Je naštěstí jen málo těch, kteří argumentují, že děti v jiných končinách světa mají k životu ještě mnohem míň peněz než taková rodina v Německu, žijící ze sociálních příspěvků, které se jmenují Hartz IV. Pravda je ale, že si dost lidí myslí, že by současná sociální podpora státu měla stačit, kdežto jiní zastávají názor, že je to příliš málo peněz. Takovéto postoje by ovšem jistě existovaly, i kdyby byla podpora vyšší, nebo nižší. A o tom v této poznámce ani nechci psát: Chci se zabývat tím, proč se v německých médiích tak často kritizuje stát, ale na odpovědnost rodin se jaksi zapomíná.

Je jasné, že chudoba dětí je dost často spojena s tragickými událostmi v rodině a v mnoha případech je chudoba dětí spojena se skutečností, že svobodné nebo rozvedené ženy, které samostatně vychovávají jedno dítě nebo víc dětí, nemají ani čas, ani možnost, ani potřebné vzdělání pro výdělečnou práci.

Je pro mne samozřejmé, že stát v takových případech nejen má, ale musí pomáhat, vlastně ale jen až potom, co jsou příbuzní opakovaně a bez výsledků oficiálně nuceni státem k finanční pomoci pro své potomky. K státní odpovědnosti podle mého patří stoprocentně, aby byl dětem z chudých rodin umožněn celodenní pobyt v jeslích a ve školách, aby se jim dostávalo tří jídel denně, a to samozřejmě i v těch dnech, kdy se vyučování nekoná. A zaměřená finanční pomoc by měla být využívána k tomu, aby děti dostávaly samy přímo věcnou pomoc a nikoliv finanční pomoc prostřednictvím rodiny.

Stát má odpovědnost, to je jasné, ale hlavní je přece rodina, která, když už má potomky, se musí o ně starat, a tomu by měli příbuzní přizpůsobit svůj životní styl. Lidé, kteří si myslí, že stát nese odpovědnost za všechno, a proto tedy může a taky musí za všechno platit, takoví lidé zapomínají, že stát má jen to, co vezme lidem, rodiny, které, když už mají potomky, se mají o ně starat, a to i když by tomu měli přizpůsobit svůj životní styl. Lidé kteří si myslí, že za všechno nese odpovědnost stát, a proto za všechno také musí stát platit, ti lidé zapomínají, že stát vlastně jen má, co lidem vezme, a to často i těm, kteří také mají docela málo k životu.