Trauma ze zániku státu, který si nesamozřejmý národ vytvořil a pak jej opakovaně ztratil, vytváří pocit permanentního ohrožení. Je to pro národní identitu natolik těžký zásah, že jeho politika i kultura jen málokdy dokáží pracovat s tímto traumatem pravdivě, tedy tak, aby dokázaly najít více méně historické realitě odpovídající míru zavinění jiných národů, natož toho vlastního. V politickém diskurzu je proto toto trauma přítomné téměř vždy jen v mytologizované podobě.

Ozdravení české společnosti i politického systému nedosáhneme změnami pravidel hry, jak si myslí například ti, kdo si slibují změnu poměrů od jiného volebního systému. Stejně jako u traumatizovaného jedince lze změny dosáhnout jen konfrontací s vytěsněnou minulostí, kterou naše národní společenství překrylo mýty, předsudky a sebeklamem. Jinými slovy, neuspějeme, pokud nesvedeme úspěšný souboj s hegemonií falešného vědomí, které jako mlha zabraňuje české společnosti najít správný směr ve svobodných poměrech.

Zdroj ZDE