Začátkem parlamentních interpelací ve středu jsme zažili v Dolní sněmovně něco docela podivného, píše Hoggart: Labouristický poslanec Tony McWalter začal tím, co zpočátku vypadlo jako běžné servilní lichocení premiérovi. Pak ale pokračoval: "Mohl by pan premiér prosím krátce charakterizovat politickou filozofii, kterou zastává a která je odrazovým můstkem pro jeho politiku?"

Dolní sněmovna vybuchla ve smích. Tony Blair a filozofie? Politická filozofie? A filozofie, která je odrazovým můstkem pro něco? Filozofie přece nemá s Tonym Blairem vůbec nic společného.

Ale o filozofii se zajímá pan poslanec McWalter. Je to bývalý vysokoškolský učitel a je specialistou na dílo Immanuela Kanta. Asi doufal, že Tony Blair odpoví něco v tomto smyslu: "Ano, u postele mám trvale výtisk Kantovy 'Kritiky čistého rozumu'. Pomáhá mi pochopit, o čem mluví můj zástupce, náměstek premiéra John Prescott [který je znám svými neartikulovanými projevy na veřejnosti]."

Avšak Tony Blair nic takového neřekl. Vypadal překvapeně. Zmateně. Byl absolutně vyvedený z míry. Začal záležitost okecávat a poslanci dál řvali smíchy.

Nakonec řekl: "Myslím, že nejlepším příkladem je to, jak znovu budujeme státní zdravotnictví..."