1.Transparentnost politiky. Politika - politický systém je nástrojem politické moci a podle ústavy ČR (čl. 5) je výsledkem volné soutěže politických stran respektujících demokratické principy. Potíž je ovšem v tom, jak jsou ony demokratické principy kodifikovány. Ve skutečnosti, se deklarují spíše frázemi než době odpovídající praxí. Jejich věcný obsah se účelově pozměňuje, vždyť se přece jedná o volnou soutěž a co není zakázáno, je přeci dovoleno (ústava ČR čl. 2. bod 4) Jak tedy onu vzývanou transparentnost prakticky uskutečňovat a v jakém časovém horizontu? Kdo by ji měl prosazovat a jakými prostředky? Dnešní politici(?), vždyť by šlo o zjevný konflikt zájmů.

2.Hloubková reforma policie a justice. Policie a justice jsou odjakživa nástrojem moci a pilířem státu. Co si lze pod hloubkovou reformou představovat? Vyměnit všechny soudce, pak je otázka za jaké nové, schopnější, spravedlivější, kde je vzít jak je na tuto státotvornou činnost připravit? Totéž lze říci o policii. Snad budoucnost odhalí návody jak naklonovat ideálního soudce, policistu, geneticky modifikovaného demokratickými principy.

3.Zjednodušená daňová správa. Je to krásná představa, jenže jak se dopracovat k ideální technologii výběru daní. Snad by nám historici mohli objasnit komu a kdy se to v lidských dějinách podařilo. Stát a jeho aparát ( s obecnou tendencí expanze) je na daňovém výnosu (pro aparát státu zisku?) životně závislý. 4.Masivní podpora vzdělávání. Tato úsměvná vize je opět očividnou frází, která zní pro lid (populus) líbivě. Jenže masovost není kvalita, navíc trh práce příliš nehýří nabídkou pro mladé vysokoškoláky (s nulovými praktickými zkušenostmi). Nadějně erudovaný student či absolvent nemá šanci další vědeckou činností uživit svou rodinu, kterou by rád časem založil (výjimečné jedince, kteří se prosadí v zahraničí, z toho vyjměme). Jak zvýšit kvalitu vysokoškolských studií? Snad by bylo nejdříve potřebné se zamyslet nad kvalitou pedagogů (včetně státního školského aparátu ), jejich motivací po osvojení špičkových znalostí a zájmu o jejich implantace studentům. Kdo si udělal statistiku věkového a znalostního složení profesorského sboru na profilujících univerzitách? Jsme v začarovaném kruhu.

5.Oblast sociální. Moderní společnost se musí nepochybně postarat o sociálně slabé, nemocné a seniory. K tomu potřebuje prostředky, tedy peníze, a tedy také výnos z daní. A to vše dlouhodobě bez dramatických výkyvů. Sociálně potřební nikdy nebudou mít možnost si sami stanovit, jak vysoké budou jejich požitky (snad s výjimkou hypotetického, sporného podílu na volebních výsledcích ). Kdo tedy má být tím garantem spravedlivé dělby na daňovém výnosu. Je očividné že by to měli být politici a politické strany. Tím se ovšem vracíme k bodu 1.

Hlavním programem malých (neparlamentních stran a jejich reálných vlastníků s funkcí předsedů a úzkého týmu spojenců) není prvoplánově nacházet reálná řešení, ale dostat přístup

• k finančním prostředkům (podíl z volebních výsledků, obtížně kontrolovatelných pseudo-podnikatelských aktivit ap.),
• k podílu na moci a tedy přístup k ještě větším finančním prostředkům, které nezbytně potřebují pro expanzi své politické moci. Takže jejich sebe pěkněji deklarované programové body jsou ve stejné rovině, jako výše zmíněné vize.

Ostatně z historie antropomorfní společnosti lze vysledovat základní zákon její primární motivace k expanzi (osobnosti, majetku, moci politické vojenské atd.). Avšak každá expanze vyžaduje výdej energie. Rovnováha mezi intenzitou expanze a úměrně vynaloženou energií je však velmi labilní. Ve většině historických dějů nakonec neuměřená expanze vedla ke krizi. Říše zanikaly, tvořily se nové a opět zanikly. Optimizmus však káže, že po krizi se v následujícím chaosu najde samouspořádávací atraktor pro další (snad) umírněnou expanzi.