"Prostě jsem občas močil do umyvadla," odpověděl Allan. Novinářka se však nedala odbýt.

"Ve své kanceláři?"

"Jo."

"A máte pro to nějaký zvláštní důvod? To nemůžete jít na záchod?"

"Víte, u nás v tom máme dlouhou tradici ... myslím velmi dlouhou a vynikající tradici. A taky bych rád řekl, že to nebylo moc často," skončil debatu Col Allan.

Začneme-li se věnovat studiu lidských dějin z hlediska močení, brzy zjistíme, že s močením na vyhražených místech měli muži vždy velké problémy a že mnoho známých osobností v tomto ohledu ráda překračuje různá tabu.

Dokonce ani Ježíš Kristus zřejmě nechodil na veřejnou latrínu. Podle historických vykopávek se zdá, že v Kumránu, odkud Ježíšova domovská sekta synů božích pocházela ani žádná latrína nebyla. Naopak, každý příslušník sekty chodil vykonávat potřebu do písku okolní pouště zcela neorganizovaně. Bral si s sebou jen lopatku pro zahrabání pevných exkrementů a v případě zvlášť čistotnych mnichů možná i konvičku s vodou. Tyto jednoúčelové lopatky archeologové našli.

Skalní příbytky obyvatel zdejšího klášterního komplexu byly vybudovány podél horské bystřiny, která často protékala i částí obydlí. V Kumránu tedy panovala na tehdejší dobu nadstandardní hygiena a různé formy rituální očisty tehdejších křesťanů zde měly zelenou.

Kanalizace zde ale nebyla, takže jediný způsob, jak uchovat potok životadárné, posvěcující, očisťující a energií skal nabité vody čistý, bylo chodit vykonávat svou potřebu do pouště.

I doživotní kubánský revolucionář Fidel Castro si na stará kolena osvojil zvyk močit do kelímku od acidofilního mléka. Myslel jsem na to, že jde snad o manýry stáří nebo poruchu vůle způsobenou mimovolným olizováním toxických olověných kulek v nábojích povalujících se neustále na Fidelově psacím stole. O poruchu stáří však zřejmě nešlo.

Nedávno jsem se totiž v časopise své dcery "Top dívky" dozvěděl, že Geri Halliwellová, známá zpěvačka, která to se svou touhou po štíhlé linii přehnala natolik, že onemocněla ve svých 27 letech bulímií , začala, zřejmě rovněž z nedostatku vůle, čůrat do kelímku.

Vzpoměl jsem si, že dokonce i někdejší generální ředitel Prefy Brno Václavík, tento udatný hanácký předák, který začínal před dvaceti lety svou ředitelskou šichtu pravidelně dvěma deci červeného ze svých vlastních vinic, ještě v časech hluboké totality na každoroční zabíjačce ve své rodné obci vypouštěl svou moč raději mezi zahradní rybízy, než by vážil cestu na záchod.

Je v tomto rurálním poloveřejném aktu něco starosvětsky patriarchálního , mužně svobodomyslného a uvolňujícího. Je v tom upřímná radost herce Labudy, který v jednom českém filmu spokojeně celému světu hlásí, že (jakože díky kvalitním domácím lihovinám) má moč "ako krištál". Je v tom jakási přiznaná touha po lidské blízkosti i v tomto intimním aktu. V kolika českých filmech jsme svědky toho, jak se veřejné pisoáry proměňují za plného provozu bezmála v diskusní kluby, kde se, takříkajíc v akci, vyřeší nejedna filmová zápletka.

Jedna vysoce emancipovaná přítelkyně, povoláním systémová analytička, mi po své dovolené v Holandsku radostě hlásila, že tam viděla záchodky, které měly dvířka jen do pasu, takže zřejmě vysoce kolektivně žijící Holanďané mohli při vykonávání očima komunikovat s okolojdoucími. Přítelkyně to definovala jako typický projev holandské vzájemnosti a empatie. "Ani na onom místě nechtěl ponechat architekt své spoluobčany napospas nevlídné samotě," řekla. "Je to signál, že končí časy, kdy jsme se museli stydět za věci tak přirozené, jako je sex, koupání ,na Adama' nebo čurání."

Na rohu naší ulice se nachází známá hospoda, díky níž jsem občas svědkem tohoto nadmíru svobodomyslného úkazu. Rozjaření mužové, místo aby využili služeb hostince, ve kterém požili, vyprázdňují své močové měchýře na zdi domů a zídky zahrad celé naší ulice, takže to u nás občas vypadá jak v pražských podchodech.

Musím se přiznat, že ani já jsem se urinálnímu zlozvyku jeden čas neubránil. Když jsem jako novopečený režisér získal práci v Ostravě, kde jsem neměl kde bydlet, zjistil jsem, že všechny nováčky ředitel Krátkého filmu doktor Široký tahá za nos a z bytu, který slibuje, nebude asi nic. Nakonec se mi na starostovi podařilo vyžebrat byt čtvrté kategorie s latrínou na pavlači. Abych nepřimrznul zadní částí těla k prkénku, zvykl jsem si v třeskutých ostravských mrazech i já močit do umývadla. Zatímco já jsem, nemaje potřebné konexe, odešel z Ostravy močit do Bratislavy, komunistický kádr Široký se stal po něžné "revoluci" ředitelem ostravské kabelové televize Kabel plus.

Od té doby jsem se nejednou přistihnul v myšlenkách, že chci tuto zkušenost zopakovat. Dlouho jsem pro to nenacházel vysvětlení. až jsem v knize o filozofii-životním stylu feng-šui narazil na zásadu, na kterou orientálni mudrcové zřejmě kladou velký důraz:

Než spláchnete, je důležité, abyste sklopili příklop a záchod uzavřeli.

Nic víc, nic míň. Možná jde jen o potlačení nezdravé představy, že spolu s exkrementy vychází z těla i část našeho "já", možná jde o skutečnost. Dřevěný či plastový příklop je třeba sklopit, aby nám z těla neunikla důležitá základní energie. To by vysvětlilo, proč naši předkové dávali přednost stínu palem nebo okraji pouště před latrínami a proč nám i ten nejluxusnější záchod připadá něčím protivný.

Nakonec: Je to i ekologičtější - do přírody se tak v částečně pozměněné formě vrací, co jsme si z ní vzali a koloběh prvků a živin je uzavřený.

Tento článek bych chtěl ukončit slovy Uršuly Klukové z její scénky, která se vysmívala neochotě mužů dbát ve svém bytě o pořádek a hygienu. Scénka začíná nevinně, tím, že muž zjistí, že holit se či převlékat do pyžama je holá zbytečnost.

"A nakonec si řekne: a proč bych měl chodit na záchod - vždyť kolem je místa dost!"

Zdroje: Lidové noviny, Top dívka, dok. film Svitky od Mrtvého moře

Poznámka JČ: (Tedy, z odpuštěním, výchozí materiál je hezkou ukázkou pitomostí, o jakých píší Lidové noviny, - jaký je vlastně rozdíl mezi Lidovými novinami a časopisem Top dívka a kdo to čte? - ale proč si nezahrát a nepobavit se s absurdním námětem...) - K tomu doporučujeme srovnání s romány Milana Kundery (Nesnesitelná lehkost bytí, Nesmrtelnost, atd., kde autor argumentuje, že právě manifestační zrušení soukromí při čistě privátních aktech, jako je sex či vyměšování, nebo na nudistických plážích, je charakteristickým rysem poslední fáze odlidštění lidského rodu a jeho proměny v stereotypní automaty. - Často se vracím pěšky po půlnoci na pražském Starém Městě do svého bytu nedaleko stanice Staroměstská a vídávám tou dobou v ulicích muže nejrůznějšího věku, jak otevřeně močí na chodníku - nikoliv u zdi, ale do ulice.