Ayn Randová, Velká říjnová kapitalistická apokalypsa a jiné jurodivosti

27. 5. 2011 / Karel Dolejší

John Maynard Keynes se stal ikonou jistého typu aktivní hospodářské politiky a ekonomiky strany poptávky, která zhruba v letech 1935-1975 vítězně postupovala západními společnostmi. Tzv. keynesiánská politika však byla velice často prováděna lidmi, kteří a) na Keynesovy vlastní podněty reagovali málo či vůbec ne, b) Keynese úplně ignorovali, c) dokonce patrně v životě o Keynesovi a jeho myšlenkách nic podstatného neslyšeli. Tento "keynesianismus bez Keynese" je prostě historický fakt; to že si jistý více či méně koherentní soubor myšlenek a praktických přístupů pro zjednodušení symbolizujeme právě Keynesem je věc úplně jiná.

S Ayn Randovou, kterou v novém seriálu oprašuje Adam Curtis, se to má úplně stejně: Naprostá většina těch, kdo od dob tatcherismu a reaganomiky destruovali vše, co bylo vytvořeno v "keynesiánské" periodě, Ayn Randovou nikterak neobdivovala, často ji ani nečetla a rozhodně vesměs nebyla pod intelektuálním vlivem této nepříliš známé spisovatelky.

Curtisova metoda, s níž ve svých filmech přistupuje k extrémním ideologickým fenoménům, je už dlouho konstantní a při bližším pohledu se až překvapivě podobá tomu, co filosof Václav Bělohradský označil za "české figurkaření" uplatňované vůči všemu "cizímu". Saíd Kutb nebo Ayn Randová - každý je představen jako podivná groteskní postava vymykající se mezím zdravého rozumu, takže je přece naprosto absurdní, že takový člověk mohl získat ve společnosti širší vliv.

A podobným způsobem se konečně dnes v médiích přistupuje i k fenoménu apokalyptického třeštění evangelikála Harolda Campinga.

Jenže outsiderů s obskurními názory byl vždy a všude naprostý nadbytek. Přísně vzato, každá doopravdy nová věc začíná jako okrajová záležitost, protože kdyby se její proponent za každou cenu snažil patřit k mainstreamu, do smrti by mlátil prázdnou slámu zavedené rutiny. Takže to, že byl někdo původně marginálem a posléze byl široce akceptován je naprostá historická banalita, kterou rozhodně nelze použít k diskvalifikaci čehokoliv, jak se o to už dosti nudným způsobem opakovaně pokouší třeba Curtis.

Nepředpojatí filologové například dodnes víceméně s pohrdáním hovoří o prvních generacích křesťanských spisovatelů, kteří z hlediska klasické vzdělanosti, práce s jazykem a literárního stylu ve své době většinou reprezentovali ubohý podprůměr. To že takto intelektuálně "nekvalitní" duchovní produkce zválcovala nejen Římské impérium je tedy třeba chápat v širších souvislostech, a nikoliv jen kroutit hlavou nad tím, "jak tohle vůbec bylo možné". To by totiž nakonec nebylo nic jiného než podrážděný snobismus etablované elity rozhořčené tím, že někdo uspěl bez ohledu na její posvátná kritéria.

To že jakýsi čalouník z Braunau navštěvoval kroužky vídeňských antisemitských okultistů nebylo koneckonců nic až tak zajímavého; zajímavé byly okolnosti, které způsobily, že se jeho fantasmagorie staly "posvátným slovem" elektrizujícím miliony Němců. Atd.

Přinejmenším od dob Joachima da Fiore křesťanství nikdy netrpělo nedostatkem blouznivců předpovídajících brzký příchod Apokalypsy. V dobách, kdy byly poměry stabilní, ovšem nacházeli jen mizivý ohlas. Jsou to doby, v nichž se lidem nežije dobře, které otvírají podobným postavám prostor pro širokou recepci jejich ujetých výplodů. To že možná i statisíce lidí velice intenzívně touží co nejdříve opustit tzv. vyspělou západní společnost, která je údajně tím nejlepším, co kdy vůbec existovalo, je na celé kauze Harolda Campinga mnohem zajímavější než to, na jaké datum tento hňup zrovna předpovídá konec světa.

Přinejmenším od dob renesančních kondotiérů Západ nikdy netrpěl nedostatkem těch, kdo hlásali naprosto extrémní individualismus. Většinou však takové postavy způsobovaly svým společnostem jen cosi jako banální opary; to že za určitých okolností Západ dostal Alzheimera a propadl naprosté demenci není vůbec "zásluhou" Ayn Randové, ale všeobecných podmínek, v nichž se to co přibližně odpovídalo jejím názorům mohlo stát a stalo všeobecně závaznou normou.

To že se militantní atheismus "objektivismu" Ayn Randové vposledku ukazuje být jedním z nejidiotštějších náboženských směrů v dějinách lidstva také patří k paradoxům vyrůstajícím z celkové společenské atmosféry, v níž se něco takového mohlo úspěšně ucházet o přízeň tak mnohých. Sociální patologii 80. let atd. si Randová nevymyslela.

Každopádně bychom už myslím měli konečně velmi kriticky přistupovat k představě, že nám dějiny idejí, byť třeba zfilmované, řeknou něco podstatného o tom, proč jeden marginální myslitel uspěl, zatímco druhý nikoliv.

Dokud budou tvůrci populárních mainstreamových dokumentů, stejně jako mainstreamoví novináři, přistupovat k tomu čemu nerozumějí (a ani nechtějí rozumět) z pozic pouhého intelektuálního snobismu, budeme se z jejich děl o skutečném světě dozvídat velice málo.

Protože to co nám předloží budou nakonec zase jenom elektricky blikající betlémové figurky...

Vytisknout