7. 6. 2011
Nespokojenost, která se v období normalizace projevovala, byla často formou konsensu a konformity. Používání oficiálního slovníku v práci či na veřejnosti a nadávání na komunisty doma či v hospodě -- to byl základ normalizační stability. Nikoliv tajná policie. Určité souznění většiny lidí s normalizačním režimem bylo podmíněno nejspíše tím, že s pomocí formální konformity s ideologií mohli lidé dosahovat cíle, které nemusely mít se socialismem mnoho společného -- třeba nosit džínsy, poslouchat metal nebo jet na individuální dovolenou. Nebylo důležité, co slova jako světlé zítřky, dialektický přístup nebo socialismus znamenají; důležité bylo jejich neustále opakování a to, že se za nimi mohlo skrývat leccos. Právě tenhle křehký konsensus se v období přestavby rozboural, protože byly položeny na stůl otázky, co vlastně socialismus znamená a zda nemá náhodou i nějaký obsah. Tam většina lidí znejistěla, jestli to tak půjde dál -- a jestli by pro svou vizi spokojeného života neměli vyzkoušet jiné pojmy.
Dnes tu převládá dojem, že my už nejsme ideologičtí a že držíme pravdu ve svých rukách. Což je podle mě kardinální omyl. Ideologie úspěchu, individuálních šancí, flexibility je přece také ideologií. To přece není žádná pravda nebo historická nutnost. Lidé přitom v praxi vidí, že často ta deklarovaná cesta k úspěchu nefunguje -- že místo individuálních sil je pro dosažení úspěchu důležitější pocházet z dobré rodiny nebo mít možnost zapojit se do příslušných skupin vlivu. Paralely s normalizačním uspořádáním jsou v tomhle smyslu až příliš nápadné. Kdybychom se dnes vážně a důsledně začali ptát, co znamenají některé pojmy dnešního společenského diskursu, jako trh, demokracie, kapitalismus, a proč či zda vůbec jsou žádoucí, mohlo by to dopadnout podobným krachem jako v přestavbě. Neboť jak normalizace, tak český dnešek se opírají o ideologické rámce, které jsou vyprázdněné a nemají svůj pevný morální bod.
Podle mě normalizace neskončila. Podstata postojů se nezměnila. Neoliberální individualismus se tomu normalizačnímu výrazně podobá. Vágně věříme tomu, že tržně-kapitalistické prostředky vytvoří něco jako pohodlný život, ale nikdo se neptá na obsahy.
Teď to schválně přeženu, abych výrazněji ilustroval, co chci říct: Kdyby režim, který v Česku vládne, praskl, tak zástupy lidí budou říkat, jak udatně nenáviděly kapitalismus a že ho vlastně nikdy nechtěly. A skutečně budou mít i vzpomínku na to, že doma na poměry nadávaly, že si stěžovaly na korupci, vydírání a podvody. Přitom budou jen selektivně preferovat půlku své paměti. A třeba pak někdo založí i ústav pro studium falešné demokracie.
Rozhovor s historikem Michalem Pullmanem IDNES