Za Gruzii se popereme

16. 5. 2011 / Miloslav Štěrba

Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg navštívil Gruzii. Zemi, jejíž občané na nás "nazírají jako na osvědčené přátele". (K.S., Právo 14.5.) (Připomeňme si, že to byla děla z českých dodávek, kterými Gruzinci zahájili noční ostřelování města Cchinvali, čímž rozpoutali poslední rusko-gruzínskou válku.) Z jejího zahájení obvinil český prezident Václav Klaus prezidenta Saakašviliho, zatímco Topolánkova vláda se staronovým ministrem zahraničí se zařadila do protiruského tábora.

Ne vždy tomu tak bylo, aby Schwarzenbergové ochotně vystoupili proti Rusku, největší evropské říši doby minulé. Snad jen v roce 1812 vytáhl do pole rakouský maršál Karel Filip kníže Schwarzenberg jako spojenec krátkodobě "Velké" armády Napoleona, aby v prosinci 1812, po katastrofálním průběhu války -- pro Francouze -- zůstal se svojí armádou na pomezí Litvy a Volyně, sám, bez Napoleona. Nicméně zakrátko, už jako vítěz z "Bitvy národů" od Lipska vjel jako velitel spojeneckých armád do Paříže po boku ruského cara Alexandra I.

Která jiná země v Evropské unii se může pochlubit takovou kontinuitou své zahraniční politiky jako ta naše, reprezentovaná zkušeným ministrem s rakousko-uherskými kořeny? I dnes, kdy je svět v rukou jediného hegemona, je Česko uznávaným, jak nám opakovaně vnucují, "osvědčeným" partnerem a přítelem USA v Evropě.

Proto je víc než logické, že český ministr na cestě po Gruzii navštívil rodiště J. V. Stalina, jenž je "marná sláva, nejznámějším rodákem své země", město Gori. Velikáni přitahují pozornost...

Zůstat sám, jako "kůl v plotě", na to my Češi nemáme žaludek. I kdyby se omylem přihodilo, že naši osvědčení spojenci započnou, nedejbože, válečné dobrodružství zcela nesmyslné a odporující všem diplomatickým zvyklostem, v naší zemi vždy najdou ochotné spojence. A pokud by snad Gruzie, "nejbližší spojenec" Prahy, měla zůstat stranou, tak se za ní "popereme", jak informuje v Právu Karel Schwarzenberg.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 16.5. 2011