho nynějšího industriálního systému.

Jinak řečeno, dost našich mostů, které někam vedou, bude záviset na strategii promyšleného využití procesu katabolického kolapsu, který teď v průmyslové Americe i jinde začíná nabírat na rychlosti. Několik následujících esejů bude věnováno energetice; a poté začneme seriózně probírat třetí z klíčových prvků zeleného kouzelnictví, který je také třetím velkým dědictvím alternativního hnutí 70. let. Dnes tomu většina lidí říká recyklování, a není to vůbec špatný výraz, jenže začal znamenat sotva více než jednou týdně vystrčit před dveře koše, aby dieselový náklaďák mohl odvést část vašich odpadních produktů zpět do průmyslového systému. To o čem budeme diskutovat je mnohem robustnější i mnohem osobnější, a tak to potřebuje jiný název; budeme tomu říkat záchrana.

Článek v angličtině: ZDE