Komentáře nejsou zpravodajství. I když ze zpravodajství vycházejí a od pravdy se neodlišují. Tolik v krátkosti jako odpověď čtenáři Novákovi, rozebírajícímu mé sloupky na prvočinitele. Interpretaci událostí i hodnocení jejich smyslu dělám VŽDY na základě činů, nikoliv na základě slov o činech. Čili co řekne politik mě zajímá pouze jako upozornění na to, abych konfrontoval slova a činy spolu s evangelistou. Pokud jejich slovo je činem, jsou tito lidé těmi, kteří si zaslouží úctu. Až v jednání je poznání. Abrahamovu víru poznáme také podle jeho jednání. Osedlal osla, naštípal dříví, vydal se na cestu, vzal oheň a obětní nůž. Potom vybudoval oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka do kozelce a položil ho na oltář. Nakonec vztáhl ruku po obětním noži. Abraham jednal a projevil tak vůli přinést oběť své víře. A Bůh viděl, že Abraham je ochotný obětovat všechno, i to nejdražší, co má, jen aby neodepřel Bohu věrnost a poslušnost. A tehdy, až teprve tehdy zadržel jeho ruku. Tento biblický archetyp provází od té doby všechny, kteří by si jako epiteton ornans do svého štítu chtěli vetknout ono SLOUŽÍM, TEDY JSEM.

Většina politiků ale není ochotna a schopna doopravdy sloužit těm, kterým to slibuje. Obětovat své pohodlí , obětovat své záliby. Sloužit. Protože se tak rozhodli. Protože se rozhodli, že vystoupí z anonymity davu, a předstoupí před svůj lid se slovy "Takový jsem a takový chci být. Toto je můj program. Toto je mé krédo. Následujte mne". A přesto chtějí úctu a následování, i když sami pijí víno, i když káží vodu. Na základě čeho chtějí takoví lidé úctu? Na základě slov? Slibů?

Čekám na politika nemravu. Na politika, který svou image postaví na tom, že pohrdá úzkoprsou křesťanskou morálkou, bude obžerný a nemravný. Bude se pyšnit svými milenkami, a bude je adorovat a vzývat jako svou inspiraci. A bude říkat "Podívejte se, jaký jsem. Čerpám sílu z rozdávání svého semene. Budete-li mne následovat, nedojdete křesťanského ráje, ani pekla. Ale rozmnožíte své potomstvo. Budete bohatí. Budete se mít dobře ne ve chvíli smrti či poté, ale tady a teď.

Fotograf Jan Saudek není svatoušek a nehraje si na ctnosti následovníků Ježíše z Nazaretu. Pomiloval nejspíše stovky žen a žádná ho nechodila pomlouvat bulvárním novinářům. Jeho fotografie se prodávají, galerie je vystavují. Jeho dílo ho přežije, ne proto, že je krásné, ale proto, že je pravdivé. Jeho krása může být ale proto, že autor žije svůj život ve shodě se svým dílem. Který z politiků se mu může rovnat v pravdě jeho nemravnosti a kráse jeho díla?

Topolánek a jeho milenka své soukromí vydali všanc veřejnosti sami. Nikdo nenutil premiéra, aby chodil do porodnice s agenturním fotografem. Nikdo nenutil předsedu ODS, aby obelhával svou ženu. Nikdo nenutil ženu předsedy ODS, aby vyprávěla delegátům stranického sjezdu, jaký je báječný manžel, otec a jaký bude báječný předseda. A nikdo ho nenutil kopat do novinářských aut a rvát se s fotografy. Falešný a prázdný topol.

Paroubek i jeho milenka své soukromí vydali také všanc veřejnosti sami. Nikdo nenutil premiéra, aby chodil klanět se Bohu s doprovodem tiskového mluvčího a před kaplí Betlémskou dával rozhovory . Nikdo ho nenutil, aby zval svou ženu na tiskovou konferenci, kde říkala naučenou frázi o Paroubkových kvalitách. Nikdo ho nenutil prozrazovat o své milence, že je katolička. Nikdo ho nenutil k neadekvátním reakcím na infantilní šprýmy rockerů v Trutnově či esemesky novinářů. Nikdo ho nenutil dávat rasantní vyjádření k událostem, o kterých prd věděl. Buldozer. Czechtek bude Paroubkovou noční můrou, protože v tu chvíli ztratil celou jednu generaci voličů. Nicméně Jiří Paroubek chtěl v médiích být. Odpovídat, i když není na co. Nejraději pořád. Nikdy žádný premiér nepořádal až tři tiskové konference za den. Nikdy žádný předseda žádné partaje nerozeslal patnáct tiskových zpráv za den. Nikdy žádný předseda žádné partaje netoužil po mediální pozornosti tak, jako Jiří Paroubek.

Evropská kultura zná termíny míra věcí, proporce či kánon. Jsou to normy krásy, uměřenosti, pokory před dokonalostí. Jsou tím, čím poměřujeme svět kolem sebe, něco si ošklivíme a něco obdivujeme.

Potkal jsem za svůj život mezi politiky stovky z nich, o jejichž manželkách či milenkách nikdo z novinářů neuvažoval jako o objektech svého zájmu. Když ale mladý politik svou ženu mlátil a díly lékařům se to dozvěděli nejen policisté, ale i novináři, dozvěděl se onen politik, že chybu může udělat pouze jednou. Když jiný politik odmítl přiznat se ke svému nemanželskému dítěti, ačkoliv bylo jeho, byli to novináři, kteří ho k tomu donutili (přestože mnohý z nich má potomky, o kterých třeba ani neví). jeho milenku však znali a vážili si jí, neboť to byla ona, která mu léta byla věrná jako pes - přestože ji nakonec opustil . A on byl ten proutník, který spával i jinde, než doma. Potkal jsem skromnou a přitom vysoce inteligentní manželku Miloše Zemana. Potkal jsem skromnou a přitom vysoce inteligentní manželku Jiřího Paroubka. Obě svůj život zasvětily ideálům svých mužů. Bez nich by ti muži nebyli nic. Je škoda, že tyto ženy nešly do politiky, protože by do ní přinesly klid, uměřenost a moudrost. Potkal jsem mnoho politiků a přestal jsem v nich vidět ikony, neboť jsem mnohdy měl možnost do jejich soukromí nahlédnout. Některých si od té doby vážím, jiných si od té doby naopak nevážím.

Potkal jsem ale i politiky, kterých si vážím. Potkal jsem senátora, který šel hájit nespravedlivě obviňované cikány, i když věděl, že mu to neudělá popularitu, naopak... Potkal jsem poslankyni, která nemá potřebu vyprávět, co všechno dělá pro občany svého obvodu. Potkal jsem politiky, kteří nikdy neměli prospěch z toho, že jsou v politice.

Jiřího Paroubka znám už patnáct let - stejně dlouho, jako Miloše Zemana. Stejně dlouho, jako Stanislava Grosse. Zatímco s mírou věcí si Miloš Zeman v době své aktivní politické kariéry dokázal zahrávat s virtuozitou silného a bystrého intelektuála, naprosto tvrdě manipulujícího všemi ve prospěch voličů , nikoliv jen kolektivu, který si ho vybral jako muže číslo jedna, Gross nikdy nevěděl, co míra je a byl proto vždy mužem číslo dvě. K moci se dostal zradou a tu dovedl vždy využívat, obchodovat s hlasy spolustraníků, nevěděl ale proč je v ČSSD a ne někde jinde. Nikdy neznal a nectil program své strany ve chvíli, kdyby bránil politickému obchodu. Dnes se i oni spolustraníci obejdou bez něho. Musí. Gross není. A oni? Pragmaticky se posunuli. Paroubek sice začal dobře a po Grossově debaklu byl pro mnohé nadějí, neboť napjal velké úsilí, aby vyvedl svůj lid z Egypta. Pak si ale z míry věcí udělal tuplák, což ho větším neudělalo a výsledky nezdvojnásobilo. Začal rozdávat obročí. Dnes už se nezamýšlí nad příčinami jízlivostí a kritiky. Nevidí. Neslyší. Nechápe. On a jeho mazlík Dimun přinášejí nyní do sociální demokracie modernizaci, která už jednou zkrachovala. Která v případě, že bude realizována, neučiní stranu lepší či modernější, pouze lépe vyhovující potřebám moci těch, kteří se nechtějí zdržovat v exekutivních rozhodnutích dlouhým, únavným a neefektivním přesvědčováním. Která nepotřebuje lidi, než jednou za čtyři roky. Unii svobody to vydrželo jen několik let. Tony Blair se mohl v začátcích té své modernizace opřít o myšlenky silného think tanku, který měl silnou vizi. On by ztělesněním té vize. Přesto z vize zbyly trosky poté, co New Labour sice je New, ale už není Labour. Prodal ideu sociální spravedlnosti za délku svého mandátu. Prodal ideu míru za spojenectví síly. Prodal důvěru voličů za přízeň mocných. Tony Blair se zapsal do historie jako první Brit, který válčil kvůli cizí lži a cizím zájmům. Stejně jako Gerhard Schroeder, i on našel svého Lafontaina v Kenu Livingstonovi. Stejně jako Schroeder, i on z politiky odešel, aniž toho kdo litoval. Reforma Hartz IV zahájila odbourávání těch jistot, kterými se Evropa odlišovala od Asie. Válka v Iráku zahájila odbourávání těch jistot humanity a demokracie, kterými se západní Evropa odlišovala od Stalinova Ruska. Nikdo ještě nikdy nikomu nepřinesl demokracii rozvrácením ekonomiky a exodem obyvatelstva, rozbitím průmyslu, likvidací elit i struktury řízení státu. Americký radar jako nebezpečí pro sjednocující se Evropu i neamerické Česko přinesl Jaroslav Tvrdík.

Globalizace a nový projekt pro nové americké století přinesly do řad evropské sociální demokracie hodnotový zmatek. Ve snaze nehájit tytéž hodnoty, jako stárnoucí ultrakonzervativní komunisté, vydali se sociální demokraté vstříc nejisté budoucnosti stran ekonomického ultraliberalismu a politického středu. Namísto socialismu už mají tyto strany jako cíl pouze humanizaci globálního kapitalismu. Paroubek dnes realizuje patnáct let starou politickou ideu svého poradce Otty Novotného - onen "pragmatický posun" do nejistoty. Miloš Zeman Novotného vyhodil zavčas. Paroubek ho vzal zpět a dal mu a jemu podobným možnost změnit sociální demokracii podle konceptu, prosazovaného už porevolučním předsedou Horákem. Vedení strany dalo Paroubkovi mandát vyvést stranu z krize, zaviněné Grossem. Nedalo mu ale možnost k "modernizaci". Ze všech návrhů schválili sociální demokraté pouze přímou volbu předsedy, ale Paroubek na to kašle. Mění sociální demokracii. Mění se její představitelé, mediálním výtahem jedou "mladí a nadějní". A za nimi mladé a nadějné. A je otázka, zda je to vždy změna k lepšímu. Je to otázka, ptající se po míře věcí i po politické morálce. Po schopnostech vést a po schopnostech rozhodovat o lidských osudech. O schopnosti jít příkladem. Stejně jako soudci, ani politici by neměli být nevyzrálí... Je to otázka po smyslu slov sociální a demokratický. Blonďaté milenky zde nepomohou, i když ony jsou klíčem k pochopení deseti rozdílů.