Pohádky většinou začínají špatně a končí dobře. U skutečnosti to bývá různé. Povím vám proto, milé děti, raději pohádku. Poslouchejte pozorně, protože poučení velké skrývá. Byl jednou jeden... Opravdu byl? Ne, ještě stále je! Takže ještě jednou, milé děti. Je jeden vyvolavač událostí významných - reportér se mu říká v kruzích učených, který nebýval vždy vyvolavačem - reportérem. Protože projevoval už od dětství ohromnou chuť hrát si na biřice a na loupežníky a jeho sen se mu akorát na několik jar splnil (vždycky chtěl být biřic, i když ne vždy se mu to povedlo..), jeho noví nadřízení mu vyhověli a nechali ho dělat to, co ho bavilo. I ve své nové roli byl tak trochu biřicem. Vyvolával totiž hlavně slavné činy jejich. Od té doby měl velké kamarády mezi samými biřici. Ti jsou totiž taková zvláštní skupinka lidí, která se ostatních lidí straní, protože by neměli oni ostatní vědět, co dělají - že do želez a hladomorny druhé uvrhají. Co kdyby byl mezi obyčejnými lidmi nějaký lupič, který by se jim pak vyhýbal. A tak milý reportér ani pořádně nevěděl, jestli je víc vyvolavačem, anebo biřicem. Zatkl a do želez uvrhl by pomalu i samotného hejtmana, kdyby to po něm někdo chtěl. Ale on to nikdo nechtěl... Škoda. A tak pořád dál vyvolával slávu biřicům, i když žádný důvod nebyl. Hrál si na dobře informovaného vyvolavače, zvláště tehdy, když mu informace (řádně očištěné, umyté a slupek zbavené - jak cibuli oloupanou) nosili jeho bývalí kolegové biřici. Nadřízení měli radost, je nezajímalo, kterak k tajemstvím druhých přišel - krev tekla proudem, cizáčtí lupiči byli chytáni v přímém přenosu, lidé se bavili a těšili na to, že pořádek konečně nastane... A tak reportér reportoval. Vždy zasvěcený, s ostře řezanými rysy a dramatickým hlasem vyprávěl po náměstích i malých uličkách, jací jsou ti biřici hrdinové. Metály by měli dostat, do kamene by je měli tesat. Lidé se smáli jeho hlouposti, ale to on neviděl... Kdo by mu to taky řekl. Takových velkohubých jako on každý slušný obcházel jak malomocných, už dlouho, předlouho.

Jednou vám šel reportér reportovat o úplně jiné záležitosti - srocení lidu to bylo velké, na náměstí hanbu králi provolávali za to, že do cizích nechal střílet rachejtlema, fangličkama černýma a červenýma mávali, vykřikovali, tancovali, kejkle dělali a tamburaši jim k tomu hráli na všelijaký loutny. Konce tý vojny chtěli - z polí sklízet, krávy dojit a ne do pole táhnout a větších daní platit na ňáký žoldnéře. A reportér reportoval, přesto, že fangličkáři řekli na náměstí rovnou a zpříma, že s takovýma, jako je on, se nebaví. Když to velké srocení skončilo, reportér chtěl mít reportáž dramatickou, za hrdinu chtěl být, víc než zdrávo bylo (ono se ten den vůbec nic nestalo, a tak by pro spoustu četníků ani žold nemusel být. Onoho reportéra nevyjímaje.) A tak se tak drze ptal, provokoval, s lidmi se přetahoval a ten svůj inštrument pod nos fangličkářům nabízel, až málem jednu slízl on i jeho lidé služební... Lidé byli ale rozumnější, než by kdo čekal. Ale protože jedna z švarných děv byla čacká, nařídila silným hlasem ostatním, aby se s reportérem nebavili, opičky na něj nedělali a jako vzduch ho ignorovali. Což neradi, ale fangličkáři přesto učinili. V pokoji se rozešli domů, vyprávět těm, co to nezažili, jaká sláva to byla. Biřici stáli opodál skromně, smutní, že v železech nikdo protentokrát neskončil.

Reportér rozezlen byl, že jeho fámulus do svého inštrumentu žádnou rvačku nabrati nemohl, a tak se s četníky alespoň potají domlouval, kterak pár lidí z toho srocení do želez uvalit, aby alespoň ňáká zpráva byla. "Dva byli, kteří nože měli vyskakovací, a jednu bambitku jsem taky viděl...", hlásil pilně onen ducha prostý měšťan biřicům na dálku. "Jeden z těch lumpů nad uchem vyholený chlup měl, a drze se ještě na mě tvářil", dával biřicům důvod ke zlobě, a my ho slyšeli uchem dlouhým a tenkým, zaznamenávaje pilně jeho slova. Biřicové jej také slyšeli - ale začalo mohutně mrholiti a plískanice byla, tak do putyky zalezli, rum s vodou a cukrem svařiti si dali, a na nahánění nějakých polo-vyholenců v kápích černých zapomněli. Písně hrdinné se z putyk zakrátko ozývaly, skutky vychloubačné v příbězích zněly a smích nad hloupým reportérem se hospodami nesl. Protože on tam stál, a stále čekal, že mu přivedou před jeho inštrument v železech ty drzé spratky, kteří se s ním vybavovat nechtěli. Nepřivedli. Neztrestali je. A tak report nebyl, žold vyšší na mastnou pečeni také ne. Lid svobodný dál si po ulici chodí a po náměstích písně své a průpovídky vykřikuje. Všichni si už zvykli, jen ten reportér se stále za mostem mračí. Pořád tam stojí, a pořád na něj prší. Zmoklý je už celý věk.

Hledáte-li poučení, které každou pohádku provází jako světlo stín, je zde: Nechtěj víc, než můžeš získat s tváří svou a kabátem svým. V převleku za lumpa či za anděla býti můžeš, přesto ty to nebudeš a šaškovská rolnička akorát zazní nahlas. Role reportéra a role biřice se ani ve spektáklu pouťovém nemůže prolínati. Reportérovou zbraní péro je, zatímco biřicovou halapartna. Vyvolavač vous má, zatímco biřic brnění zas těžký. Pokud reportér biřicem bude chtíti se stát, možno jest to stejně málo - s halapartnou to neumí a sekat mečem také ne, jako když biřic péra se chápe a komentáře své smoliti začne. Slovům řádně nerozumí, myšlenky ho nenapadají, samý kaňky na pergamen dělá, pérem jak halapartnou se ohání a velkou ostudu tak svému stavu dělá.

Člověk k člověku patří, stejně jako vůl k volovi se má. Jinak šaškem, vyvržencem a zrádcem, hovadem potměšilým budou pak jedni i druzí zváti toho, kdo pravidlo řádu věcí světských i božích poruší... Pak hvězda jasná pak do noci svítit může jak Nova, nikdo koukati na ni už nebude. Tak je to, milé děti, pomodlete se a hajdy na kutě. No, nebojte se, ta hvězdička ještě svítí a za mostem nikoho už nevidím...

věnováno všem vřešťákům - po nárožích vřeštícím vyvolavačům hrdinných skutků biřiců, co ještě živi jsou, a své nekalé rejdy v spektáklu nejznámějším a nejsledovanějším stále provádějí