V měnícím se světě změnit společnost

10. 6. 2011 / Miloš Pick

Tyto tendence se promítly i do Evropy a Evropské unie. Po Latinské Americe a postkomunistických zemích přišel na řadu i Evropský sociální stát. Jeho zadlužování bylo vyvoláno především na příjmové straně. Míra zdanění v poměru k HDPP ve vyspělých zemích činila na konci devatenáctého století asi 10-15 procent a na konci dvacátého století asi 50 procent ve Skandinávii, 40 procent v EU 15 a 30 procent v USA a dalších převážně neoliberálních zemích. Vyspělé země, v polovině devadesátých let minulého století, však toto stoleté zvyšování míry zdanění zastavily podle neoliberálních receptů a částečně ji dokonce snižují, a to i pod tlakem daňového podbízení nových členských zemí.

Výdaje na zdravotnictví, penze, vzdělávání i ochranu životního prostředí se však objektivně zvyšují - prodlužuje se délka života i vzdělávání, zvyšuje se poškozování životního prostředí. Plýtvání se na tomto zvyšování výdajů podílí jen asi desetinou a lze je účinně omezovat. Pro odpůrce sociálního státu - počínaje Margaret Thatcherovou - bylo jen záminkou k odsouzení současného sociálního státu jako neudržitelného a k jeho oklešťování pseudoreformami. Obdobně však i t. zv. "Třetí cesta" (Blair, Schröder) byla ve skutečnosti ústupem od poválečné třetí cesty sociálního státu, založené na vyrovnané souhře státu i trhu. Jejich "Třetí cesta" byla symbolem kapitulace některých socialistických stran před neoliberálními závody v "odstrojování" sociálního státu a v jeho potržňování a privatizaci.

Oklešťování uvedených solidárně poskytovaných veřejných služeb však má nejen uvedené důsledky v polarizaci životní úrovně, ale ohrožuje i konkurenceschopnost - a tím i životaschopnost - sociálního státu. Oslabuje zejména složky konkurenceschopnosti, založené na znalostech i na sociální soudržnosti. Na druhé straně bohaté země - včetně EU - vnucují chudým zemím politiku levné práce (nízkých - tzv. konkurenceschopných - kurzů jejich měn výměnou za předčasné omezení jejich celní ochrany), které pak tyto bohaté země nemohou konkurovat.

Soudobá globální krize má své dlouhodobé prvotní příčiny právě v tom, že se konkurenceschopnost některých vyspělých zemí - počínaje USA - dostávala mezi oba uvedené mlýnské kameny konkurenceschopnosti.

Byla to tedy prvotně - na rozdíl od Velké krize třicátých let - nikoli krize z "nadvýroby", z plošného zamrznutí poptávky, ale krize z "podvýroby": domácí nabídka díky své nekonkurenceschopnosti zaostávala za úrovní domácí poptávky a ta nasávala nadměrné dovozy. Byla tedy prvotně krizí z globálních nerovnováh. Země zaostávající v konkurenceschopnosti mají velké schodky zahraničního obchodu a běžného účtu platební bilance a v rostoucí míře se zadlužují u zemí s velkými exportními přebytky.

Protože však reálné překonání této mezery v konkurenceschopnosti není možné krátkodobě a uvedené nekonkurenceschopné země nemohly nebo nechtěly ke své krátkodobé ochraně uplatnit kurzovou politiku (oslabování své měny), snažily se o tzv. "interní devalvaci" - o stlačování nákladů tlumením mezd, daní a veřejných, zejména sociálních výdajů. To je ekonomicky méně účinné a sociálně bolestné. Důsledkem potom byla - obdobně jako za krize třicátých let - i krize z nadvýroby. Stlačování mezd na jedné straně stlačuje poptávku příjemců mezd po spotřebě. Na rozdíl od krize třicátých let však navíc dochází k extrémní polarizaci mezd a příjmů domácností. To ještě ostřeji brzdí poptávku po spotřebě. Příliš nízké a váznoucí příjmy chudých -- a v rostoucí míře i středních - vrstev stlačují jejich poptávku po spotřebě. A naopak nadměrné příjmy bohatých přesahují úroveň jejich poptávky po spotřebě a jsou zdrojem nadměrných úspor, které místo poptávky roztáčejí spekulace.

Škrcení daní i mezd a polarizace jejich úrovně si vynutily nadměrné zadlužování zejména domácností - umožněné i expanzivní měnovou (úrokovou) politikou a extrémní deregulací finančních trhů - jež vyústilo ve finanční krizi Tím vzniklo další, "finanční patro" krize. Konečným důsledkem byla i exploze schodků veřejných rozpočtů.

Tato posloupnost rozvíjení krize je rozhodující pro postupy, které by měly vést nejen k tlumení jejích důsledků, ale k překonávání příčin.

V prvním kole se tato globální krize rozpoltila. Úspěšným rozvojovým zemím ((počínaje zeměmi BRIC) se podařilo do značné míry odpoutat od krize vyspělých zemí. Ve vyspělých zemích je však dosavadní obnovení hospodářského růstu jen mírné a křehké.

V USA dosud nasává nadměrné dovozy a proto se USA se snaží dále oslabovat kurz US dolaru, což může ohrozit i export EU. V EU je oživování převážně taženo exportní výkonností Německa, které má to, co se zatím jen málo daří USA a co schází "Jihu" eurozóny - konkurenceschopný kurz měny: Euro je pro Německo měkké. Pro "Jih" eurozóny je však tvrdé a svou nekonkurenceschopnost jen zmírňuje "interní devalvací" s malou účinností, pokračujícím zadlužováním a rostoucími protesty lidí, jejichž krev teče v ulicích. EU však účinně neřeší příčiny - překonání nekonkurenceschopnosti "Jihu" - a především hasí důsledky: přispívá k úhradě jeho nekončícího zadlužování. K tomu však klesá ochota i ve věřitelských zemích a možná je ohrožena jednota eurozóny i EU.

Hlavní příčiny krize nebyly překonány ani v USA ani V EU. Pokud oba hlavní aktéři nezmění své protichůdné politiky, mohlo by to vyvolat další kolo krize, jehož epicentrem by patrně mohla být EU, počínaje "Jihem".

Mýtus středních vrstev

Některé socialistické strany ustupují uvedeným neoliberálním tlakům a místo programů jejich překonání se soustřeďují na taktiku získání některých společenských skupin beze změny uvedených tendencí -- tedy spíše na technologii moci než na programy společenských změn.

Přitom, místo aby se opíraly o hlavní společenskou sílu, která může být nositelem takovýchto změn - zaměstnance a jejich možné spojence, družstevníky a drobné podnikatele - přijímají neoliberální optiku středních vrstev jako hybatele dějin. Tedy místo solidarity lidí (zaměstnanců), existenčně spjatých svým námezdním poměrem ke kapitálu při tvorbě společenských hodnot - byť i při rostoucím podílu "bílých límečků" oproti "modrým" - dávají přednost labilní podobnosti příjmů a pomyslného statusu.

To může být také jedním z důvodů, proč ve vyspělých zemích, včetně EU, polovina lidí volí pravici, přestože zaměstnanců je kolem čtyř pětin ze všech pracovníků, tedy že i nemalá část zaměstnanců volí pravici (třeba prezentovanou jako střed), zmámena mýtem své středovosti.

Polarizace příjmů v kapitalismu však boří mýtus o prosperitě a vzestupu těchto středních vrstev a sráží je pod kola vrstev bohatých, spjatých s velkým kapitálem. V USA si jedno procento nejbohatších přivlastňuje čtvrtinu příjmů (Sitiglitz). Tato tendence spojená s oklešťováním sociálního státu již částečně proniká i do některých zemí EU, kde se opět zvyšuje podíl chudých. Střední vrstvy jsou příjmově sráženy a jejich příjmy i četnost se relativně snižují a mýtus se vzdaluje skutečnosti. Mají se socialistické strany opírat o ty, kteří k tomuto sestupnému vývoji otvírají cestu?

Od hašení důsledků k překonávání příčin krize

Evropská socialistická strana by měla již ve střednědobém horizontu přicházet s vlastním programem a iniciativami k překonávání příčin soudobé krize místo neúčinného hašení jejích důsledků.

V důsledku soudobé liberalizace a exploze kapitálových trhů je kurz měny v drtivé míře vytvářen těmito trhy. Proto je zbaven své rovnováhotvorné úlohy na trzích zboží a služeb. "Konkurenceschopný" kurz (Washingtonský konsensus) má dokonce opačný důsledek -- rozděluje svět na země s vysoce přebytkovým a na země s převážně schodkovým běžným účtem. Východiskem v budoucnu by spíše mělo být opuštění plovoucích, trhem řízených kurzů a přechod k mezinárodní koordinaci regulovaných měnových kurzů, jak to dávno doporučuje UNCTAD (Konference OSN pro obchod a rozvoj). Neodkladné je přitom hledání možnosti posílení konkurenceschopnosti zejména "Jihu" eurozóny (i v průmyslové a kurzové politice včetně přiměřeného oslabení eura).

Brzdění zdanění vede k tlaku na deficitní financování veřejných služeb a na jejich privatizaci, přestože to zvyšuje jejich nákladnost a zhoršuje jejich kvalitu. Východiskem by mělo být spíše přiměřené zvyšování míry zdanění, mezinárodně harmonizované zejména v rámci měnových zón (včetně eurozóny). Přitom v budoucnu by některé daně mohly být společné, jako zejména Tobinova daň z finančních operací či některé ekologické daně.

V měnícím se světě rozvíjet společnost svobody a v Evropě sociálně-znalostní stát

Soudobá krize je krizí společenskou, obdobně jako krize třicátých let. Selhává monopolistický, finanční, globalizovaný kapitalismus - založený na téměř výlučné úloze trhu téměř bez regulační úlohy státu. Dlouhodobým východiskem je překonání podstaty tohoto systému - přechod ke společnosti svobody, založené na souhře neviditelné ruky trhu s viditelnou, oproti současnosti účinnější, rukou sociálně znalostní společnosti (The Society of Feedom - Global Crisis Outlook, Social Europe, Jule 2010). Ta se může vyvíjet v globálním měřítku zejména:

• Překonáváním asymetrické liberalizace světového obchodu, založené na vnucování politiky levné práce rozvíjejícím se zemím. Předpokladem je překonání jednopolárního uspořádání světa, převážně podřízeného zájmům jediné supervelmoci a postupné rozvíjení rodícího se vícepolárního světa, který by umožnil vyvažování a postupně i koordinaci zájmů jednotlivých regionů světa.
• Přechodem k novému paradigmatu udržitelného rozvoje. Obratem od hmotného, kvantitativního hospodářského růstu, založeného na zvyšování množství výrobků a služeb ke znalostnímu, kvalitativnímu rozvoji, založenému na zvyšování množství znalostí, vtělených do jednotky výrobků a služeb. A rovněž využíváním soudobého technologického pokroku, snižujícího náročnost uvedeného rozvoje na práci, ke zkracování pracovní doby místo k "produkování" nezaměstnanosti. Předpokladem je na jedné straně rozvoj člověka a jeho znalostí převážně solidárně poskytovanými veřejnými službami do zdravotní a sociální ochrany a zejména solidárně umožněným i rovným přístupem mozků ke znalostem. Druhým předpokladem je přiměřená míra zdanění včetně zdanění odrážejícího vzácnost přírodních zdrojů i náklady na ozdravování životního prostředí.
• Překonáváním nerovnováhy sil nejen mezi kapitálem a prací, ale i přírodou, která se nepřímo stává dalším, stále významnějším nebezpečně "vykořisťovaným" výrobním činitelem. To vyžaduje zejména překonávání dominace největších nadnárodních společností v ekonomice i politice. Tato dominance je překážkou uplatnění soutěžního trnu i demokracie. Předpokladem je jednak překonání extrémní deregulace trhů, počínaje finančními trhy, veřejná - případně i vlastnická - kontrola monopolů a několika stovek největších nadnárodních společností včetně bank. Druhým předpokladem je společenské vyjednávání mezi prací a kapitálem i participace práce na vlastnictví a rozhodování podniků. To je i podmínkou postupného překonávání extrémní polarizace příjmů a posilování postavení středních vrstev.

Taková společnost by měla být společností svobody nejen jednotlivce, ale i svobody solidární společnosti, svobody nejen politické, ale i osvobození od bídy, národnostního a rasového útlaku, válek a ekologického sebezničení. Vkladem Evropy by mělo být především rozvíjení sociálně - znalostního státu uvedenými směry s využitím přínosných zkušeností zejména Skandinávie.

(Publikováno v Social Europe, červen 2011 ZDE)

Vytisknout