Úvěrová politika

V odborné veřejnosti panuje většinová shoda na tom, že první problémy přišly v oblasti úvěrové politiky. Úvěry byly poskytované na základě rozhodnutí bank resp. pravidel, které si stanovily banky jako svobodné subjekty na trhu, které se tím snažily zlepšit svou pozici oproti konkurenci. Po dnešních zkušenostech se nabízí zamyšlení nad tím, zda tyto pravidla mají být součástí tržního boje a nebo zda si pro ně nemá společnost udělat pravidla formou zákonů, které by poskytovatelům úvěrů tyto podmínky v určitém mantinelu stanovovaly.

Tento problém se netýká jen poskytování úvěrů fyzickým osobám a podnikům, ale jde o problém i na úrovni státu. Pokus EU o regulaci zadlužování států prostřednictvím Maastrichtských pravidel přišel příliš pozdě a o dodržování těchto pravidel se dá také diskutovat, ale určitě se jedná o krok správným směrem a měly by následovat další kroky. Hranice celkové výše dluhu vzhledem k výši HDP, by měla být omezena a ty státy, které jsou již za stanovenou hranicí, by musely směřovat k postupnému snižování zadlužení. Tato regulace by měla pro stabilitu světového finančního systému samozřejmě zasáhnout i ostatní státy světa. Je plno nástrojů regulace, které jsou rozumné, ale účinné bohužel jen v případě, pokud se týkají všech subjektů. V opačném případě jsou ostatní subjekty nezasažené regulací ve výhodě. Ať už jde o poskytování úvěrů nebo o daně, investiční pobídky, ekologické omezení a další prostředky sledující stabilitu, ochranu nebo pokrok společnosti, ve všech případech se za dosažení cíle platí určitou nevýhodou na úrovni ekonomické konkurence a proto úspěch těchto regulací je možný jen v případě, že porušení těchto předsevzetí nepovede ke zvýhodnění.

Vzhledem k některým globalizačním silám, kterým se nevyhneme, jako je informační globalizace, zvyšující se mobilita a fúzování světových korporací, je nevyhnutelné podporovat i politickou globalizaci společnosti. Pokud politická globalizace neudrží krok s ostatními globalizačními silami, dojde k nestabilitě ekonomické i politické, což je znát již na dnešní situaci ve světě. Proto je velmi pozitivní, že zesiluje kontinentální integrace nejen v Evropě, ale i v Jižní Americe, Africe a v dalších oblastech světa.

Další důležité a účinné kroky se skrývají v omezení poskytování úvěrů spotřebitelům dle účelu využití poskytnutých prostředků. Lidé by se měli vrátit ve svém uvažování o pár let zpátky a smířit se s tím, že na zakoupení spotřebního zboží, dovolené apod. si musí ušetřit. Zdokumentování využití úvěru pro stanovené účely je již dnes běžnou praxí a proto je na místě tyto účely stanovit formou zákonů. Pozemky a nemovitosti jsou investice, na které šetříme několik let a které jsou k dnešnímu životu nutné a proto musí být financovány úvěry. Stejně tak investice podnikatelské jsou pro společnost pozitivní. Na ostatní spotřební statky typu spotřebičů, dovolené, druhého automobilu, luxusního zboží atd. si musí každý našetřit. Musíme se smířit s faktem, že přílišné zadlužení dohnalo svět do krize a nestability. Posledním parametrem úvěru, který je třeba omezit, je procentuální výše úvěru z celkové hodnoty investice. 100%ní úvěry se musí stát minulostí.

Finanční politika

Úvěrová resp. hypotéční krize se přelila do finanční krize. Na nestabilitu finančního světa se upozorňovalo již dlouho před krizí. Existence bubliny na trhu nemovitostí byla zřejmá. Existenci další bubliny na trhu finančních derivátů a akcií mnozí věřit nechtěli. Ideologii stálého ekonomického růstu se věří příjemně. Náchylnost a zranitelnost dnešního finančního světa spočívá v tom, že díky dnešním informačním technologiím se stal svět financí hazardní videohru. Zaměstnanci finančního světa jsou odtržení od reality. Významnější informací je dnes pohyb cen a indexů, než reálná ekonomika. Díky sekuritizaci pohledávek, hypoték a úvěrů do různých balíčků se odtržení od reality díky cílené nepřehlednosti ještě více umocnilo.

Investování by mělo být dlouhodobé, aby byli investoři nuceni se zajímat o reálný ekonomický stav své investice. Krátkodobé investice jsou spíše sázkou na pohyb ceny. Dnes se za dobrou investici považuje taková, od které se včas uteklo před jejím pádem. Tyto investice nemají za cíl vyprodukovat něco věcného. Povaha těchto operací se blíží hazardu nebo ještě lépe řečeno chování davové psychózy. Vítězí ten, kdo dokáže o krok dříve odhadnout chování davu. Rychlost dnešního oběhu informací udělala z malých davů, které reagovaly na reálné problémy na místním trhu, jeden světový dav, který začíná směřovat od stropu ke dnu, a naopak, stále větší rychlostí a jeho rozhodování se řídí spíše pravidly davové psychózy nežli reálnou ekonomikou. Panika střídá nadšení, které je považované za úspěch. Tímto vznikla spekulativní bublina, která byla mimo jiné financována z prostředků uvolněných příliš liberální úvěrovou politikou, která nechala vzniknout příliš velkému objemu volných finančních prostředků, které hledaly své uplatnění. Hodnota ekonomiky se odlepila od své reálné hodnoty a její kolísání se začíná zrychlovat, což způsobuje nestabilitu celé společnosti. Jako příklad lze uvést růst cen ropy v první polovině minulého roku, což jistě nebyl impuls, který ekonomice pomohl.

Veškeré operace na finančních trzích musí mít progresivnější zdanění na základě časové délky investice. Čím bude investice kratší tím bude větší daň. Investování musí nabrat dlouhodobější charakter a odklonit se od krátkodobé spekulace.

Monetární politika

V obou předešlých problémech je zásadně zapletena svým negativním vlivem monetární politika. Hlavní cíl centrálních bank v udržování výše inflace může být, v následujících letech přehodnocen. Centrální banky mají za sebou jednoduchou dobu, kdy udržení inflace na přijatelné výši bylo zjednodušeno mimo jiné snadnou dostupností energie (hlavně té fosilní) a přílivem levných výrobků z rozvojových zemí (hlavně z Číny). Ekonomika šlapala a inflace byla tlumena bez nutnosti zvyšování úrokových sazeb. Pokud by do inflace byly započteny i ceny nemovitostí a finančních derivátů, akcií a cenných papírů, pak by inflace byla znatelně vyšší. Absence těchto aktiv v ukazateli, podle kterého jsme se léta řídili, vedla ke vzniku bubliny na těchto trzích.

Tento fakt měl být tlumený vyššími úrokovými mírami, aby nedošlo k dnešnímu přehřátí ekonomiky a vzniku těchto bublin. Ekonomika tedy nebyla dostatečně tlumena. Zjednodušeně řečeno nízké úrokové míry roztočily spirálu nezodpovědného poskytování úvěrů a tím došlo k dnešní situaci. Pokud díky nízkým úrokovým mírám nemohly banky dosáhnout zlepšení díky kvalitě úvěrů s větším profitem, doháněly tento deficit kvantitou úvěrů bez odpovědné kvality. Společnost jim v tom nezabránila, jelikož jejich počínání je považováno za svobodný konkurenční boj. Doufali jsme, že riziko ponesou jen ti, co riskují a chovají se nezodpovědně, ale až v tomto roce poznáme, jestli tomu tak doopravdy bude.

Stejně tak nám stále více dochází, že ekonomika je konečná resp. hlavně její zdroje a proto se nabízí otázka, zda by nemělo dojít k přehodnocení hlavních cílů monetární politiky. Hlavním cílem by se měla stát stabilita ve formě udržitelného růstu, třebaže i nízkého až nulového. Cena peněz (úroková míra) by měla být na vyšší hodnotě než jsme zvyklí (5-8%). Pro inflaci by zbyl širší interval fluktuace než jsme zvyklí a výpočet indexu by měl být přehodnocen. Součástí balíku aktiv pro výpočet indexu by mělo více odpovídat směně v ekonomice. Toto řešení, ale opět naráží na nutnost zavedení těchto pravidel celosvětově, jelikož v dnešní globalizované ekonomice by rozdílný přístup k monetární politice ústil do souboje měn, což by způsobovalo další krize. Tyto úvahy bohužel směřují k něčemu, co by šlo nazvat celosvětovým finančním pořádkem, ale zavání to také pojmem centralizované světové ekonomiky.

Současné léčení ekonomiky formou nulových úrokových sazeb problém dlouhodobě neřeší. Je to sázka na to, že se kolo "přehřátí ekonomiky" opět roztočí a chvíli nám bude fajn, než přijde další pokles. Je pravda, že výše uvedené řešení s vyššími úrokovými mírami, by byl razantní lék na naší kocovinu. Společnost by se neubránila recesi, ale směřovala by k dlouhodobé stabilizaci. Je ovšem velmi těžké předpokládat, že vedení společnosti s dočasným mandátem své odpovědnosti by zvolilo drsné vystřízlivění oproti nastartování další bubliny. Omezený mandát našich politiků upřednostňuje volbu dočasného zlepšení a oddálení problému pro další volební období.

Politika státu

Vedle již zmíněné, velmi důležité nutnosti dlouhodobé vyrovnanosti státních rozpočtů, si myslím, že je na místě druhý nutný princip fungování státu v dnešní krizi. Dnešní řešení bankrotujících firem zaznamenalo ve světě dva postupy. První je finanční pomoc ve formě majetkové účasti státu v podniku a druhý postoj je obyčejné přelití peněz daňových poplatníků na konta krachujících firem. Nechápu logiku tohoto druhého řešení, ani nechápu co je na něm liberální. Naopak první přístup, který se dá označit za částečné znárodnění, má mnohem více tržních parametrů. Stát by se měl chovat jako podnik a chtít za své prostředky zisk, jelikož chce uspokojit své investory a majitele, kterými jsou daňoví poplatníci. Stejně tak by mělo být výrazem tržního hospodářství, že selhávající článek ekonomiky by měl za své problémy resp. chyby platit omezením vlivu ve společnosti nebo být z trhu vyřazen. Znárodnění možná není správný výraz, jelikož se jedná se o klasickou investici. Za své peníze investované do podniků musí investor/stát očekávat vliv a zisk. Je pravda, že stát je špatný podnikatel a proto by tyto finanční investice měly být také regulované zákonem, který by stanovil maximální hranici vlastněnou státem (49%) a dále by zákon stanovil povinnost prodeje investice při dosažení určité výše zisku. Stát by se tím stal pouze dočasným investorem a zachráncem při potížích, aby tím pomohl ke stabilitě ekonomiky a zaměstnanosti svých občanů resp. daňových poplatníků resp. dle výše uvedené logiky majitelů.