Sobecky vypočítavá lidskost je efektivnější, než nezištná pomoc. U nezištné pomoci totiž nevíte, co se za ní skrývá. Co kdyby to bylo nějaké svinstvo nebo úchylnost? A tak pro jistotu nezištnou pomoc raději nepřijmete. Zvláště, když ji všichni pragmatici pomlouvají. Každý z nich podle své planety hádá a pokud není sobecký účel zjevný, celá věc mu velmi smrdí podrazem. Na druhé straně, začnete-li pragmatiky obcházet s nabídkou humanitární akce, všemožní kumpáni se k vám jenom pohrnou. Humanitární akce mezi prominentní smetánkou jenom kvetou. Chcete-li se dostat mezi horních deset tisíc, začněte se věnovat humanismu. Lidskost vynáší nejvíce peněz.

A protože i my, členové dosud nezaložené Negativní strany, která půjde do voleb v roce 2084, se chceme také dostat mezi celebrity, rozhodnuli jsme se, že včas a s předstihem začneme systematicky a účelově jednat, než potom po volbách utřeme voličům hubu.

Každý to ví, že v Somrácké republice je hladomor. Lidé tam chcípají na ulici. Mají oteklá břicha od hladu. Děti tam vypadají jako scvrklé opičky a umírají u vyschlých prsů svých kosternatých matek. Nemocní se tam válí se psy ve výkalech a v kanálech, které se tam nazývají ulicemi. Koho by to nedojímalo?

Vláda Somrácka nestačí pro nával jiné důležitější práce humanitární katastrofu ve své zemi vůbec řešit. Má co dělat, aby se udržela u moci a nespadla z vysokého bidla nebo z větve. Dělá pro to s pomocí zahraničí všechno možné. Demokratizaci společnosti založila především na propagaci vlastní země a její kultury. Vládní a prominentní paláce v hlavním městě Gladově jsou ukázkou tradiční nezřízené přepychové kultury a náboženství vyznávajícího chudobuu druhých Členové demokratické vlády a rozsáhlé královské rodiny reprezentují svoji zemi v tradičních oděvech posázených diamanty, perlami a zlatem. Všichni jezdí ve speciálních limuzínách po jediné dálnici v zemi, která je 500 m dlouhá. Jejich vozy mají bezpečnostní karosérie z pancíře, stříbra a zlata.

Průmysl země je založen na obchodování se surovinami (drahokamy, naftou a levnou pracovní silou), které bylo svěřeno zkušeným zahraničním odborníkům. Vláda podporuje zemědělskou výrobu v zahraničí. Také se pečlivě stará o sport a mládež. Na místní tropické poušti je obrovský zimní stadion, kde dvě nebo tři děti z lepších kruhů mohou hrát lední hokej nebo krásně bruslit. Také zde mají v poušti věrnou kopii Disneylandu, aby nalákali turisty, kdyby tam náhodou omylem zabloudili. A tak bychom mohli pokračovat dál. Však to znáte z Kocourkova.

Somrácká vláda, ačkoliv nemůže nabídnout svým občanům ani hrst rýže, se pečlivě stará o jejich vzdělávání. Pozvala do země misionáře, kteří vysvětlují lidem, že umřít hladem, v nemocech a ponížení, popřípadě při mučení, je vlastně tou největší náboženskou ctností. Mají proto pádné argumenty. Sami tak naložili se svým bohem, jehož atrapu neustále všude ukazují.

Začali jsme tedy i my, Negativisté, obcházet s těmito informacemi naše různé prominenty a státní instituce, abychom získali nezbytné prostředky na humanitární akci. Netrvalo dlouho a peníze se začaly hromadit na našich a jiných kontech. Naše finanční situace se ještě mnohonásobně zlepšila, když se o připravované humanitární akci dozvěděla veřejnost. Babičky, invalidní důchodci, osamělé matky s dětmi, nezaměstnaní, bezdomovci, nezkažené školačky a jiní slabomyslní občané se mohli přetrhnout, aby přispěli na naši humanitární sbírku. Není divu, neboť oni bídu znají a jsou plni soucítění s druhými. Jsou lidští více, než mnozí jiní. Zvláště ty školačky. Podobné soucítění lze nalézt už opravdu už jenom mezi velmi bohatými lidmi. Především jim vzájemná solidarita přináší ještě větší moc a blahobyt. Pokud se sdružuje chudý s chudými, jedná se o extremizmus a sektářství.

Napřed jsme museli najmout humanitární pracovnice. Postupovali jsme konkurzním výběrem a posuzovali jsme způsobilost kandidátek přežívat ve ztížených humanitárních podmínkách. Šlo zejména jejich schopnosti spolupráce a přežití ve skupině -- hlavně v posteli. Chtěli jsme totiž šetřit prostředky za ubytování.

Najali jsme si proto jeden luxusní apartmán v nejdražším hotelu v hlavním městě Somrácka, v Gladově, který leží u moře, v turistické zóně, kam prostí domorodci z důvodů bezpečnosti zahraničních hostů nemají vůbec žádný přístup. Aby je nepokousali. Vyrazili jsme.

Předem jsme nechali na místo dopravit lodí jeden kontejner potravin. Čirou náhodou se nám podařilo tyto potraviny sehnat za velmi výhodné ceny. Jeden z nás měl totiž jakési vhodné známosti na ministerstvu a u jedné k němu přidružené soukromé obchodní firmy. Při koupi humanitární pomoci za státní peníze, zbylo tedy i dostatek peněz na všechny humanitární pracovníky a vlivné úředníky. I organizátoři humanitární pomoci musí přece také z něčeho žít. Nemůžeme od nich požadovat, aby zchudli na úkor pomoci někomu již chudému. Počet chudých by se tím přece jenom zvýšil. Takto, když je jeden bohatý a ostatní chudí, je počet chudých menší.

Náš přílet prvotřídním letadlem do Somrácka byl bez problémů. Humanitární kontejner byl mezitím již uskladněn v celním skladu v přístavu a my jsme se vrhnuli do organizování humanitární pomoci.

V naprostém vyčerpání po deseti dnech pobytu v hotelu a v bazénu u pláže, když se doba našeho pobytu přiblížila ke konci, náhle jsme si vzpomněli na náš humanitární kontejner v přístavu. Ředitel hotelu zařídil jeho dopravu na vhodné místo, kde je nejvíce místních Somráků. Ředitel nám vyšel maximálně vstříc. Byl s naším pobytem maximálně spokojen. Však to také stálo většinu peněz z humanitárních fondů, které jsme měli k tomu účelu k dispozici. Kontejner byl dopraven z přístavu na místní skládku odpadů. Tam je totiž největší migrace místních obyvatel postižených bídou, hladem, nemocemi a tržní ekonomikou. Dobrovolně zde třídí a gastronomicky recyklují odpadky, předtím, než je buldozer nahrne do chřtánu místní spalovny.

Otevřeli jsme tedy kontejner. Rázem se k nám nahrnulo celé osazenstvo skládky. Byl to vskutku dojemný pohled. Pózovali jsme před kamerou s logy našich sponzorů v pozadí. Fotografovali jsme si, špinavé a hubené dětí s jejich nevinnýma a zahnisanýma očima. Nebo belhající domorodce plné much, hnisajících vředů a boláků. Nad jejich kostrami by zajásali pracovníci Anatomického ústavu. Nebo alespoň návštěvníci Lucerny.

Konečně se přiblížila dlouho očekávaná chvíle nadílky. Vedoucí našeho humanitárního výboru začal nechápavě civějícím Somrákům číst projev. Hodnotil v něm kladné účinky naší humanitární pomoci a se slzami v očích děkoval našim sponzorům a úřadům. Mluvil asi půl hodiny. Mluvil by jistě ještě mnohem déle. Jenomže, zatímco asi pět místních posluchačů jeho projevu omdlelo nebo zemřelo hlady, jednomu ze členů naší humanitární mise se udělalo špatně. Šel se vyzvracet za kontejner. Nebylo mu špatně z projevu, ale z toho, jak do rána popíjel u baru. Projev byl tedy náhle ukončen. Přihlížející otrapové mu stejně nerozuměli, neboť byl čten v naší řeči.

Nastala ta chvíle plná štěstí. Oči domorodců se leskly jako očka rozmazlených dětiček u vánočního stromečku. Dveře kontejneru se konečně otevřely a my jsme začali vyndávat krabice s potravinami. A jak je tak vyndáváme, nic zlého netuše, náhle jeden z našich humanitárních pracovníků zděšeně vykřikl: "Proboha, jsou to potraviny s prošlou lhůtou!"

Nevím, jak se to mohlo stát. Všechny měly prošlou lhůtu nejméně jeden rok. Zřejmě k tomu došlo neúmyslnou administrativní chybou, při našem nákupu těchto potravin u soukromé firmy jednoho úředníka, která spolupracovala s ministerstvem, u kterého byl zaměstnán. Nikdo z nás není neomylný. A také neúplatný.

Nedalo se nic dělat. Obsah kontejneru jsme nechali zlikvidovat v nedaleké spalovně odpadů. Nemohli jsme riskovat, aby se díky prošlé lhůtě potravin udělalo někomu ze Somráků špatně od žaludku. Co by to potom bylo za humanitární pomoc?

S velkou mediální slávou jsme se vrátili domů. Kvůli dobrým mravům, jsme pomluvili jednoho diktátora a několik teroristů, nad jejiž zemí jsme přeletěli letadlem. Náš úspěch byl ještě o to větší, že naprosté vyčerpání z humanitární akce podlomilo naše zdraví. Veřejnost miluje takové hrdiny, kteří nelitují zdraví a státní peníze, a kteří zdolávají nebezpečí a vrcholy. Jsme na ně jako národ hrdí. V současné době pobýváme všichni v privátní nemocnici. Bohužel nás nemůžete navštívit, neboť návštěvy na kožním oddělení jsou zakázány.