Socialisté s komunisty? Ale jak?

18. 5. 2011 / Milan Daniel

Co se skutečně odehraje v příštích týdnech na českém dvorečku, lze sice očekávat s nervózními obavami, výsledek se ale vypočítat nedá. Brání tomu příliš mnoho neznámých. K největším patří postoje veřejnosti k vládě -- podle posledního průzkumu jí věří jen pětina občanů, podobně jako Poslanecké sněmovně. Do této skupiny patří nepochybně i část elektorátu pravicových stran. Někteří jejich voliči by -- zhnuseni výkonem vlády i stran - dokonce volili levici. Je to ale převažující postoj? Dokázala by většina -- ne jednotlivci -- překonat averzi vůči levici a dát jí ve volbách opravdu důvěru?

Ptejme se proto, zda je veřejnost skutečně připravena akceptovat levicovou vládu.

Kdybychom měli soudit podle atmosféry vytvářené mainstreamovými médii, pak samozřejmě nikoliv. Zejména mladší voliči masírovaní dvě desítky let propagandou vůči levici nenávistnou, reagují s pěnou u úst jako býci na červený hadr.

Ti rozumnější si však uvědomují, že antisociální politika vlády a vládních stran se v posledku obrátí proti nim. A právě tady je potenciál možné změny. Aby jí bylo dosaženo, je třeba, aby levice demonstrovala nejen své sociální cítění, ale skutečnou rozpočtovou odpovědnost. Lidi, deptané škrty Nečasovy vlády, by měla přesvědčit o tom, že její verze je s to dosáhnout jí deklarovaného cíle přijatelnou cestou, spravedlivějšími prostředky, slušnou a kontrolovatelnou politikou.

Většina českých občanů je likvidační politikou "demokratických" stran otrávena, což se ovšem týká nejen stran vládních, ale do jisté míry i sociální demokracie v důsledku jejích minulých vládních angažmá. Málokterý realista si proto dělá iluze, že ČSSD, na jejíž vládní prohřešky se pozapomnělo, nebude bez dvou za dvacet.

Je sociální demokracie na případné převzetí moci připravena? A co znamená Sobotkova a Dientsbierova vstřícnost vůči komunistům?

Smutný vítěz posledních voleb se po nedávném sjezdu, na kterém obměnil část vrcholového vedení, stal akceschopnějším, jakkoliv se v jeho ústředním výkonném výboru střetávají opatrní stoupenci nějaké formy koexistence s komunisty a její zásadní odpůrci. Sjezd "bohumínské" usnesení nezrušil, ale také explicitně nepotvrdil. Mírná většina straníků by ale jeho zrušení přivítala, protože by to oranžovým podstatně zjednodušilo situaci.

Také však zkomplikovalo: KSČM je vnímána jako skanzen, jehož podstatu tvoří staří straníci, kteří jsou zakořenění v reálném socialismu. Programové dokumenty nejsou brány dostatečně vážně, resp. jsou pokládány za jakési mimikry. Znalci poměrů uvnitř komunistické strany však tvrdí, že tento obraz je důsledkem aktivit zejména pražské organizace, která se většinovému kurzu vymyká. Strana jako celek je prý jiná. Je to otázka, protože poslední změny ve vedení strany (Grospič, Skála) o tom příliš nesvědčí.

Sociální demokracie ale na výběr nemá. Jen naivové mohou věřit na možnou a podstatně méně organickou koalici s KDU-ČSL. Programy ČSSD a KSČM mají mnoho průniků a možná spolupráce obou stran se proto jeví jako přirozená. Brání jí jak léta démonizovaný a do občanské veřejnosti pumpovaný obraz komunistů, kdy se média neštítí ani otevřených lží, tak reakční potenciál, který je v současné komunistické partaji reálně přítomen.

Aby tedy k možné a potřebné spolupráci obou levicových stran došlo, je třeba oboustranné odvahy k překonání dvou zásadních překážek. Sociální demokraté by měli nejen akceptovat, ale mediálně spoluprosadit slušné komunistické politiky a tlačit komunisty k tomu, aby se otřepali od svých odumírajících kořenů. Minimálním krokem ke smíru by mělo být to, že obě strany budou vzájemně podporovat prosazení takových legislativních norem, které jsou ve shodě s jejich programy -- v současnosti hází ČSSD ve sněmovně klacky pod nohy KSČM. Aktivní role komunistů by měla mj. spočívat v tom, že budou kontrolovat, zda sociální demokraté nebudou kázat vodu a pít příslovečné víno.

Strany současné koalice troskotají na projevech konkrétních lidí. Strany možné budoucí koalice si nemohou u skeptické české veřejnosti vybudovat důvěru jinak, než tím, že na rampu postaví osobnosti, které tuto veřejnost přesvědčí svou vstřícností k jejím starostem a zájmům a samozřejmě i schopnostmi odborně jí sloužit. Nesmírně důležité je vrátit pod světla veřejné rampy slušnost -- respektovat korektní názorové protivníky, dát jim prostor, ponižovat jakoukoli sprostotu a nenažranost, skromnost rehabilitovat jako ctnost a jít v tom příkladem.

Pro českou politiku zasaženou marasmem je takové "chycení se za nos" jediná, možná poslední šance. Alternativou k k ní je propad na úplné dno. Ne-li fašismus. Obě levicové strany -- byť každá trochu jinak -- znamenají pro skeptického českého voliče určitou naději. Záleží na každé z nich, zda ji nezklamou.

Vytisknout