Posléze bylo oznámeno, že se podle této Saddámovy knihy bude natáčet dvacetidílný televizní seriál, který se bude zřejmě vysílat nepřetržitě, tak jako letos v lednu seriál o válce v Perském zálivu, který se vysílal nepřetržitě po celých 24 hodin. A asi před čtrnácti dny bylo oznámeno na iráckém ministerstvu informací, že Zabiba bude také inscenována jako muzikál a už se připravuje v iráckém Národním divadle.

Když se však vydáte do pátého patra iráckého ministerstva informací, zjistíte, že to vůbec není překvapující, že má Saddám Husajn literární ambice. Na chodbě vedle redakce kulturního magazínu Gilgamesh, vycházejícího v angličtině a vedle redakce mnohojazyčného nakladatelství El-Mamoun je stůl, plný knih od téhož, jediného autora. Mají napínavé tituly: "Revoluce a ženy v Iráku," od Saddáma Husajna. "Takto bychom měli bojovat proti Peršanům," od Saddáma Husajna a "Jeden zákop nebo dva?" - což je Saddámův projev o revoluční zkušenosti" a o tom, jak rozdrtit Kurdy.

"Saddám Husajn je doslova posedlý myšlenkou vzdělávání," píše se s nadšením v úvodu ke knize od Saddáma Husajna, jménem "Současná politika v Iráku". "Během svého exilu v Káhiře, uprostřed intenzivní činnosti [tj. když Saddám připravoval spiknutí jak svrhnout současný režim] si našel čas na to, aby si udělal maturitu. A kromě toho," pokračuje předmluva, talent prezidenta Saddáma Husajna pronášet veřejné projevy vedl amerického komentátora Christophera Hitchense k tomu, že ho v týdeníku New Statesman srovnal s prezidentem Násirem." (Hitchens konstatuje, že si jaksi na žádné takové srovnání nevzpomíná.)

Uvnitř Saddámovy uniformy bije kultivované srdce, jehož láska k malířství je vidět na statisících barvotiskových reprodukcí jeho portrétu po celém Iráku. Saddám Husajn také pravidelně přednáší o významu kulturního dědictví. Anglický deník, vycházející v Baghdádu, Iraq Daily, jehož význam nelze podceňovat, vzhledem k tomu., že jeho ředitelem je Saddamův syn Uday, tiskne pravidelně kulturní zpravodajství, a starobylá městka jako Babylón a Hatra byla zrekonstruována (k zuřivosti UNESCA) a Saddám si nechal umístit plaketu se svým jménem hned vedle Nabuchadnezzarovy plakety. Ke kulturním památníkům, jako je klášter Marmatti nedaleko města Mosul, byly vybudovány silnice. Jediné hlavní bagdádské kulturní středisko se jmenuje po prezidentovi (stejně jako četné školy, střely a řeky).

Je pravda, že takto hrubý kulturní imperialismus a značně kýčovitý příběh budoucího muzikálu o Zabibě asi na západní svět zrovna velký dojem neudělá. Avšak účelem tvůrčího úsilí Saddáma Husajna je pozvednou ducha svého obklíčeného národa v jeho boji proti krutostem západní kultury.

Román o Zabibě byl například vydán nedlouho poté, co prezident oznámil, že by měla irácká kinematografie opustit lehká, zábavná, úniková témata, jimiž se zabývá od zahájení sankcí proti Iráku v roce 1991 a namísto toho by se měla věnovat vážnějším námětům, které by pozvedly sebevědomí národa. Proto nedávno známý režisér Abdul Sala al-Adhami poslušně dokončil film Hafra al-Batm, příběh z války v Perském zálivu o odvážných íráckých vojácích, pohřbených zaživa americkými vojáky (film byl založen na dokumentárním snímku televize CNN o této věci). Prý se právě natáčejí dva další filmy z války z Perského zálivu. Jedním z nich je adaptace knihy o speciálních britských jednotkách SAS Bravo Two Zero, avšak s novým úhlem pohledu: namísto toho, aby byli centrem příběhu zajatí a mučení vojáci SAS, jak je tomu v originál, hrdinou je odvážný irácký voják jménem Adnan, který zavede členy SAS do pasti.

Někteří se možná budou veškerému tomuto kulturnímu úsilí posmívat, ale je záhodno zaznamenat, že do Iráku má začít vysílat Američany financovaný televizní okruh Liberty TV, a to směsici zpravodajství, a zábavných rozhovorů a pořadů.

Saddámův režim je plně připraven na to reagovat. Ministerstvo informací a kultury se letos rozdělilo na dvě ministerstva a větší množství financí bylo určeno na kulturní činnost. Irácké národní muzeum konečně získalo peníze na to, aby umístilo u tří archeologických vykopávek ozbrojené stráže a zabránilo tak katastrofálnímu vykrádání památek (od roku 1991 se ztratilo 10 000 uměleckých předmětů). Byl také zaveden trest smrti za ilegální vývoz iráckých památek do zahraničí.

Irácký prezident také nedávno naléhal na irácké spisovatele, aby psali o každodenním Iráku, od domácího života až po "zážitky těch, kdo klečí u zbraní a bojují proti nepřátelskému letectvu". Avšak vzhledem, k tomu, že ti právě klečí u těch zbraní a střílejí, nemají zrovna moc času číst či psát.

A kromě toho si to asi ani moc nemohou dovolit. "Lidi mají starosti, jak přežít, a nestarají se o knihy," uvedl dr Khaduar Al-Dulaimi, šéfredaktor nakladatelství El Mamoun.Před zavedením protiiráckých sankcí vydávalo toto nakladatelství dvacet románů ročně, byly to překlady z angličtiny, ze španělštiny, z němčiny a z ruštiny. Nyní vycházejí dva překlady ročně. A irácká literatura je na tom ještě hůř. Většina lidí si knihy vůbec nemůže dovolit. Ani Zabibu a krále - kniha stojí 1500 dinárů,asi 35 Kč - to je polovina státního měsíčního platu. Před zavedením sankcí vydělávali nejchudší Iráčané 200 dinárů - tehdy to bylo 380 liber, tedy asi 6500 Kč. Kdyby někdo dnes vydělával tolik, zdálo by se mu, že přišel do nebe.

Ke kulturním výbojům jako "Saddám - muzikál" - dochází v zemi, kde zavládla "fotokopírovací kultura. Lidi si nemohou dovolit knihy a balíčky ze zahraničí jsou v rámci sankcí zakázány. Mnoho lidí prodalo knihovnu a vyvézt třeba jen jedinou knihu z Iráku, na to potřebujete vývozní licenci. Ve skupině reportérů je vždycky dobře poznat iráckého novináře - používají na psaní zadní stranu potištěného papíru, protože si nemohou dovolit koupit zápisník.

V současnosti není v Bagdádu skoro žádný noční život (konzumace alkoholu byla zakázána v roce 1995).

V jedné oblasti ale dosahuje život v Iráku rekordu: v oblasti kopírování západních elektronických výrobků. Ilegální kopie encyklopedie Encarta a kazet pro PlayStation lze v Bagdádu koupit za pár dolarů.

Saddám Husajn dokonce ukradl pro titulní stranu svého knižního vydání románu Zabiba a král obraz jednoho kanadského malíře.