Vadí mi, že je Schwarzenberg čisté simulakrum. Neexistuje. Je to podvod.

15. 1. 2013 / Jan Čulík

Miloš Zeman je možná kontroverzní, ale v podstatě víme, s kým máme co do činění. Skutečně nebezpečné na Schwarzenbergovi je to, že česká "kulturní fronta" a pražská média z něho vytvořila pozoruhodně ryzí ukázku simulakra, lži, náhražky, mytologie, virtuálního faktu, který nemá vůbec nic společného se skutečností. V tom pražští kulturní činitelé daleko překonali propagandu někdejšího komunistického režimu, protože úspěšně vytvořili entitu, která vůbec neexistuje.

Citujme z Wikipedie, co o simulakrech napsal francouzský postmoderní teoretik Jean Baudrillard:

V osmdesátých letech se začal Baudrillard zabývat metodou zprostředkování informací a hromadnými komunikačními prostředky. Obrátil svou pozornost k Marshallu McLuhanovi a rozvinul jeho myšlenky o tom, jak je podstata vztahů ve společnosti určována formou komunikace, které společnost používá. Baudrillard definoval koncept simulakra jako negaci pojmu skutečnosti, jak jí běžně rozumíme. Baudrillard argumentuje, že v současnosti realita vůbec neexistuje.

Společnost je založena na vytváření mýtů, které neexistují. Všechno kolem nás je založeno na odkazech k věcem, které neexistují, na odkazech k tzv. hyper-realitě. Historicky vzato existuje simulakrum od dob renesance, kdy bylo simulakrum poprvé definováno jako podvod - byli to lidé či předměty, kteří - které - předstírali, že představují něco skutečného (například, vznešenost, svatost, aristokratickou výlučnost) - vlastnosti, které neexistují. V současnosti vládne dominantní simulakrum, vzor, který neodkazuje na nic a neustále se kopíruje a sám už je kopií původního podvodu.

Schwarzenberg ve své údajné volební podobě je nejintensivnější ukázkou simulakrové lži, jaká snad byla kdy vytvořena.

Jean Baudrillard ZDE

Jan Čulík, Jaký je dnešní svět: Postmodernismus ZDE

Pozn. JČ: Václav Umlauf upozornil, že psal o Schwarzenbergovi jako o simulakru už dne 13. ledna 2013 ZDE

Přímá volba prezidenta je velmi cenná: ukazuje na nedospělost české občanské společnosti

Český prezident jako bůh otec

14. 1. 2013 / Bohumil Kartous

Jak je možné, že nikdo nekritizuje to, že Karel Schwarzenberg schvaluje uplácení politických partnerů či soupeřů jako běžnou věc? Že je mu jedno, jestli lidé z jím vedené strany prokazují transparentně, jak nabyli majetek? Že je jako předseda strany i ministr zahraničí pouze figurkou bez reálného výkonu těchto funkcí? Že nebude schopen vykonávat úřad, protože na to nemá kondici, a že tedy za něj budou jeho povinnosti vykonávat jiní, nevolení?

Přímá volba je po všech stránkách pozitivním přínosem pro rozvoj demokracie. I přesto, že poukazuje na evidentní infantilitu a bizarnost demokracie, která se tu více než dvacet let rodí. Z jejího průběhu a výsledku lze dobře diagnostikovat, jakými nemocemi občanská společnost trpí a kde se nalézají její slabiny. Tou první, už několikráte zmiňovanou, je vysoká závislost na mediálním diktátu. Tou druhou "dětskou nemocí" je nedostatečná emancipace české občanské společnosti, která evokuje v lidech potřebu zcela iracionálních tužeb, jejichž výsledný odraz (v tomto případě prezidentští kandidáti) je více méně humornou variací mýtických archetypů. V případě volby českého prezidenta je to vidina a potřeba starce ztělesňujícího archetyp otce, jemuž je vše odpouštěno, neboť co činí, dobře činí. I kdyby to byla sebevětší pitomost.