12. 11. 2007
Pražské nepokojeCo s těmi chlapci? Děda by řekl: Fotodokumentace,odvod, 3 měsíce výcvik, Afganistán, 1. linie. A skutečně takto si po staletí muži procházeli iniciací, uzavírali své dětsví třeba bez otců a rodin či sourozenců. Tak si mohli kompenzovat ztráty, poznat své možnosti a ve stmeleném týmu řešit frustraci ze samoty a zbytečnosti na světě. Ještě jim kynula kořist či vyznamenání za odvahu. Konečně obě násilně soupeřící skupiny si lze představit mrznoucí u Stalingradu pod knutou jimi obdivovaných diktátorů, píše Pavel Michal. |
Ta šance dnes je vzácná, bolest zbytečných dětí zřejmě hlubší. Zatímco dříve rodiče byli na nich závislí, dnes se bez nich - pokud zrovna si nechtějí užívat rodičovství - obejdou. Děti se nemají kde opřít, propadají se do prázdna a rána třeba utržená je alespoň něco, co mohou ještě po povodni televizních zážitků skutečně cítit. Ne pro každého je východiskem sport. Nové problémy nemívají snadná řešení, zejména když řešitel je součástí problému. Ale přece zodpovědní by mohli zvážit, zda nenazrál čas pro práci s agresivitou už na školách. Zda nemá být třída otevřena i dobrovolníkům, kteří ovšem kompetentní, dokáží diskutovat a nehodnotit. Mladíci uvítají zralého muže nejen jako kordinátora výtržností, ale i jako hosta. Mohou to pomalu být naši důstojníci, místní politici, diplomaté. Jinak je nahradí již dříve obávaní samozvanci. A to škody nejen na turismu. |