K lamentování nad bílou mytologií

8. 6. 2011 / Karel Dolejší

Na počátku novověku ovšem stálo kartesiánské rozdvojení: Člověk byl definován jednak jako "myslící věc" (res cogitans), jednak jako "věc rozprostraněná" (res extensa). (Třetí modální substanci u Descarta představuje bůh, ale tím se tu opravdu zabývat nebudu - dost na tom, že je nám zabývat se dožívajícím náboženstvím pokroku.) U klasických filosofů, kteří si ještě uchovali myslitelskou poctivost, toto zůstalo zachováno: Například shora zmiňovaný Kant situoval lidskou mravní autonomii do oblasti transcendentální, tj. odlišné od světa, v němž platí kauzální vztahy mapované přírodními vědami. U těch, kdo mysleli přesně, byla tělesnost vždy vnímána coby hranice, na které ideální konstrukce zpravidla troskotají. Zlom přišel až s transformací křesťanského motivu dosažení tělesné nesmrtelnosti v moderních filosofiích dějin a ve scientismu. Zde se kromě motivu ovládnutí přírody, který je předmětem zaujaté kritiky mnoha environmentálních myslitelů, objevil ještě motiv druhý, zatím myslím příliš často netematizovaný: Legenda o tom, že podobně jako hegelovský absolutní duch prý na konci časů překoná své sebeodcizení a zvnějšnění a příjde sám k sobě, tj. koneckonců zruší relativní autonomii hmoty (další transformace křetanského motivu, ovšem...), moderní člověk díky vědě přestane být závislý na smrtelném těle, bude vědci "vzkříšen" - a tím se vyváže z fatálního řetězce přírodní kauzality.

Nacházíme-li třeba ještě i u Egona Bondyho motiv "překonání bioty" a utopickou představu "přestěhování" lidské racionality na anorganický substrát, můžeme v tom na jedné straně vidět jistý extrémismus (a původně snad rychlosvar mezi Nietzschem a Asimovem), avšak na druhé straně jde přinejmenším o známku toho, že si autor určité nepohodlné otázky nezakrýval španělskou stěnou intelektuálské pýchy a neparfémoval je moralinem, aby je za žádnou cenu nebylo možno ani ucítit. Pro Bondyho, který, ač o tom mnoho nepsal, se docela intenzívně zabýval i psychoanalýzou, bylo naprosto zřejmé, že člověk je prostě stále jen poněkud pokročilé zvíře, o jehož racionalitě zpravidla všude tam, kde dojde na pudy a biologické potřeby, můžeme s úspěchem pochybovat. Proto bylo u Bondyho zušlechtění lidstva ve směru ke klasickému kantovskému požadavku mravní autonomie koneckonců vždy vázáno na překonání základních biologických daností.

Když průmyslová expanze lidstva na konečné planetě vstupuje do kritické fáze a nelze již dost dobře ignorovat, že skutečné zdroje tohoto bezpříkladného a fascinujícího historického pohybu - totiž fosilní paliva poskytující ohromné množství levné energie nahrazující práci svalů, jak to předtím člověk nikdy nepoznal - se stávají nedostatkovými, kromě soudobých variant odmítačů vyvrácení ontologického důkazu (tj. kultů jaderné fúze, nekonečného přepracovávání uranu, automobilů jezdících na obyčejnou vodu, spásy z UFO atd.) se znovu setkáváme s tím, co se typicky vyskytovalo už v restaurativním myšlení po francouzské revoluci, tentokrát ovšem na konzervativní západní levici: Vyžilý bůh pokroku není sice už nadále prohlašován za vládce přírody, avšak je označen alespoň za společensky nezbytného. Všechny durkheimovské a masarykovské motivy sloužící sociologické a fakticky psychoterapeutické obhajobě náboženství, které již jinak obhájit ani nelze, tu s minimálními posuny přicházejí znova ke slovu. "Nevěřím sice v neomezený pokrok sám, protože mi v tom brání intelektuální poctivost, nicméně jsem rád, že věří můj krejčí a služebná." No vážně: Nebudou-li už lidé moci věřit v boha pokroku, tak se snad zasebevraždí, nebo co...

To, že upadajícímu Západu chybí "velké vyprávění", to soudobým nesoustředěným konzumentům s hraniční osobností pohlceným nepřetržitým proudem zábavy v praxi příliš nevadí. Začínají se bouřit teprve ve chvíli, kdy i samotná vidina pokračování zábavy je zpochybněna a znevěrohodněna - a pak ty, kdo nesou skutečnou zodpovědnost za korupci, rozkrádání, nezodpovědné finanční machinace atd. šmahem obviňují také z toho, že je svět konečný a omezený, že není dost pro všechny, a že po párty pravidelně přichází kocovina...

Tato planeta není dost velká a bohatá na to, abychom do všech jejích koutů mohli exportovat západní "pokrok", aniž ji přitom nevratně zničíme a učiníme nadále neobyvatelnou. Podivní šamani volající po návratu k tradičním bohům evropského kolonialismu si snad ani neuvědomují, že "Potřebujeme bílou mytologii" v omezeném prostředí vždy zároveň znamená také "Bílý muž se nemůže vzdát svého úkolu" - a všechno, co s tímto otřepaným kiplingovským výrokem nevyhnutelně souvisí...

Vytisknout