V Sedmičce za režijního vedení Jany Bobošíkové vystoupili Cyril Svoboda a Mirek Topolánek. Dva herci, kteří na počátku své kariéry slibovali více, než dnes předvádějí. Zejména Svoboda jakoby se zhlédl ve svém současném principálovi. Všechno je v pohodě, nic se neděje, děláme to dobře. Policie, reforma, jednání v Římě, OK all. Krátce, úsporně, nic nevysvětlovat.

Ministr zahraničí včera perlil zcela mimořádně. Například řekl: "Televize si vedou dobře, to je dobře, že si vedou dobře." (To je ovšem stručná rekapitulace, některé pasáže této větičky opakoval třikrát.)

K přehršli vyjmenovaných chyb policie stereotypně do omrzení vnucoval ideu řízených provokací (na vrahy, zloděje, neukázněné řidiče, bordely..). Ožil, až když na přetřes došla evropská ústava-neústava. Vrátila se mu bývala mnohomluvnost. Dlužno přiznat, že zde osvědčil právnické vzdělání a celkem hladce udržel Bobošíkovou na distanc.

Bylo tomu ovšem často za cenu, že prostě na některé otázky vůbec přímo neodpověděl. Nepřiznal například, že by se v budoucí EU měla zvýšit váha Německa. Když byl nakonec přeci jen dotlačen něco říci, odpověděl: "jeho poměr se zreální."

Senátor Topolánek v odborné sféře jen sekundoval, stejně jako Martin Říman den před tím ve Šponě. I tam Pavel Svoboda z US-DEU prokázal, že má více konkrétních znalostí než jeho oponent. Má to ostatně v popisu práce ve Sněmovně. Obdobně jako jmenovec z vlády však mohl, právě z tohoto titulu, vystupovat méně nadutě. S Jiřím Maštálkou z KSČM se však držel trochu zpátky.

V každém případě je ale signifikantní, a to nejen pro právě uplynulý víkend (zmínil to i úvodní šot Špony), že politici se prostě dohodnout nechtějí a rozdílné postoje zaujímají z principu. Měli by dostat Nobelovu cenu za to jak dokáží prohádat a promarnit každou příležitost.