Že život a smrt jsou neoddělitelné pojmy lidského života, to se ví, na to se ale často nemyslí, nebo se na to dokonce rádo zapomíná. Smrt je však možností příštího dne nejen pro starého člověka: i mladí se mohou náhle potkat se smrtí, i když rostoucí průměrná délka života zdánlivě slibuje něco jiného. Co by ale měl člověk udělat, když pomyslí na to, že každý den může být jeho poslední? No možná by neudělal nic moc, alespoň ne jinak, než co by činil bez té myšlenky, protože, ačkoli smrt je jedinou jistotou, přece není jisté místo a čas.

Tak proč to píšu? No, četl jsem nejen ve Spiegel online o Lomborgově odpovědi, ale také v manager magazinu článek Evy Buchhornové o 'dokonalému odchodu'. Jde vlastně o to, že dobrá poslední vůle může zabránit rodinné válce po smrti zůstavitele. Každý "normální smrtelník" si asi myslí, že jeho se to netýká, ale na to chci právě poukázat. Jeden člověk má krásný obraz, druhý staré hodinky, třetí sbíral něco, co má význam jen pro jednoho jeho přítele, a čtvrtý má alespoň 10 000 korun, které by mohly pomoci někomu blízkému nebo někomu jemu osobně neznámému, který by tu pomoc ale potřeboval víc než stát, kdyby neexistoval žádný jiný dědic.

Ano, napsat poslední vůli je důležitá věc, a to nejen pro hlavu rodiny, ale možná ještě víc pro ty lidi, kteří žijí sami a jichž je dnes tolik a jichž bude asi v budoucnosti stále víc.

První poslední vůli jsem napsal, když jsem zjistil, že bych měl něco rozdat a že "normální" dědické pořadí tomu vlastně nějak neodpovídalo. A co vy? Už vás taky napadlo, že vlastníte něco, co byste rádi přenechali jen jediné osobě nebo možná určité společenské či kulturní organizaci? Pokud ano, tak to byste zítra měli napsat poslední vůli...