Kdo, když ne my? Vytvářejme inteligentní struktury

26. 5. 2011 / Luděk Toman

Jsme zemí, kde je zcela běžně rozšířená otrocká práce: desetitisíce lidí pracují bez jakékoliv smlouvy od zaměstnavatelů, a tak se vrací do doby někam před vznik socialistického hnutí v Evropě ve druhé polovině 19. století: bez nároku na zákonné volno při práci a po práci, bez nároku na volno v případě nemoci, vydáni na milost a nemilost zaměstnatelů, kteří je mohou kdykoliv vykopnout jako prašivé psy, pochopitelně, aniž by za ně zaměstnavatelé platili sociální a zdravotní pojištění. Jsme zemí, kde je zcela běžně rozšířená státem podporovaná lichva: cestující, který nezaplatil 20 korun za lístek Dopravním podnikům, pak ve zrychleném exekučním řízení už s odklepnutým rozsudkem soudu musí zaplatit 16 tisíc s úžasným tržní přebytkem pro najatou právní kancelář, která na legálním okrádání lidí vydělává desetimiliony. Na exekucích ztrácejí svůj majetek tisíce občanů ročně jen proto, že padli do sítí lichvářských společností a potácejí se v sociálním marasmu leckdy na samé hraně životaschopnosti. To vše za mlčení vlády, poslanců, ombudsmanů, nejvyšších i vyšších soudů, státních zastupitelů.

Před kritiky poměrů vyvstává naléhavá výzva: budou navždy jen moudrými kibici, nebo za jejich slovy budou následovat i slova? Na jedné z nedávných demonstrací se objevil muž s transparentem "1989 -- 2011: vláda demokratických zlodějů".

To, co zasluhuje pozornost řádově větší než všechny korupční skandály vládních i opozičních politiků, je neschopnost společnosti s tím cokoliv dělat. Připomíná to ono protiradarové hnutí: většina občanů vyslovovala s americkou základnou zásadní nesouhlas, nicméně na demonstracích se objevovala miniaturní a stále se zmenšující skupinka stále stejných osob.

Jedno z působivých hesel 17. listopadu 1989 bylo "Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď?" Nadsvětelná rychlost změn, kdy se komunistický režim s víc než milionovou členskou základnou soudruhů a soudružek jako zázrakem přetransformoval v "demokracii" se brzy sama přetransformovala v gigantickou namyšlenost, nadutost a aroganci nových struktur, které ale místo slova socialismus skloňovaly ve všech pádech slovo demokracie. Politické změny na konci 80. let byly vyvolány globálním odstraněním socialismu ze světové scény a onen vichr změn, který jsme zaznamenali u nás, byl jen reakcí na nové geostrategické proudy. Přizpůsobili jsme se. I první Československá republika vznikla tak, že někdejší Rakousko-Uhersko prohrálo válku a noví evropští mocipáni, se kterými se někteří lidé z Čech a Moravy sbratřili, na mapě narýsovali Československo. V krásných, velkých hranicích spolu s nejvzácnějším kusem Uherska, z něhož se pro nás Čechy stalo bratrské Slovensko.

Není v onom věčném přizpůsobování se okolním větrům vanoucím v evropské a světové politice podstata toho, proč v mezidobí, v období stabilizace mocenské struktury v Česku připomínají pašalík sultána, který se na mínění obyvatel nechce a vlastně ani nemusí ohlížet? Není tupá podlézavost manažérů různých režimů včetně zdrcující části inteligence k věrchušce jen odrazem mentality protektorátu, který nebyl, není a možná nikdy nebude subjektem světové historie a politiky, nýbrž jen pasivním objektem, opracovávaným podle dláta a kladiva toho, kdo zrovna v této části Evropy udává trend -- nebo kdo se jí zrovna zmocnil? Není lhostejnost, konformita a někdy i imbecilní a nahlas projevovaná náklonnost části veřejnosti k veřejným padouchům a otevřeným kolaborantům s cizími mocnostmi jen výrazem stavu ducha obyvatel, který se od dob někdejších poddaných na latifundiích Schwarzenbergů nezměnil -- jen nalezl novou formu a nový výraz, který však ukrývá stále stejný obsah?

Je škoda, že tak málo lidí si klade otázku po národní cti. Copak poctivá, slušná vláda, která pracuje pro obecné dobro, není něčím, co obyvatelé Čech a Moravy bytostně potřebují? V naší novodobé historii máme tradici věčných stesků a stížností na někoho, kdo nám ubližuje, je větší a silnější (a také "zlý"), je to prostě arcilotr a naše politické bytí se většinou vyčerpává oním všepohlcujícím prožitkem, že tento arcilotr byl zničen. Nejdříve Němci, pak kapitalisti, posledních 22 let zase naopak a pro změnu komunisti. To svalování všeho zla dneška na vládce včerejška umožňuje u moci se držících parazitických elit po dlouhou dobu nerušeně vládnout, alespoň do doby, než i ony se stanou nenáviděnými a historicky se znemožní.

Konkurence s německým živlem bezpochyby měla výrazný motivující účinek na české národní obrození, kdy několik vynikajících po sobě jdoucích generací Čechů z nesourodé masy poddaných jeho císařského veličenstva doslova z mrtvých vzkřísilo celý národ. Poctivějšímu pohledu ale nemůže uniknout fakt, že onen "národní duch", kterého se chopili čeští obrozenci, byl vlastně sám o sobě výtvorem, který přišel z Herderova Německa. Musíme si tak klást otázku: Byli bychom vůbec českým národem, pokud by tehdy, během a po napoleonských válkách romantismem prosycení Němci nenastartovali svoji nacionální revoluci?

Po pádu komunismu bylo slyšet veřejné stesky, že by se nám dařilo nejlépe, pokud bychom se stali další německou spolkovou zemí. V českém pohraničí vyrostly mračna cedulí s nápisy "Zimmer frei". Většina národů se rodila v boji a v hrdinství, které se v boji prokazovalo. Bez oné bojové tradice nevzniklo žádné životaschopné národní společenství. Česká tradice údajně holubičí slovanské povahy, kult umělců, zpěváků, herců a spisovatelů, který pěstovalo masarykovské Československo, Protektorát (barrandovská studia tehdy chrlila nejrůznější filmy), poválečná doba, období socialismu i posledních 22 let, kdy se prezidentem stal přímo "světově uznávaný dramatik", bezesporu vyšlechtila člověka v mnoha směrech zkultivovaného. Nicméně také zmrzačeného: Nebylo děsivějších období lži a přetvářky, než období "samostatného Československa".

Samozřejmě kromě Protektorátu Böhmen und Mähren, kdy zde byl otevřeně teroristický režim, ten režim, který polistopadová média v rukou německých vlastníků příliš nepřipomínají, ale který nám všem připomíná, že být otevřenou kolonií podmaněnou cizím dobyvatelem nemusí být vůbec řešením naší české neschopnosti samostatně si vládnout.

Vyvstává tak otázka, zda by si čeští obrozenci vůbec přáli vznik "samostatného státu", kde vnitřní politický život byl permanentně ve znamení ideologické války Čechů proti Čechům, udávání, bonzování a slouhovství směrem k cizím státům -- a často slouhovství mnohem odpornějšímu, než byla za starého Rakouska povinná loajalita k vídeňskému císaři.

Tváří tvář dnes korupcí rozvrácené a zmrzačené České republice vyvstává otázka po tom, jakým jsme národem a zda vůbec ještě národem jsme. Je to otázka nejdůležitější a nejzásadnější a měl by si ji klást každý, kdo bude mít chuť ještě něco kritizovat a na něco poukazovat. Intelektuál, který žvaní o občanství a nikdy neopustí svoji slonovou věž věčného přihlížeče a kritika nemá právo nazývat se ani občanem ani intelektuálem. Jsou totiž hranice, za kterými slova ztrácejí svou platnost právě proto, že zůstávají jen slovy.

Politické elity nového režimu po roce 1989 zcela selhaly a už dnes se ocitly na smetišti dějin. To samo o sobě není nic alarmujícího ani překvapivě nového, ostatně dopadla tak i většina elit před nimi. Otázka, která je dnes na stole, ale zní, zda nepropadli a nepropadnou i obyvatelé, kteří dnes žijí v Čechách i na Moravě. Není nač se vymlouvat a žádné výmluvy by se neměly uznávat: Ani na zahraniční mocnosti, ani na geopolitickou situaci, ani na "přežitky komunismu" v nás, ani na kapitalismus, který nás údajně dusí. Pokud nenajdeme sílu s tím něco dělat, dokážeme jen jedinou věc: jako obyvatelé české kotliny jsme ztratili sebeorganizační sílu a nelze tedy hovořit o tom, že ještě existujeme jako český národ se všemi z toho vyplýváními důsledky.

Stěžovat si na korupci, nespravedlnost a zvěrstva moci pak přestane mít smysl. Kde není národní společenství a jedinci, kteří jsou schopni a ochotni pracovat pro dobro tohoto konkrétního národního společenství, nemůže být ani spravedlnost ani právo. Ostatně každá spravedlnost a každý altruismus vzniká jen začleněním jednotlivce do větší skupiny lidí (kmen, vesnice, kraj, národ) a bez tohoto konkrétního začlenění a pochopení všech povinností jedince k tomuto společenství, jeho duchovním a politický tradicím zůstane jen zvíře starající se o denní krmení pro sebe a svou nejbližší rodinu. Zvíře -- býložravec, který věčně uskakuje a uhýbá v nekončícím strachu ze smrti, nebo zvíře -- šelma, která smrt rozsévá.

Vytisknout