Před několika dny jsem se dozvěděl - z policejních zdrojů, jak jinak - že jsem byl zařazen na seznam společensky nebezpečných extremistů. První pocit: jaká pocta, pro Britské listy i pro mne osobně!

Po chvíli se však dostavují rozpaky. Jsem opravdu extremista, osoba ohrožující svými postoji ústavní zřízení této republiky, její územní celistvost a obranyschopnost - abych citoval trestní zákon?

Snažil jsem se vybavit si názory, které jsem v posledních letech veřejně prezentoval, a podobit je kritickému zkoumání.

Před časem jsem například vyslovil názor, že emigranti mají nárok na restituce majetku zabaveného komunisty, neboť je nemravné vázat vydání tohoto majetku na to, jaký byl další životní osud restituenta - jinak bychom přijali skutečnost emigrace za delikt a nevydání majetku za sankci, jímž stát tento delikt trestá. Podobně tvrdím, že emigranti by měli mít rovný přístup k získání českého občanství: tedy ne nutně a automaticky všem, ale všem za stejných podmínek. Děje se pravý opak. Lidé, kteří se rozhodli komunisty ovládanou vlast opustit, jsou rozdělování do skupin a zatímco jedněm občanství i restituce náleží, druzí o ně roky marně usilují.

Extremistický postoj zastávám možná v otázce veřejné správy. Tvrdím totiž, že by měla být založena vysoká škola státní správy a do rozhodujících funkcí v úřednické hierarchii zařazováni přednostně její nejlepší absolventi. Dávno před výrokem Ústavního soudu jsem vyjádřil názor, že správní soudnictví, které přezkoumává rozhodnutí jen po formální stránce, je pro kočku a že jednostupňové řízení musí být nahrazeno minimálně dvojstupňovým, protože, jak víme z občanskoprávního i trestního řízení, prvoinstanční rozsudky bývají chybné mnohem častěji, než se laická veřejnost domnívá.

Společensky zvlášť nebezpečným způsobem jsem se zachoval v době konání summitu MMF/SB v Praze. Vyjádřil jsem mínění, že policie se měla soustředit na to, aby zatkla skutečné pachatele trestných činů, a ne nahodile a masově pozatýkat všechny, kdo vypadali jako demonstranti a byli tak slušní, že se zadržení nebránili. A že by se měla vyšetřit policejní brutalita na služebnách: soudím totiž, že zub vyražený Polákovi Zajączkowskému a dlažební kostky, které příliš horliví policisté z Kutné Hory naložili jako "důkaz" do batohu Dánu Traerupovi, udělaly obrovskou ostudu této zemi i mně, jejímu extremistickému a rozvratnému občanu. Tehdy jsem se dokonce i já, extremista, za tuto zemi styděl.

Obzvlášť zavilý jsem byl ve svých názorech v kauze Ladronka. O co šlo? Tvrdil jsem, že konšelé zvolení za ODS a jimi řízená městská policie překročili zákon, když nepočkali na rozhodnutí soudu o vyklizení objektu a v rozporu s tím, co městské policii dovoluje platná právní úprava, zorganizovali trestnou výpravu. Trval jsem na dodržování zákona - a dnes mi za to hrozí trestní stíhání pro pomluvu.

V době televizní krize jsem mínil, že ačkoli zvolení Jiřího Hodače bylo nerozumné po procedurální stránce i z hlediska výběru nevhodného kandidáta, zaměstnanci neměli právo vzít věci do svých rukou způsobem, jak to učinili. A že žádná stávka nikdy nebyla, neboť stávkovat nelze prací. Pak jsem se pozastavil nad tím, že redaktoři pořadu Fakta neoprávněně získali interní dokumenty - telefonní účty - z účtárny a na jejich základě natočili reportáž o koruptivních vazbách mezi radními a poslanci. Napsal jsem tehdy pro kolegu Kotrbu trestní oznámení... Přitěžující okolnost: nelíbilo se mi, že publicisté odposlouchávají telefon ředitelce zpravodajství Bobošíkové - a že tento odposlech ponechali v činnosti i po nástupu Zbyňka Honyse.

Mou společenskou nebezpečnost v mediální oblasti podtrhuje několik dalších názorů: kupř. soudím - a to na rozdíl od mnohých konsistentně už dva roky - že Česká republika se měla postarat o ochranu investice Ronalda Laudera a že by odpovědní členové vysílací Rady měli nést za svou nečinnost právní důsledky. Ať si myslíme o schopnostech a čistotě postupů amerického investora cokoli, v civilizovaných zemích není podvod akceptován jako běžné podnikatelské riziko a R. Lauder nejsou miliony DIKů, jejichž okradení správci fondů se stalo všeobecně tolerovanou "daní za budoucí prosperitu".

Extremní je rovněž můj postoj k Radě České televize: trvám na tom, že radní musejí dodržovat zákon a chci, aby jejich nezákonné skutky revidoval soud.

Extremistické postoje jsem naplno projevil v kauze naší galerie podivných postav. Místo aby se můj objektiv vyhýbal "elitním detektivům", dohlížejícím na průběh masových shromáždění, zabíral a vystavoval jsem jejich tváře, protože si myslím, že daňový poplatník má právo vidět, jakou policii si ze svých daní platí. A odmítl jsem galerii zrušit, i když mi jistý vysoce postavený policista v souvislosti s ní - v přítomnosti dvou svědků - vyhrožoval zatčením.

Vrcholem mého rozvracečství je teroristický útok na Spojené státy. Ačkoli se domnívám, že neexistuje nic, čím by se dal čin sebevrahů, v jehož důsledku zahynulo na místě několik tisíc civilních obětí, ospravedlnit, postavil jsem se proti potlačování svobody projevu a demonstrativně jsem prohlásil, že tento útok schvaluji, neboť se domnívám, že v demokracii musí být přípustné vyjádřit bez rizika trestního stíhání i zavrženíhodný politický názor; mnoho lidí označilo toto gesto za nepřiměřené a ostentativně nade mnou vyjádřilo své opovržení.

Názory, které zastávám, jsou podle mého soudu legalistické, konzervativní a liberální - přesto jsem na listině nejnebezpečnějších ultraradikálů. Policie mne bude trvale sledovat, nikdy nebudu moci zastávat funkci ve státní správě, protože neprojdu prověrkou NBÚ, problémy budu mít i při cestách do zahraničí, neboť policie tyto seznamy sdílí s tajnými službami spojeneckých zemí. Nikdy se nepodívám do Spojených států ani do Kanady - nedostanu vízum.

Budiž. Jsem extremistou, schopným rozvrátit demokratické zřízení této země. Ptám se však: jaká je a za co stojí demokracie, kterou jsou schopny narušit takové názory?