Schwarzenberg jako asociální politik a ikona moralizující pravice

14. 1. 2013 / Adam Votruba

Václav Bělohradský v diskuzním pořadu na Českém rozhlase 6 konstatoval, že u nikoho se nepodařilo tak důsledně oddělit jeho jméno od politiky, kterou zastupuje. Schwarzenberg se dlouhodobě vyhýbá tomu, aby na veřejnosti jednoznačně vyjadřoval svoje politické názory. Je to dobrá strategie, kterou známe i z britského satirického seriálu "Jistě, pane ministře", kde jedna z postav sir Humphrey trvá na tom, aby Hacker v době své kandidatury na post premiéra nevyjadřoval "žádný jasný názor o absolutně žádné věci". Schwarzenberg se tímto doporučením řídí a na otázky novinářů odpovídá nejčastěji v obsahově zcela nezávadných bonmotech. Jenže hlasuje s vládou.

Schwarzenberg představuje pro řadu lidí jakési pokračování pohádky o havlovské antipolitické politice. Volí ho, protože to je prý slušný člověk, vnímají ho jako čestného či cyničtěji řečeno jako někoho, kdo si nepotřebuje nakrást. V tomhle přístupu se odráží i naivní předpoklad o tom, že je možná jakási slušná politika prospěšná pro všechny.

Politika je ovšem o střetávání zájmů, o hledání společensky akceptovaného kompromisu mezi různými zájmovými stranami ve společnosti. Takový kompromis je buď možné dohodnout v politickém jednání, nebo "rozhodnout pěstmi", jak se kdysi vyjádřili naši předkové před bitvou u Lipan. Parlamentní demokracie je pokusem, jak hledat rovnovážný stav mezi různými zájmy jinde než na válečném poli. Politika prospěšná pro všechny nikdy v dějinách neexistovala, jenom byla vždy předstírána tam, kde otěže moci uchopil jeden samovládce, monarcha nebo diktátor.

Karel Schwarzenberg není žádnou antipolitickou figurou. Je reprezentantem určitého zcela konkrétního typu politiky, kterou svým působením podporuje. Je místopředsedou vlády Petra Nečase, která je svými odpůrci označována za nejasociálnější vládu v polistopadovém období. Je předsedou strany s jasně nejasociálnějším předvolebním programem. Je zodpovědný za všechny kroky, které Nečasova vláda učinila, ať už je to důchodová reforma, snížení státní podpory zdravotně postiženým, nebo prozatím Ústavním soudem odmítnuté zavedení nucených prací pro nezaměstnané.

Schwarzenberg bude ve své kampani stavět na bagatelizaci rozdílů mezi pravicí a levicí. Něco takového patří mezi běžné mimikry neoliberální politiky, která, jsouc politikou v zájmu úzké společenské vrstvy lépe situovaných, předstírá, že je politikou v zájmu všech. Schwarzenberga lze oprávněně označit za exponenta neoliberální politiky v České republice, neboť umožnil sestavení vlády, která stojí dosti důsledně na neoliberálních principech. Jelikož však sám nikde neoliberální názory nehlásá, dokonce po parlamentních volbách "vtipně" poznamenal, že jsme se vydali směrem do Skandinávie místo do Řecka, jsou jeho voliči ochotni tvrdit, že on s touto politikou nemá nic společného.

Václav Klaus po oznámení výsledků prvního kola prezidentské volby prohlásil, že jde o debakl pravice. Tento výrok je poněkud nečitelný. Může znamenat to, že Klaus nepovažuje Schwarzenberga za představitele "své pravice". Z hlediska Schwarzenbergovy předvolební kampaně ovšem nemohl Klaus pronést lepší výrok na jeho podporu.

Vzhledem ke Klausovu často osobnímu pojetí politiky se v tuto chvíli nezdá, že by Schwarzenberga skutečně podporoval, což je pro tohoto kandidáta také dobrá zpráva, neboť tak může lépe prodávat iluzi, že reprezentuje naději na jakousi politickou změnu.

Schwarzenbergovo hraní na apolitickou notu by nebylo možné, kdyby většina voličů chápala politiku jako místo pro hájení svých třídních zájmů, resp. jako místo pro hledání konsenzu mezi různými zájmy ve společnosti.

Řada lidí ze středních vrstev žije stále v zajetí představy, že levice je cosi, co se ve slušné společnosti nevolí, a že sociální demokraté jsou jen převlečení komunisté. Proto tito lidé raději volí politiku zhoršování svých ekonomických podmínek, než aby se dopustili ve svých očích společenského faux pas tím, že by volili levicově.

Jan Černý napsal na Deníku Referendum dosti výstižně, že tato vláda zahájila třídní boj proti společnosti a vyjmenoval tři kandidáty, kteří chápou podstatu tohoto konfliktu a stojí v něm jednoznačně na straně společnosti. (Jsou to podle něj Jiří Dienstbier, Táňa Fischerová a Zuzana Roithová.) Výsledek prvního kola prezidentských voleb je zřejmě signálem, že většina voličů naopak podstatu tohoto konfliktu nepochopila.

Úspěch Karla Schwarzenberga znamená z tohoto hlediska úspěch současné české pravice a současného vládního establishmentu. Jeho případné zvolení prezidentem bude nutně vnímáno a interpretováno jako legitimizace kroků současné Nečasovy vlády a posílí pozici Schwarzenbergových politických souputníků.

Po posledních volbách do Poslanecké sněmovny by tak mohlo být druhé kolo prezidentské volby další událostí, kdy se české pravici mistrným lavírováním a úspěšnou mediální propagandou podaří udržet mocenské pozice i přesto, že většina společnosti je zřejmě s pravicovou politikou nespokojena.

Změna však není možná, dokud se nezbavíme iluzí o antipolitické politice, dokud se nezbavíme dědictví antikomunismu přetavovaného v antilevičáctví a dokud se nezbavíme klišé o tom, že primárně je do politiky potřeba dostat morálně bezúhonné lidi.

Tady antipolitická politika selhává a jde bohužel o neblahé dědictví Havlova chápání politiky. Tvrdí se nám, že naše pravicové budování kapitalismu je v pořádku, jenom je potřeba, aby toto budování prováděli morálně čistí mezi námi. Jenže skutečná politická opatření fungují podle svého reálného obsahu bez ohledu na to, jestli je zavedl padouch, nebo hrdina.

Po politicích bychom samozřejmě měli chtít, aby nekradli a dodržovali zákony, ale kvalita schvalovaných zákonů je něco jiného než morálka politiků. I ten nejmorálnější politik může hlasovat pro zcela špatný zákon.

U nás je stále živé dědictví moralizující pravice, kterou reprezentují určitá média a někteří bývalí politici. Tato moralizující pravice svým apelem na to, abychom dostali do politiky "hezké" nezkorumpované osobnosti, bohužel soustavně odváděla a odvádí pozornost veřejnosti od úkolu budovat instituce, od reálných politických opatření a jejich dopadů na život v této zemi.

Vytisknout