Jedná se tak o opakované narození totožného organizmu, organizmu se zcela stejným potenciálem vývoje a s naprosto stejnými instinkty. Popsaný jev si lze snadno představit jako uměle zpožděný start (pokud by ovšem něco takového bylo -- alespoň zatím - možné) životního procesu inkriminovaného organizmu.

Z významu identity, obsažené v platné definici klonování však vyplývají nesmírně zajímavé a nepopiratelné důsledky. Po úspěšném naklonování žije identický organizmus dál. Pět, deset, dvacet, třicet let po zániku své identické předlohy. Konkrétní délka tohoto časového intervalu je nepodstatná. Po opětném naklonování se opakuje totéž. Jednou úspěšně provedený proces lze časem technicky ovládnout a pak prakticky libovolněkrát opakovat. První důsledek: daný organizmus neumírá. U člověka, s jeho vědomím, duší, pamětí a řadou dalších jedinečností, je podobná nesmrtelnost těžko představitelná; v říši živočišné (kde uvedené vlastnosti zcela nebo převážně - zdá se - chybí) se zdá představitelná již více. Zdá se, že by se v živočišné říši (kromě člověka) dalo klonování vymezit přesněji. Podařil-li se opravdu klon (tedy všestranná a dokonalá kopie), pak se podařilo odstranit smrt. A naopak. Nepodařilo-li se tímto procesem odstranit smrt, o žádný klon se nejedná.

Z platné definice klonování současně ovšem vyplývá i další, stejně překvapivý důsledek. Úspěšným realizátorům klonování se podařilo něco, co se ještě nikdy a nikde nikomu nepodařilo. Podařilo se jim totiž zastavit čas. V důsledku úspěšného klonování nedošlo a dalším klonováním už tak ani nikdy nedojde k nějaké (byť minimální) změně organizmu, k nějaké (byť minimální) kumulaci a předání životní zkušenosti, a sekundárně tedy - k ž á d n é m u vývoji. Klonováním vzniklý organizmus tak může být a věčně zůstat jediným platným živoucím svědectvím (živoucím muzeálním kusem) doby své první předlohy. Takto vzniklý organizmus se tak stává jediným živoucím organizmem, u kterého vzpomínky na budoucnost již nemusí být fantastickou konstrukcí, jediným organizmem, pro něhož (- na rozdíl od všech ostatních živých tvorů) přítomnost již není jedinou a rozhodující dělící čarou či bodem mezi nekonečnou minulostí a nekonečnou budoucností.

Jak známo, míru hodnoty věcí obecně neurčuje jenom vzácnost jejich výskytu, originalita, jedinečnost a výjimečnost, ale, a možná stejně či ještě významněji, rovněž jejich trvalost, neměnnost či odolnost vůči působení času. Nezávisle na tom, zda jde o výtvory přírody či člověka. Umění klonování živých tvorů tak ještě mnohonásobně, zcela nesrovnatelně překonává hodnotu a zázrak jiného vzepření lidského umu proti síle času, totiž zázrak momentní fotografie i zázrak zvukového či obrazového záznamu.