Zarazil mě článek Štěpána Kotrby, Co Mohammedu Mekka, to Čechu má být Říp, v němž se autor zamýšlí nad předvolebním výletem českých sociálních demokratů na horu Říp: kritizuje je, že to byla povrchní a formální záležitost, že sociální demokrati i celý český národ nemají dnes ponětí o historické podstatě češství a že by měli být nacionalističtější - vůbec by se Češi měli definovat vůči vnějšku, zejména vůči velkému německému sousedovi ostražitě a defenzívně, neboť českému národu od Němců nic dobrého nemůže přijít.

Přiznám se, že je mi tento archaický, xenofobní nacionalismus nepochopitelný. Němci, jaké velkou většinou znám já, jsou nadnárodní, antinacionalističtí Evropané. Vzpomínám na jeden večer při setkání českých a slovenských "intelektuálů" na Schwarzenbergově hradě v Scheinfeldu. Řeč přišla na národní příslušnost. Na pokoji, kde jsme pili, seděl mj. jeden slovenský politik, tuším František Mikloško, a pracovník Adenauerovy nadace, která setkání financovala, německý student práva Robert Hein. Slovenský politik se Heina ptal, jaký má pocit, že je národnosti. "Já jsem Evropan," odpověděl Němec, "občan Evropské unie." A - ano, dalo se s ním mluvit německy nebo anglicky, na jazyku nezáleželo. Slovenský politik na tuto odpověď vrtěl nechápavě hlavou. A v tu chvíli jsem zažil hmatatelný pocit, jako by místností probíhal obrovský příkop. Na jedné straně žili lidé v devatenáctém a na druhé v jednadvacátém století.

Němci, ovšem, byli ve dvacátém století pro své sousedy problémem. Měli bychom možná podrobněji studovat, jak se s tímto problémem vyrovnali a vyrovnávají "úspěšnější" západní "menší" národy, jako třeba Holanďané, Belgičané či Dánové. Většina (západních) Němců je dnes zcela tolerantní, podemokratičtěná a poameričtěná. Nemám problém s nimi mluvit jako s lidmi, ne jako s Němci.

V důsledku technologického rozvoje jsou světové globalizační změny nezastavitelné. V nedávné bouřlivé diskusi v televizi BBC o tom, zda se Británie má či nemá těsněji přičlenit k Evropské unii, argumentoval jeden účastník: "Svět nyní ovládají mocné globalizační tlaky. Jednotlivé země jsou proti nim bezmocné. Jedině, jak je na ně možno reagovat, je jako součást velkých celků. Z tohoto hlediska je výhodné vzdát se určité míry své suverenity a spolupracovat v rámci EU s jinými. Jakou šanci má totiž Velká Británie (nemluvě o České republice), kdyby chtěla reagovat např. na ekonomický tlak Spojených států izolovaně a samostatně?"

Defenzivní, ostražité vymezení "národního celku" vůči jiné etnické entitě nemá v dnešním globalizačním světě budoucnost. Jistě, vzniká to, často právě v důsledku globalizačních tlaků, ale je to nereflektovaná a neinteligentní reakce.

Budeme se muset rozhodnout: uzavřeme se nepřátelsky vůči vnějšku do svého společenstvíčka asi tak jako na Balkáně, kde je kolektivní etnická příslušnost hlavním důvodem k veškerému rozhodování, a to ochromuje normální ekonomický i politický provoz, případně to vede k vraždění - anebo dokážeme chovat se vůči lidem, kteří náhodou nemluví naším rodným jazykem, jako by to byli normální lidi?

K tomu je ovšem nutno osobně zažít, že se v Evropě (až na výstřelky, jaké se například poslední dobou objevují v Rakousku, které nikdy řádně nepřekonalo svou nacistickou minulost, nebo u sudetských Němců nebo u některých neskrupulóznějších německých politiků) lidi většinou už neposuzují podle své národní příslušnosti. Není rozumné, pokud české sdělovací prostředky význam těchto výstřelků přehánějí a nedávají je do řádného kontextu. Mimo jiné tím poskytují nositelům těchto výstřelků neúměrně velkou sílu a moc. Možná, že by česká média taky mohla občas ukazovat, že lidi jinde jsou stejní jako v Čechách a že porozumění je možné.

Nacionalismus dnes v západním světě nehraje významnou roli. Hlavní rozhodování je ekonomické. Mohu vám garantovat: budete-li dobrým odborníkem ve svém oboru a budete-li schopni dobře se domluvit anglicky či německy, získáte v Evropské unii zaměstnání a postavení daleko lepší než místní lidi - bez ohledu na vaši národnost či státní příslušnost. (Ve většině významnějších podniků se v Německu ve správní radě stejně dnes už hovoří jenom anglicky - myslíte si, že to působí na německé sebevědomí záporně?)

(Ota Filip zjistil v osmdesátých letech, že Češi, žijící v Německu, tam mají v průměru o dvacet procent vyšší příjem než Němci.)

Mám šestnáctiletou dceru, mluví česky, ale líp anglicky, a považuje se taky v první řadě za Evropanku. Mám jí zatratit, protože nemá dostatečně intenzivní české nacionalistické pocity? Protože se necítí stoprocentně Češkou, nemá " naše lidství"? není to autentický člověk? Druhá má dcera, dvanáctiletá, má několik muslimských kamarádek - nyní o prázdninách u nich tráví celé dny a ony zase u nás. Mám to odsoudit, protože je to narušení integrity češství či "zrada na evropanství"?:) Pokud se přece budeme chovat podle mustru z 19. století, musíme být vůči všem těm "cizáckým" národům ostražití, že? Nesmíme připustit, že s nimi máme společné lidství.

Lidi v západní Evropě se už víceméně naučili reagovat vůči sobě navzájem jako lidi - jejich národnost či státní příslušnost je podružná. V sobotu se v Londýně konala velká demonstrace na podporu palestinské kauzy: kromě mnoha muslimů se jí účastnili i představitelé anglikánské církve a řady dalších establishmentových organizací. Komentátoři k tomu poznamenali, že mezi britskými občany dnes žijí dva miliony muslimů a že Tony Blair musí brát tuto společenskou skupinu politicky velmi vážně. Ano, v Británii vládne většinový názor, že jsou muslimové normální lidé.

Budeme-li se jako české společenství defenzívně a nenávistně vymezovat vůči cizincům, vrátíme se kamsi na začátek devatenáctého století. Mimo jiné je to také ekonomicky neefektivní. Lituji, že vývoj posledních událostí, z hlediska, jak se to může jevit z Prahy, zřejmě posiluje u politiků i obyčejných lidí xenofobní nacionalismus. Je to cesta do slepé uličky.

Češi musejí vystupovat vůči vnějšímu světu hrdě a sebevědomě, jednat s ním jako rovný s rovným: ale musejí mít také vnějšímu světu co nabídnout. To znamená, jednat s vnějším světem na základě stejně inteligentního a sofistikovaného diskursu, jaký probíhá i tam, umět jazyky, mít vysokou kvalifikaci.

Zároveň nutně vyvstává ona nepříjemná otázka, co je vlastně v současnosti česká kultura a civilizace - a má smysl ji bránit? Osobně si myslím, že ano - když už nic jiného, existuje ona slavná, tisíciletá tradice české literatury a kultury - Štěpán Kotrba má ovšem pravdu, že v současném národním povědomí tato tradice není příliš intenzivně reflektována.

Už v roce 1967 napsal ve svém slavném projevu na sjezdu českých spisovatelů Milan Kundera toto: "Mluvil jsem před časem s jedním belgickým Vlámem, divadelníkem, který si mi stěžoval, jak je ohrožen jejich jazyk, jak se vlámská inteligence stává dvojjazyčnou a začíná dávat přednost před rodným jazykem angličtině, která jí umožňuje přímější styk s mezinárodní vědou. V těchto okolnostech mohou malé národy bránit svůj jazyk a svou svébytnost jedině kulturním významem svého jazyka, nenahraditelností hodnot, jež vytvořil a jež jsou s ním spjaty. Plzeňské pivo je ovšem také hodnota. Jenomže všude ho pijí jako Pilsner Urquell. Plzeňské pivo nárok Čechů na vlastní jazyk neospravedlní. A budoucnost sjednocujícího se světa bude nemilosrdně a zcela oprávněně požadovat účty z ospravedlnění existence, kterou jsme si před 150 lety zvolili, a bude se ptát, proč jsme si ji zvolili."

Budeme takovéto otázky ignorovat a budeme bránit proti "německým" a jiným cizákům svůj majetek a jazyk?