26. 2. 2009
Proč neziskovky nefungují "za své" ?A proč nepracují jejich zaměstnanci zadarmo a "parazitují" na státu?Nemohu se nevrátit k urážlivým zmínkám Štěpána Kotrby o "parazitujících" neziskovkách a textu Lukáše Neterdy ("Za své"), protože jsou dokladem předsudečné neznalosti toho, jak dnes české neziskové organizace působící v sociální oblasti vůbec fungují. |
Jak je to nastavenoMluvím teď za několik neziskových organizací, které se v České republice věnují pomoci cizincům. Je jich opravdu jen pár a všechny žijí od jednoho rozpočtového roku k druhému . Svou činností jednak pomáhají lidem v nouzi, jednak přispívají v zemi k sociálnímu míru a ke zvyšování integračního potenciálu cizinců. Plní funkci mostu mezi českou společností a jejími institucemi na straně jedné a cizinci na straně druhé. Každá z těchto neziskových organizací je v podstatě sociální firmou , typově stejnou, jako jsou například ústavy pro postižené nebo důchodce. S tím rozdílem, že je nezaložil stát, ale nadšenci, kteří identifikovali problém, uvědomili si jeho naléhavost a chtějí dosáhnout jeho řešení, resp. utlumení. Na počátku tedy byli vždy lidé, kteří "své" neziskovky rozjížděli prakticky z ničeho, resp. ze svých prostředků, ve svých soukromých prostorách. Stejně jako je tomu na začátku činnosti každé firmy, je třeba ji nejprve prosadit a stabilizovat. Obvykle bez většího kapitálu -- pokud se ovšem přesvědčení, vize a nadšení jako kapitál nepočítá. Teprve poté, co přijdou nějaké veřejně oceňované výsledky a vznikne veřejný zájem na jejich ukotvení a pokračování, může žádat o veřejnou podporu. Stane-li se tak, přesvědčí-li příslušné komise o potřebnosti předkládaných projektů, musí NNO všechny poskytnuté granty a dotace řádně vyúčtovat a dokladovat jejich využití podle nastavených pravidel. To shledávám v naprostém pořádku -- NNO hospodaří s veřejnými prostředky a je na místě, aby toto hospodaření bylo transparentní. Naše organizace je registrovaným poskytovatelem sociálních služeb podle zákona č. 108/2006 Sb. a vede pečlivou evidenci všech poskytovaných výkonů a klientů. Svou práci konáme podle nastavených standardů sociálních služeb , které jsme povinni striktně dodržovat, stejně jako jiní poskytovatelé sociálních služeb pracující v rámci zákona. Veškerá dokumentace o práci s klienty je samozřejmě přístupná kompetentním kontrolním orgánům. Vedle toho pořádáme jazykové kurzy českého jazyka a kurzy sociální adaptace, obé na vysoké odborné úrovni. Předsedkyně naší organizace je zároveň předsedkyní jedné ze dvou zkušebních komisí v kraji, před niž předstupují adepti usilující o zkoušku z českého jazyka za účelem udělení trvalého pobytu a členkou Asociace učitelů českého jazyka jako jazyka cizího. Naše zaměstnankyně v řádném pracovním poměru mají vysokoškolské vzdělání v oboru. Každou dotaci jsme povinni na konci roku pečlivě vyúčtovat a podat podrobnou závěrečnou zprávu o plnění předtím schváleného projektu. Kontrolu plnění a hospodaření provádějí všichni donátoři, ale i finanční úřady, ministerstva a v případě evropských grantů i unijní instituce. Tolik tedy k tomu, jak jsou nastavena vnější podmínky našeho fungování. ...a jak to chodí v praxiStát vydává na realizaci své každoročně aktualizované Koncepce integrace cizinců 25 milionů korun. Částka je stabilní, neroste, přestože za poslední léta počet cizinců na území ČR stoupl výrazně. Pro srovnání: na sport vydává stát ročně částku stonásobně vyšší a třeba přidat ze dne na den 15 milionů na zábavu pro účastníky lyžařského mistrovství není problém.Na plný úvazek nyní platíme dvě zaměstnankyně, které pokrývají potřeby více než deseti tisíc cizinců na území celého kraje. Pánové mají možná představu, že se pracovníci neziskovek mají živit čerstvým vzduchem a vznešenými ideály. Není tomu tak, naše zaměstnankyně jsou normální lidé, kteří sice dělají svou práci rádi, ale očekávají za ni přirozeně odměnu -- stejnou, jako pracovníci jiných sociálních institucí - protože i ony mají své potřeby a životní náklady. Pro český stát je ale i za těchto podmínek činnost neziskovek výrazně levnější, než kdyby ji vykonával sám. Krajský úřad Pardubického kraje, který nás rovněž dotuje, opakovaně konstatoval, že dá raději peníze nám, protože děláme práci, kterou by jinak musel zajišťovat vlastními cestami, s menšími náklady a kvalitněji. Malá ilustrace: smlouva na jistý ministerský projekt, který v současné době spolurealizujeme, je postavena tak, že dostaneme odměnu pouze za prokazatelně vykonanou práci. Všechny pracovní smlouvy v projektu jsou proto uzavřeny na dohody o pracovní činnosti a pracovníci jsou povinni detailně vykazovat skutečně odvedenou práci. Kdyby to tak fungovalo ve veřejnoprávních institucích, neexistovaly by pracovní smlouvy na výkon zaměstnání s fixním platem. Také proto máme problémy: zájem o práci v neziskovkách je minimální , zájem o práci ve státem přímo financovaných úřadech a institucích maximální. Bez vnitřního přesvědčení a nadšení se v NNO dělat nedá. Podstatnou část mého osobního příjmu (to pro ty starosty, kterým můj příjem z této činnosti nedá spát) tvoří starobní důchod. Práci pro "svou" neziskovku dělám ze dvou důvodů: protože práci s lidmi, kteří nás potřebují, mám rád, a protože ten malý kolektiv držím spolu se stejně "postiženou" kolegyní -- která je nyní mimochodem na mateřské dovolené - pohromadě. Neziskovky našeho typu dostávají některé dotace na celoroční projekty až v druhé polovině roku jako poslední položky z rezortních pokladen. Přestože jsou povinny plnit uzavřené smlouvy od jeho začátku. Čerpání dotací se uzavírá 31. prosince a nejméně tři měsíce po začátku roku nejsou k dispozici žádné peníze. Jejich zaměstnanci tak pracují v permanentní nejistotě a část kapacity se spotřebovává na psaní grantových žádostí, žádostí o dotace a s tím spojenou administrativu. A protože by realizaci běžících projektů a tuto činnost nestihly během řádné pracovní doby, věnují úředničině i nemalou část svého volného času. Pro většinu lidí z neziskovek, které pracují v oblasti práce s cizinci a v sociální oblasti vůbec, je práce posláním . Kdyby ji dělali jenom pro peníze, dávno by z nich odešli, a nepochybuji o tom, že by se se svým pracovním nasazením a entusiasmem uživili jinde lépe e bez permanentního stresu. O tom, že si za svou často nelehkou práci zaslouží společenské ocenění a odpovídající finanční ohodnocení není mezi rozumně uvažujícími lidmi pochyb. O to více člověka naštve, když se setká se sprostými urážkami plynoucími z možná neznalosti, pravděpodobněji však -- laskavý čtenář promine -- blbosti. |