Jaderná elektrárna v Jaslovských Bohunicích

Odmítám argumentaci Františka Pesuta

9. 6. 2011 / Vladimír Wagner

K oběma haváriím na elektrárně A1 v Jaslovských Bohunicích je na internetu řada informací a lze lehce dohledat, jak to alespoň zhruba proběhlo. Už formulace: "... zaměstnanci o překot prchali z JE, odpojovali pluhy na polích a traktorem ujížděli z JE." by každého rozumného redaktora zarazila a klikl by alespoň jednou na internetu. Úplně by stačila wikipedie, aby mu naznačila, že to asi bude trochu jinak. Pochopitelně k vytváření legend okolo těchto událostí přispělo i utajování v dobách komunismu. Ani dnes není informací přehnaně hodně, ale situace je jiná a alespoň základní data lze snadno dohledat.

Než se pustím do jednotlivých bodů v příspěvku Františka Pesuta musím ještě opravit jeden jeho omyl. Ve /art/58875.html svém článku, na který reagoval, jsem psal, že jsem absolventem MFF UK v Praze. Pochopitelně tak nemohu být diplomovaným inženýrem. Alespoň na to ho redakce mohla upozornit.

A nyní už ke zmíněným bodům. Protože ten bod o nehodě na A1 v Jaslovských Bohunicích je asi nejdůležitější, tak se k němu vyjádřím jako k prvnímu:

Bod pana F.P. číslo 7) Nehody v jaderné elektrárně A1 v Jaslovských Bohunicích se staly dvě. Ta první, která stojí za uvedenou legendou, se stala 5. ledna 1976. V té době došlo při doplňování paliva k vystřelení nového, čerstvě zavezeného palivového článku, který nebyl správně zablokován. Je třeba připomenout, že elektrárna A1 byla prototypové zařízení chlazené oxidem uhličitým, kde probíhala výměna paliva průběžně. Do okolí se tak začal řinout zmíněný plyn. Na to reagoval poplašný systém a personál se urychleně, přesně jak bylo potřeba, evakuoval z míst, které mohl oxid uhličitý zaplnit. Pro takové účely, kdy bylo nutné počítat s oxidem uhličitým, byly na elektrárně dýchací přístroje. Odborník Viliam Pačes, který zavážení paliva v té době řídil a byl mezi těmi, kteří správně opustili nebezpečné prostory zaplněné oxidem uhličitým, se po nasazení dýchacího přístroje do prostor vrátil a pomocí zavážecího stroje místo úniku uzavřel. Důvodem byla jeho zkušenost s prací s tímto zařízením. Jistil ho dozimetrista Milan Antalík. Od obou to bylo bezesporu profesionální hrdinství. Vzhledem k tomu, že vystřelený palivový soubor byl čerstvý, nebyl radioaktivní. Samotné unikající chladivo v podobě oxidu uhličitého také bylo radioaktivní jen slabě, takže smrtelným nebezpečím byl právě oxid uhličitý. Také bohužel zabil dva pracovníky, kteří se ze zasažených prostor nedokázali včas evakuovat. Byli jinde a nevědělo se o nich. Takový osobnější populární popis událostí pro širokou veřejnost pochází od Františka Hezoučkého. Jiný odbornější lze nalézt třeba v článku Josefa Kuruce a Lubomira Matela, kteří se zabývají i některými radiobilogickými důsledky druhé havárie elektrárny A1 a její dekontaminací. Při druhé nehodě totiž k určitému úniku radioaktivity došlo a také je na škále INIS tato nehoda označena číslem 4. Ovšem nikdo při ní nezahynul, nebyl zraněn a největší osobní obdržená dávka pracovníka byla 16,57 mSv, což je pod povolenou maximální roční hodnotou 20 mSv.

Bod pana F.P. číslo 1) Pravděpodobnosti poškození různých komponent jsou buď odhadovány z různých materiálových testů a simulací nebo z počtu výskytů takových událostí na zařízeních ve světě. U potrubí a parovodů to závisí na konkrétních vlastnostech různých jejich typů. To, že na různých provozech potrubí občas prasknou jsem psal i v souvislosti s popisem /58103.html japonských jaderných nehod. Trubky a svary v primárním okruhu jaderné elektrárny jsou ty v průmyslu nejsledovanější a nejkontrolovanější. Přesný rozbor odhadu jejich poškození a následků i jejích řešení závisí na konkrétním jejich typu i typu elektrárny a je na delší rozbor.

Bod pana F.P. číslo 2) Svary v jaderné části elektrárny se vždy dělaly s extrémní přesností. I já si pamatuji ještě ze svých dětských let, jak se rozebíralo, jak náročně se pro tyto práce svářeči vybírají, jaká je to elita a jak dobře jsou placeni. Navíc jsou tyto svary pravidelně kontrolovány neinvazivními metodami. Pokud vím, z počátku to bylo u Dukovan každé čtyři roky a nyní každých osm. U Temelína (jedná se o mladší, zatím méněkrát kontrolované svary) zatím pořád co čtyři roky.

Bod pana F.P. číslo 3 ) To lze těžko komentovat, protože se neříká nic konkrétního. Lze na to jen říci, že každá elektrárna je velice pečlivě sledována nejen domácím dozorem, ale i mezinárodními orgány. Každá sebemenší porucha se musí hlásit, takže jsou o ní informace. A Jaderná elektrárna Dukovany patří k těm ve světě nejlépe provozovaným jaderným elektrárnám s nejmenším počtem poruch. Temelín je mladší, takže ještě není tak dobře odladěný, ale neustále se zlepšuje a v budoucnu by měl vyzrát do stejné kvality.

Bod pana F.P. číslo 4) To, že řada manažerů nejen v jaderném průmyslu jsou nyní ekonomové či jiní absolventi humanitních směrů a ne technici, je dáno tím, že v dnešní době chtějí všichni studovat ekonomii, sociologii a práva. Technika je moc náročná, takže studentů v těchto oborech ubývá a můžeme být rádi, že alespoň na místech, kde jsou opravdu potřeba, technici ještě jsou. Ale mladí technici budou nejen v energetice chybět, ať už budeme jádro využívat nebo ne. Že dnes chce být každý MBA a být hned manažerem je i podle mne velice špatná cesta nejen v jaderném průmyslu a Česku i Evropě se může vymstít.

Bod pana F.P. číslo 5) Se stárnutím kabelů se v elektrárnách počítá. Všechny kabely, které jakkoliv souvisí s bezpečností, jsou vedeny v průchodkách, jsou podrobeny kontrolám stárnutí, testují se a v případě potřeby se vyměňují. Obecně se při každém prodloužení životnosti jaderného bloku velká část zařízení obměňuje a inovuje velká část vybavení. Existují kabely, které nemají souvislost s bezpečností. Ty jsou některé z důvodů protipožární bezpečnosti postříkány směsí, která připomíná beton. Ty se vyměnit nedají, ale jejích stárnutí je také sledováno a v případě potřeby se zamění kabely vedenými paralelně jinudy.

Bod pana F.P. číslo 6) Pochopitelně, že nelze každou jadernou havárii v plném rozsahu přezkoušet (kvůli testu zničit několik elektráren by asi bylo dost drahé). Panem Františkem Pesutem popisovaná věc je velmi nekonkrétní a o ničem podobném nevím. Podle mě jde zase o nějakou dezinterpretovanou legendu. Ale bez více konkrétních faktů lze těžko zjistit, o co vlastně jde.

Bod pana F.P. číslo 8) O otázce vyhořelého paliva jsem už nejen na Britských listech psal.

Bod pana F.P. číslo 9) Pochopitelně, že pokud by byl pracovník při nějaké události vystaven takové dávce, která by vedla k nemoci z ozáření, tak je to hodnoceno jako nemoc v souvislosti s jeho prací. Každý pracovník, který pracuje se zářením je podřízen dozimetrické kontrole. Údaje z jeho dozimetru se schraňují velmi dlouho, u elektrárny po celou dobu její životnosti. Výsledky dostává pracovník průběžně k nahlédnutí. Pokud by se objevila nějaká zvýšená hodnota, muselo by se to řešit jako mimořádný případ a určitě by o problému u sebe pan František Pesut věděl. Píše, že pracoval v oddělení montáže a uvádění do provozu jaderných elektráren a jako operátor. Pochopitelně nevím, jaké konkrétní činnosti vykonával, takže moje následující úvahy mohou být mylné. Obecně však v průběhu většiny prací při montáži a uvádění elektrárny do provozu je vystavení radiací velmi malé až spíše zanedbatelné. Také operátor je na blokové dozorně a mimo jakoukoliv radiaci navíc oproti přirozenému pozadí. Mnohem větší radiaci jsou vystavení třeba pracovníci u nás, kteří připravují třeba radiofarmaka. Tam se opravdu jedná i o jednotky milisievertů. Ale i tam jde o dávky bezpečné. Těžko se asi dá racionálně oponovat člověku, který má rakovinu, a je jasné, že těžko mu lze vytýkat emoce. Podle toho, co pan František Pesut popisuje, si však myslím, že jeho rakovina má nejspíše úplně jiný původ.

Bod pana F.P. číslo 10) Zde pan František Pesut ne moc dobře pochopil, o co se má jednat v zátěžových testech, které požaduje Evropská unie. Nejedná se o testování jednotlivých zařízení v elektrárně nebo elektrárny jako celku. To by pochopitelně nešlo udělat za pár měsíců. Půjde v podstatě o testy na papíře (v počítači), něco jako jsou zátěžové testy bank, které se nedávno v Evropské unii prováděly. Docela trefně, i když možná až trochu s příliš velkým despektem to popsal Radek Škoda. Úplně něco jiného jsou testy při prodlužování životnosti elektráren. Ty probíhají mnohem déle a velice pečlivě se při nich testuje stav všech komponent. Všechny, které přísnými prověrkami neprojdou se vyměňují. Většinou se zároveň dělá řada vylepšení, hlavně bezpečnostních prvků. Pokud jde o tekutý odpad, tak z něj se buď radioaktivní částice vyfiltrují a po zalití do skla či jiného vhodného materiálu se s ním může zacházet jako s pevným radioaktivním odpadem. Nebo se do pevné fáze převede jinou cestou. Ještě poznámka k té raketě ve Francii. Jednalo se o útok militantních levicových aktivistů pěti raketami na nedostavěný rychlý jaderný reaktor Superphenix ve Francii. V té době ještě nebyl dostavěn kontejnment ale žádná z raket se nestrefila do prázdné reaktorové nádoby.

Pokusil jsem se odpovědět co nejseriozněji. Je mi jasné, že promýšlená úvaha a seriozně ověřená informace se připravuje hůře. Ale přece jen bych čekal, že bude alespoň trochu snaha o pochopení procesů, porozumění problémům a rozšíření znalosti, než pouze o bulvární skandální jednoduchou zkratku. Ale bohužel v reakcích nejen na toto téma, které se objevují na Britských listech, je právě spíše přebytek těchto zkratek. Jednou byla kromě v předchozích řádcích diskutovaných bodů pana Františka Pesuta i například poznámka Zdeňka Fendrycha o tom, že cena elektřiny v Německu je o třicet procent nižší. Jak k tomu přišel nepíše. Pokud se člověk podívá na odkazovanou kalkulačku, tak zjistí, že cena závisí na místě odběru a vybraném tarifu. A velmi se liší. Takové rozdíly jsou i u nás. Jaké tarify a jaké ceny pan Frendrych srovnával už nepíše. Možná, že dělal pečlivou analýzu a obdržel nějaké střední číslo pro odpovídající tarify. A opravdu jeho číslo něco vypovídá. Ale bez vysvětlení, jak k němu dospěl a co opravdu znamená, to nemá smysl.

Vytisknout