Dvojí pohled, aneb nechť se nedívají jen ti útlocitní?

10. 6. 2011 / Miloš Dokulil

V těch už nyní opravdu dávnějších časech (do začátku 2. světové války), kdy kolem nás ještě žilo mnohem víc židů -- dokonce dodržujících ortodoxně zavazující zvyky -- než dnes, lidé kolem nich věděli, že židé mají svého řezníka, a že jejich maso musí být "košer". S muslimy měl našinec možná něco společného leda ještě "za Rakouska", pokud se dostal v uniformě někam na Balkán; a potom až v posledních několika letech (a pro muslima dovolené maso je "halál"). V rámci muslimské víry "mohamedáni" v 7. století závazně převzali také židovskou tradici, týkající se dělení jídel na čistá a nečistá, včetně rituálně závazné porážky zvířat ("dhabiha", často psané jako "zabiha"). Krev zabíjených zvířat (jak u židů, tak i u muslimů) byla a je vnímána jako médium, které mysticky oživuje tělo. Tu krev je třeba obětovat (Hospodinu, Alláhovi). Dobytče, jehož maso má sloužit za potravu, je nejdřív podřezáno, aby z jeho těla mohla odprýštit na zem jeho krev. Takto se to dělá v těchto dvou kulturách dodnes.

Stěží je pochopitelné, že jakýsi -- poněkud rozpačitý -- neklid kolem těchto (jakoby jen muslimských!) praktik vznikl až tehdy, kdy se kravám z australského "dovozu" před jejich zabitím pro muslimské spotřebitele dostalo běžného zacházení, spolu ovšem s tím, že ne zrovna povzbuzující obrazová dokumentace o zacházení s těmito zvířaty se ocitla na televizní obrazovce řady zemí; také v Austrálii. Předběžně byl ("zatím") zastaven export dalších krav z Austrálie. Australští exportéři se "pochopitelně" bouří, že by mohli přijít o trhy, a tím ovšem o nemalé peníze!

Moc nepátrejme po tom, že teprve roku 2011 nemuslimům začíná najednou "jaksi" docházet, že jiná je péče o dobytek na jatkách třeba v tzv. křesťanských zemích a zcela odlišná je pak orientována pro spotřebitele, u nichž musí řezník už pro zabíjení "jatečního dobytka" respektovat jisté závazné, nábožensky vnímané předpisy. V euroamerické civilizaci před víc jak desítkou let kompetentním lidem na jatkách došlo, že ta zvířata, čekající na své bezživotí, zřejmě nějak tuší něco neblahého před sebou, takže by se mělo něco dělat pro to, aby bylo možné ten neklid jatečního dobytka vyloučit. Neřešme, zda zde vůbec hrály nějakou roli možné morální výčitky svědomí. Spíše ne. Copak tu nejde jen o "potravní řetězec"?! Navíc -- a zcela "pragmaticky" -- tu stěží bylo možné přehlížet to, že při úzkosti (také u zvířat!) se dostávají krví do masa rozmanité látky, jejichž účinek při požívání takového masa nemusí být neutrální (o chuti toho masa nemluvě).

Teprve nedávno jsme si v různých částech současného světa uvědomili, že v dosahu čínské civilizace a kultury bylo (a už tolik zřejmě není) pochoutkou psí maso. (Pes -- přítel člověka?!) Nyní se české zákonodárství (konečně?) snaží obecně nepojímat zvířata jen jako věci.

Obávám se, že problém kolem exportu australského "masa" je teď ještě závažnější. Jakmile je nějaký zvyk současně propojen s náboženskými regulemi, nelze s tím hnout, pokud věřící mají za to, že zrovna takto -- určitým rituálem -- zároveň plní boží vůli! Tomu se nelze vyhnout "citlivějším" zabíjením dobytčat přímo v Austrálii. Takové maso přece potom nelze nabízet na muslimský trh... A navíc: můžeme vůbec nějak obejít problém, že přímo v zemích islámu denně takto nešetrně umírá nejen brav, ale i skot, po tisících; jen tak, nožem, dokud krev nevyteče... A v souladu s dávnými předpisy...

Existuje vůbec mez, kterou musí ve všech případech respektovat i vzájemně různé kultury? V zájmu svobody vyznání je třeba respektovat jakoukoli tradici, je-li jejími stoupenci vnímána jako autentická, respektující navíc "božský příkaz"? (S těmi kravami z Austrálie si na tom televizním záběru nepočínali ani ještě před vlastním jejich zabitím zrovna povzbudivě! Naštěstí vlastní průběh zabíjení těch zvířat zůstal mimo obrazovku. Aspoň že tak?)

Vytisknout