Odvrácená strana závislosti

16. 5. 2011 / John Michael Greer

Pro odpovědi -- pokud to byly odpovědi -- byl typický příspěvek v blogu Forbesu od bloggera Rogera Kaye. Je to jistě dovedně napsaný příspěvek a Kay je zábavným autorem. Představuje si pivní kvasinky v kádi sladu -- pro ty, kdo ještě nejsou zasvěceni do mystérií pivovarnictví, takto se nazývá materiál, který se mění v pivo, předtím, než se stane pivem -- jak čelí nevyhnutelnému problému: Jakmile obsah alkoholu produkovaného jejich vlastními životními procesy dosáhne určité úrovně, kvasinky se otráví a umírají.

Kay pokračuje představou kvasinky vybavené svědomím, která se rozhodne nekonzumovat sladové cukry, a poukazuje na to, že jedinou věcí, která bude výsledkem rozhodnutí morální kvasinky, je to, že ostatní, méně skrupulózní zkonzumují veškerý cukr, a všechny tak jako tak zemřou. Jeho závěr zní, že se stejně tak lze rochnit v životním stylu závislém na fosilních palivech, dokud můžeme, protože všichni ostatní to tak jako tak udělají, a jediná naděje, kterou nabízí, je, že technologie nás snad zachrání před následky.

George Monbiot, který si vybojoval pozici systemizovaného pseudoenvironmentalisty Guardianu, napsal vlastní příspěvek z větší části věnovaný stejnému tématu. Jeho argument zní, že většina lidí v dnešních průmyslových společnostech prostě neakceptuje nic menšího než pokračování ekonomického růstu, a tak strategie založená na snížení spotřeby je jednoduše ztrátou času.

Tak jako mnoho dnešních lidí, kteří si dělají starosti s globálním oteplováním, Monbiot záležitosti spojené s ropným zlomem rovnou odmítá -- trvá na tom, že problém, jemuž čelíme, není v tom, že máme fosilních paliv příliš málo, ale že jich máme příliš mnoho -- a jako důkaz uvádí nedávné oznámení IEA, že světová produkce ropy vyvrcholila v roce 2006. Jelikož průmyslová civilizace dosud nezkolabovala, tvrdí, že ropný zlom prostě není žádným problémem. Předpokládám, že pokud ignorujete drastické a zhoršující se ekonomické obtíže světových průmyslových národů, hladové nepokoje a výpadky proudu šířící se Třetím světem, a všechny ostatní symptomy vzestupné spirály probíhající krize ropného zlomu, můžete směle tvrdit třeba i takovéto věci. Přesto je zde i cosi hlubšího, co je zcela nelogické.

Je to však nelogika, která se mnoha lidem zdá celkem přijatelná. To proto, že blud, který tvoří jádro argumentu předkládaného Kayem, Monbiotem a tolika ostatními, je obvyklým rysem současné konvenční racionality. Alternativní metafora -- přinejmenším stejně známá jako kvasinky Rogera Kaye -- nám může pomoci objasnit povahu selhávající logiky, kterou tito lidé nabízejí.

Představte si tedy, že jste na příslovečné námořní lodi, která právě narazila do příslovečného ledovce. V podpalubí stoupá voda a paluba se začíná naklánět, ale zatím se nikdo neutopil. U vědomí nebezpečí vezmete záchrannou vestu a jdete k záchranným člunům. Když ale opouštíte kabinu, hoch odvedle na vás vrhne nevěřícný pohled. "Šílíte?", říká. "Pokud teď opustíte loď, někdo jiný obsadí vaši kabinu a zkonzumuje všechna jídla a nápoje, za které jste zaplatil!"

Váš spolupasažér z této metafory, tak jako Kay a Monbiot v reálném světě, si nepovšiml zásadně důležitého faktu vztahujícího se k tomu, co se děje: Jestliže se situace v krátkodobé perspektivě stane neudržitelnou, výhody, které lze získat tím, že na ní lpíte, sebou velmi často nesou ohromné náklady, kdežto náklady, které musíte zaplatit za odchod, sebou velmi často nesou významné výhody. Je jistě mnohem příjemnější sejít do lodního baru, objednat pár suchých martini a usednout k poslechu reprodukované hudby, než se vrhnout do záchranného člunu a plácat se v něm na jednom ze sedadel, zatímco s vámi házejí vlny, promáčí vás vodní tříšť a vítr vás mrazí až na kost. Nicméně o dvě hodiny později už je pasažér, který sešel do baru, zsinalou mrtvolou zlehka okusovanou rybami, a pasažér, který sešplhal do záchranného člunu a byl trápen mořskou nemocí a vodní tříští, je bezpečně vytažen na palubu první dopravní lodi, která byla dost blízko, aby reagovala na tísňové volání.

Metafora může být s užitkem dovedena ještě o něco dále, protože vhodným způsobem poukazuje na to, jak se dívat na ekvivalentní situaci ve skutečném světě. Pokud jste pasažérem na palubě lodi, váš vztah k ní je vztahem závislosti. Závisíte na integritě trupu, jenž vás chrání před utopením, na palivu a motorech, abyste se dostali do cílové destinace, na nabídce potravin a lodní kuchyni, které vás udržují sytého, a tak dále. Tato závislost má své velice reálné výhody, ale také potenciálně drastickou odvrácenou stranu: Pokud by systémy, na nichž závisíte, selhaly, a vy byste k nim neměl alternativu, závislost vás může zabít.

Tato odvrácená strana závislosti Kayovi a Monbiotovi zcela uniká. Abychom prozkoumali týž argument z jiné strany, představte si, že Kayova metafora s kvasinkami zanedbala dva klíčové závěry. První zní, že kvasinky mají na výběr i jiné možnosti než buď sníst cukr, nebo ho nesníst. Řekněme, že mohou vyvinout kapacitu pro přežití spíše na škrobu než na cukru. Škrob není tak vydatným zdrojem energie jako cukr a z hlediska energetické náročnosti je těžší a nákladnější ho strávit, ale (řekněme, pro účely této metafory) kvasinka, která konzumuje škrob, neprodukuje alkohol, a tak sama sobě nezpůsobuje otravu. Kvasinka, která vyvine schopnost trávit škrob, tedy musí přijmout mnohem méně opulentní životní styl zahrnující o dost větší množství práce, avšak jde o volbu, která nevede k zaručené smrti.

Druhý bod, který Kayova metafora opomíjí, je že slad v pivní kádi ve skutečnosti neobsahuje až tak mnoho cukru. Řekněme, že sládek při zpracování ječmene neodvedl pořádnou práci a tak většina z toho, co slad obsahuje, je spíše škrob než cukr. Výsledkem je, že kvasinka se nemusí starat o otravu produkty vlastního metabolismu; zemře hlady, jakmile dojde cukr. Pokud platí tyto dvě podmínky, pak kvasinka, která zaváhá a vrátí se zpět ke konzumaci cukru, zatímco věří, že Velký sládek v nebi přidá do sladu další cukr dříve, než začne hladovět, nepřijala racionální rozhodnutí; dovolila bezprostředním výhodám dočasného nadbytku, aby ji zaslepily vůči faktu, že odvrácená strana závislosti na tomto nadbytku zahrnuje brzkou a ubohou smrt.

To, George Monbiot promine, je víceméně situace, v níž se právě teď nacházíme. Máme malé a velice rapidně docházející zdroje vysoce koncentrovaného a snadno použitelného "cukru" -- to jest ropy, zemního plynu a kvalitnějšího uhlí -- a mnohem větší zdroje rozptýleného, obtížně využitelného "škrobu" -- to jest obnovitelné energie jako je solární nebo větrná, spolu s rozptýlenými neobnovitelnými zdroji jako je méně kvalitní uhlí, uranová ruda a tak podobně. Průmyslová společnost se vyvíjela tak, aby využívala cukru, a dokonce i její vpády do zásob škrobu závisejí na využití podstatného podílu cukru, který mění škrob v cukernou náhražku -- vezměte jen ohromné množství zemního plynu, který je spálen při přeměně ropných písků v náhražkovou ropu, nebo zemní plyn (využívaný k výrobě elektřiny) a naftu spotřebovávané při výrobě, instalaci a údržbě dnešních gargantuovských větrných turbín.

Nadcházející "cukrový zlom" má pro moderní průmyslové kvasinky dva důsledky. Za prvé znamená, že zvyšující se spotřeba cukru dosáhla mezí nabídky; nějaký cukr dosud zbývá, ale jak se blížíme konci hrbolaté plošinky, kterou normální pravděpodobnostní rozložení umisťuje na hladký teoretický oblouk Hubbertovy křivky, stále více se přibližujeme bodu, v němž kvasinky začnou umírat hlady kvůli nedostatku cukru. Za druhé, znamená to, že snaha vyrovnat se obtížemi sledováním existujících strategií -- to znamená spalovat cukr, abychom ho přeměnili v různé druhy škrobu v jedlé formě -- situaci spíše zhorší než zlepší, protože to povede ke snížení nabídky dostupného cukru právě v okamžiku, kdy kvasinky začnou umírat v důsledku jeho nedostatku.

To vše staví kvasinky tvořící moderní průmyslovou civilizaci před obtížnou volbu, kterou musejí učinit jak kolektivně, tak jako jednotlivci. Už víme, jaké bylo kolektivní rozhodnutí -- dál hltat cukr a doufat v zázrak -- a ačkoliv může být i v tomto pozdním stádiu myslitelné přijmout kolektivně jiné rozhodnutí, náklady by byly děsivé a politická vůle jednoduše neexistuje. To co zbývá jsou rozhodnutí na straně individuálních kvasinek, zda se podřídí kolektivní volbě, nebo ne. Ti kdo kolektivní volbu odmítnou čelí tvrdé práci při vyvíjení schopnosti živit se škrobem, který by nemusel být měněn v cukernou náhražku, příčemž vědí, že když to dělají, mění opulentní, avšak dočasný životní styl za obtížnější, avšak trvanlivější.

Posledně jmenovaná volba je ta, jíž prosazuji po větší část tohoto roku: Využití osvědčených nástrojů přiměřené technologie z éry 70. let k dramatickému snížení individuální, rodinné a komunitní závislosti na nabídce koncentrované energie, a využití zdrojů rozptýlené energie -- primárně slunečního záření -- která může být zachycena a využita právě tam, kde se nacházíte. Většina lidí v dnešních průmyslových společnostech nedala najevo zájem o zvážení této možnosti; zvolili tu druhou a zdá se, že jsou k ní připoutáni i v okamžiku, kdy odvrácená strana jejich závislosti na kolabující lidské ekologii začíná být viditelná. Někteří mohou změnit názor, ale je tu i jiný faktor, který je třeba vzít v potaz, a sice faktor času...

To neznamená, že se všichni přestěhujeme do útulných ekovesnic nebo do jiných na zeleno natřených ideálních předměstí, které dnes zabírají tolik prostoru ve středostavovských fantaziích. Spíše to znamená, že během desetiletí, jež leží před námi, zhruba polovina amerického obyvatelstva nejspíše skončí v chudých čtvrtích ve stylu latinskoamerických favel, bez elektřiny, tekoucí vody nebo kanalizace, připoutaná k boji o přežití, v němž mnozí nevyhnutelně prohrají. Znamená to, že většina ostatních patrně bude čelit snižování své životní úrovně na hodnotu nepříliš odlišnou od té, jakou dnes zakoušejí ti nejchudší, zatímco bohatí oné doby, pokud budou chytří, nelítostní a budou mít štěstí, mohou být schopni shrábnout některé z luxusních statků, které dnešní středostavovská rodina považuje za samozřejmost, a mohou být dokonce schopni si je nějaký čas udržet.

Vypadá obrázek, který jsem načrtl, neuvěřitelně? Jde prostě o ekvivalent tvrzení, že se Spojené státy v nepříliš vzdálené budoucnosti stanou zemí Třetího světa. Jde také o ekvivalent tvrzení, že Spojené státy prodělají obvyklou sekvenci těžkých ekonomických kontrakcí, jež jsou normální součástí úpadku a pádu impéria nebo civilizace. Žádné z těchto tvrzení není nepravděpodobné; je tomu prostě tak, že většina lidí uhýbá před uvažováním o důsledcích.

To vše dohromady znamená, že ti kdo přejdou k nízkoenergetickému životnímu stylu s předstihem, předtím než je k tomu donutí samotný tlak okolností, budou mít možnosti uzavřené těm, kdo se budou držet neudržitelného, dokud jim nevyklouzne z ruky. Ti kdo zařadí na nižší stupeň tvrdě, rychle a brzy, kdo omezí svou závislost na fosilních palivech a zboží a službách, jejichž dostupnost na nich závisí, mnohem snadněji splatí své dluhy, naleznou prostředky na získání nových dovedností a projdou náročnými ekonomickými podmínkami života ve společnosti blízké bankrotu...

Toto jsou kroky, které lidem umožní, aby si udrželi dům, zahradu, kariéru založenou na něčem, co druzí potřebují nebo po čem touží natolik, aby za to platili dokonce i v době deprese, a další věci žádané v těžkých časech. Jsou to také kroky, jež lidem usnadní poskytování pomoci jejich rodinám, přátelům a sousedům, zajištění výuky vitálně důležitých dovedností pro ty, kdo mají zájem se jim učit, a uchování vzácného kulturního dědictví během současných krizí, aby mohlo být v budoucnosti opět předáno. V tomto smyslu se skromný život vyplácí; je o dost snazší vyhnout se pasti skryté v odvrácené straně závislosti na společnosti, která stále hlouběji upadá do systémového selhání.

Podobné úvahy na stránkách Forbesu a Guardianu jistě nemůžete očekávat. V kolektivní rozpravě o budoucnosti průmyslové společnosti byste je hledali jen s obtížemi. Dokonce i mezi těmi, kdo se nesnažili vykroutit z nevítaných daností našich současných nesnází, zřejmě existuje tendence vyhýbat se hovoru o tom, jak bude přesně naše budoucnost vypadat. Je to pochopitelné; vědeckofantastické scénáře a apokalyptické ohňostroje vzrušují mnohem více než budoucnost plná masového zbídačování, rozpadu infrastruktury, sociopolitické dezintegrace a drsného úbytku obyvatelstva, k níž nás přivedla chybná rozhodnutí minulých desetiletí.

Jinými slovy je pravda, že krčit se v záchranném člunu, být zmítán vlnami a zlit vodní tříští není zábavné. Je to o dost méně zábavné než sedět v lodním baru a srkat martini, i když důvod, proč to děláte, spočívá v tom, že se snažíte předstírat, že jste si nevšimli, jak se paluba pod vašima nohama pomalu propadá a vlny jsou o něco blíže okénku, než bývaly. Existují všechny důvody pro to domnívat se, že velká většina lidí si zvolí druhou možnost, nebo přesněji, že si ji už vybrali a svou volbu i nadále potvrzují -- někdy ji, tak jako Kay a Monbiot, vyřvávají ze všech svých sil. Ale to nejsou ti, pro něž jsou psány tyto řádky, a jsem povzbuzen počtem lidí, jejichž volba byla jiná.

Článek v angličtině: ZDE