Nenávist

10. 6. 2011 / Jan Sláma

"Já vám to ukážu" ochotně se nabídl a vydal se se mnou. Ten člověk šel se mnou snad kilometr a dovedl mne téměř až na dohled k cíli. "Vy jste tak hodný a tak si se mnou zacházíte a připravuji Vás o čas" povídám v naději, že se vrátí. Ale byl vytrvalý. Přihnul si z placatky a pravil "to koště mi nikdo neukradne a vy byste to nenašel". Opravdu bych to asi nenašel. Mnohokrát jsem mu poděkoval a dodnes na něj myslím v dobrém. Chudí lidé jsou hodní. Chudí a pracující, hlavně ti rukama.

V neděli jsem se díval na Otázky a sledoval s údivem nenávistné soptění dvou političek. Odkud tato nenávist pochází. Obě jsou poměrně mladé, sotva je mohly postihnout poúnorové události. Sotva si prošly kriminálem.

Obě jsou dnes velice dobře situované a dostává se jim od daňových poplatníků a možná i od jinud, jak se stále dozvídáme, nemalých příjmů. Budou v tom tedy peníze. Peníze, o které přišli jejich rodiče nebo příbuzní, nebo možná jiná ne dosti kompenzovaná újma. I jiní lidé byli v různých režimech různě postiženi, živí ale v sobě podobnou nenávist? Dobře si nedovedu představit, jak s tím lze žít.

Ve sdělovacích prostředcích, zejména v rozhlase, se už celá léta střídají různí lidé se svými životními příběhy, které posluchačům vyprávějí. Vždycky čekám, kdy se objeví ona ublíženost, které se jim od minulého režimu dostalo -- a vždycky se dočkám. Jednomu byla znárodněna továrna, druhému velkostatek, atd., atd. Podobným způsobem se vyjadřují někteří umělci, většinou herci či zpěváci. I ti, kteří za minulého režimu nikdy nebyli bez práce, si nyní kompenzují svou tehdejší ohebnost či pokřivenost tak, že co nejhlasitěji vykřikují, v jak hrůzných dobách museli žít a pracovat. A pokud snad někteří z oněch dobou potrefených museli pracovat dokonce manuálně, pak to považují za újmu největší.

Dost dobře tomu nerozumím. Prostě nechápu, jak se někdo může cítit ukřivděn za obyčejnou práci. I císař Karel chodil pracovat do vinice, jak praví pověst. Moudří králové nechávali své děti vyučit nějakému řemeslu. Asi ne proto, že by snad nedej Bůh přišli o trůn, ale spíše aby se dokázali vžít do života svého lidu. Dokáží to dnešní politici? I v zákonodárných orgánech jsou lidé, kteří nikdy nepracovali. Celý svůj život tráví v poslaneckých lavicích a se spokojenou blahobytností určují, jak budou žít miliony. Dbají zejména velmi na svůj vzhled. Pečují o svůj účes, o to, aby jim ladila kravata. Méně času už jim zbývá na kultivaci myšlení a zejména svědomí.

Jan Werich v jedné židovské anekdotě říká ústy postiženého: "jak to či ono prospívá nám židům" a rozvádí na sebe "jak to či ono prospívá nám Werichům?"

A tak ke konci tohoto zamyšlení musím položit otázku: jak to věčné soptění a nenávist ke všemu, čím jsme v minulém režimu prošli, prospívá nám občanům? Má smysl neustále do omrzení opakovat, jak se ten či onen cítí ukřivděn?

Na jedné straně chceme národ sjednocovat a zároveň ho rozeštváváme.

Na jedné straně chceme pěstovat v občanech národní hrdost a zároveň jim neustále ústy sdělovacích prostředků a několika osvědčených propagandistů opakujeme, jak pokřiveně jsme v minulosti žili.

Vymýšlíme si jakýsi třetí odboj, ale nevíme, zda do něho zařadit vrahy, zloděje a podvodníky, kteří konec konců ten socialismus nepodporovali -- a možná se hodí k nim přiřadit i kolaboranty. Cožpak bylo málo příkladů, kdy se soudně rozhodovalo, zda pan hrabě byl lidumilem, nebo přisluhovačem fašismu?

Prostým občanům se už zajídají ty politické hrátky založené na vzpomínkách pamětníků -- ovšem jen některých -- nebo spíš často na dogmatech, která se příslušnému politikovi hodí do krámu. Nová generace jim ani nerozumí. Maximálně tupě opakuje to, co se do nich neustále nalévá. Tvůrci to možná považují za úspěch. Dnešní občané ve své většině ale už ničemu nevěří. Dokonce ani tomu, co se opravdu stalo. Jsou otupělí neustálými skandály, zločiny, neštěstími. Očekávali, že jim poctivá práce přinese spokojený život, Místo toho jejich práce přináší spokojený život těm, kteří je o výsledky jejich práce oloupí. Nastolme tedy otázku: co prospěje nám, většině národa?

Prezident Obama končil nedávno svůj projev slovy "musíme se zbavit nenávisti". I jeden bod z desatera hovoří o odpuštění. Nechť tedy přestanou minulí postižení prostřednictvím sdělovacích prostředků se svými ukřivděnými litaniemi, stejně jako velká většina národa se musela smířit s rozbitím republiky, rozkradením toho co v potu tváře celé poválečné období s větším či měnším nadšením vytvářela. S destrukcí zemědělství, které kdyby zcela naplnilo záměry "reformátorů" by nás vrhlo o sto let zpět. Atd., atd. Berme věci minulé jako historický fakt, který nezapomeneme, ale ve kterém se nebudeme neustále přehrabovat.

Pracujme společně na usmíření těch i oněch. Zbavme veřejný život věčných štváčů s touhami po pomstě. Očistěme politiku od ideologických předsudků a začněme konečně žít jako normální lidé a společně tvořit prosperující Evropu jako svou novou velkou vlast.

Vytisknout