Nemám rád bulvární témata. Nemám rád ani bulvární novináře, i když mne kdekdo může nazvat bulvárním novinářem stejně, jako může kdokoliv nazvat Tomáše Pecinu neofašistou. Obojí tvrzení je asi stejně pravdivé... Nemám rád politiky (ani ze své vlastní strany - nesnažím se nikomu namlouvat, že nejsem členem sociální demokracie), kteří si ze svých úst dělají výlevku.

Nemám rád teroristy, i když hovoří o demokracii, o své pravdě a svatém právu. Můj názor na bombardování Jugoslávie je stejný jako názor na špinavou válku NATO v Afghánistánu. Vyplývá z analýzy dlouhodobých politických dopadů "tajných operací" CIA v třetích zemích. Pokud kterýkoliv region byl důležitý pro strategické zájmy USA, prováděly tam podporu nedemokratických režimů ostošest. Za Bin Ladinovým školením stojí USA, stejně jako za dodávkami peněz, technologií a zbraní. Účel světil prostředky. V těchto regionech si každý musí uvědomit, že není přátelství na život a na smrt, jsou jen účelová spojenectví. Pomine-li účel, pomine spojenectví. Stejnou zkušenost zanedlouho udělají USA v islámském Turecku, při podpoře tamní "samopalové" demokracie. Stejnou zkušenost udělají USA i v islámském Pákistánu - a to nejen v otázce hranic s Indií.

Nemám rád politiky, kteří nemají názor, ale zato mnoho poradců. Nemám rád playboye, protože jejich vztah k ženám většinou zakrývá vlastní impotenci. Duševní i fyzickou. Nemám rád politiky, které politika změnila do té míry, že je jejich přátelé po létech nepoznávají a oni po létech nepoznávají své bývalé přátele. Pragmatismus a prospěchářství není řešením ani pro politiku, ani pro život. Nemám rád mediální sňatky, ani mediální rozvody. Obdivné ani zatracující pohledy do postelí těch, kterým osud přidělil příležitost udělat něco pro druhé. Nemám rád mravokárce, kteří si "pod lavicí" prohlížejí pornočasopis a nemám rád politiky, kteří mají jezuitské ambice. V životě i politice fandím Larry Flyntům - i proti lidu, i proti prelátům. Možná proto jsem nevstoupil do politiky a "nedělal jen to, co se má a neříkal jen to, co se čeká"...

Možná i proto jsem zveřejnil komentář a seriál fotografií z jednoho večera a jedné noci ministra, i když jsem některými čtenáři obviňován z pokleslé žurnalistiky, bulvárnosti a "plivání na pomníky", samotným ministrem pak z indiskrétnosti. A možná proto píšu i tento sloupek.

Protože současnost je mediální současností, protože politikou se lze skvěle živit, jen když máte silný žaludek a víte, před kým se po...., a na koho se vy.... . Úděl novináře je horší. Není nikým volen, není ani nikým milován. Nemá mandát stejně, jako někteří politikové nemají portfej. Tvoří ze slov myšlenky, které přežívají od vydání k vydání stejně, jako politikové žijí od voleb do voleb. Novinář své celoživotní dílo uvidí možná jen ve sběrných surovinách, navštíví-li je těsně před smrtí. Mnohý politik nepochopí svou nepotřebnost ani tehdy.

Vtipy na politiky se dělají a odrážejí věrně inteligenci národa, který je čte a směje se jim. Vtip a satira je odvrácenou tváří reality a je stejně pokřivená jako realita sama. Soudit se s sebehoršími karikaturisty je totéž, jako soudit se se zrcadlem, za svou křivou hubu... Soudit se s karikaturisty je jako se soudit se všemi vtipálky v českých hospodách. Předpoklad k tomu je mít dostatek fízlů, kteří by udávali hospodské kecaly za jejich "protistátní" řeči... Ti fízlové se najdou. Ti politici též. Prokurátoři i soudci byli, jsou a budou. Stejně spravedliví, jako prodejní. Jen těch karikaturistů možná ubude. A úsměšků i osvobozujícího smíchu. Konečně bude národ spokojen. Začne konečně brát své politiky vážně. Smrtelně vážně.

Nosil jsem ještě poměrně nedávno v klopě obleku malý odznáček růže jako symbol hnutí, ke kterému jsem se dobrovolně připojil. Neumím být lhostejný, a to ani tehdy, pokud by lhostejnost byla vizitkou objektivity. Nemyslím si, že tomu tak je. Nosil jsem růži proto, že jsem si vážil a stále si vážím myšlenek, které světu dávají lidský rozměr, které se zastanou chudých či méně dravých; myšlenek, které dokáží přesvědčit o nezbytnosti podat pomocnou ruku každému, kdo ji potřebuje - bez rozdílu na jeho rasu, vyznání či vědeckost jeho světonázoru. Cítil jsem se a stále se cítím člověkem, který vnímá otázku sociální spravedlnosti jako klíčovou pro zodpovězení řady otázek jiných. Myslím si, že i novinář může mít názor a nemyslím si, že bych jakkoliv své názory v uplynulých letech měnil. Tu růži občas ještě na klopě mám, i když stále méně. Stále více se musím stydět za některé sociální demokraty, i když vím, že ostatní partaje, včetně těch ne-partají, jsou stejné... A přesto - spolu s Tomášem Akvinským tvrdím, že jeden kněz ještě církev nikdy nevytvořil. Lidé věřící ale vytvořili velká společenství. Židovské, křesťanské i islámské. A jednou, možná, vytvoří i společnost, která se nebude stydět za to, že je sociálně spravedlivá. Není se za co stydět.