Britské listy

K přetrvávající polemice čtenářů BL s žurnalistickým stylem Fabiana Golga jsme dostali do redakce pozoruhodnou repliku jedné stálé čtenářky (Vlasty Leporské, viz výše), ukazující výmluvně, jak se v ČR chápe občanská "angažovanost" a solidarita:

"Problematika tyranych deti se me odjakziva velmi dotyka a jejich osud mi rozhodne neni lhostejny, coz dokladam pravidelnym mesicnim prispevkem 100.- Kc ve prospech Fondu ohrozenych deti"

Pamatuji se na sběratelskou raritu jednoho kolegy - kovovou prvorepublikovou cedulku s upozorněním, že její majitel přispívá na chudé magistrátu a tudíž si vyprošuje obtěžování žebráků. Pokud si matně pamatuji, žebračenka se tomu říkalo... Dnes je "sofistikovaně" nahrazována symboly žlutých kvítečků na klopách, červených srdíček, kuřátek a jiných infantilních mediálních symbolů, pro které PRAVDA a UTRPENÍ jsou stejně relativní jako SPRAVEDLNOST a HUMANITA. Těmito symboly lhostejnosti to začíná a "humanitárním" bombardováním civilních objektů Srbska to končí.

Nezvykli jsem si podoporovat stát, aby byl silný a tuto sociální otázku řešil, mladé generace si odvykly spoléhat se po křesťansku na "bližní" (protože křesťanů je v ČR méně než homosexuálů), nezvykli jsme si ale ani spoléhat na "kolty nízko u pasu", neboť tradice amerického západu či drsného severu jsou nám již sto let zprostředkovávány pouze knihami německého pecivála Karla Maye a dalších autorů limonádových "Joeů".

Je typické, jak je v civilizaci vyrůstající (převážně) ze zápecnických katolických kořenů chápána solidarita s trpícími. Tvrdím, že si trpící člověk zaslouží naši pozornost a účast v daleko větší míře, nežli jen "měsíčním příspěvkem na dobročinnost". Zaslouží si mezigenerační soužití a solidaritu, zaslouží si i respekt společnosti. Polovinuy svého aktivního života pracoval pro druhé, pro nemocnice, školy, silnice. Dokážeme soucítit s trpícími potulnými kočkami a psy, pro které organizují někteří naši spoluobčané (převážně spoluobčanky, nepočítám-li pana Smejkala) útulky a kampaně na jejich uživení kvalitními psími a kočičími konzervami. Pohrdám těmito lidmi, protože řada jejich spoluobčanů je na tom hůř, nežli jejich kočky.

Nechává nás necitelnými a lhostejnými osud stovek a tisíců trpících, kteří se vymykají pokorně živořícím a v opuštěnosti umírajícím spoluobčanům v domovech důchodců... Nechává nás lhostejnými osud invalidních, mentálně či fyzicky poškozených, které se snažíme izolovat a "neukazovat". Kdokoliv toto měšťácké tabu překročí, vystavuje se nebezpečí ostrakizace "zdravého" jádra společnosti. Integrace invalidních dětí do "normálních" škol se potýká s nepochopením, odporem a panickým strachem rodičů těch zdravých. Politici mlčí a v duchu si myslí, jak je krásné být zdravý, bohatý a navíc mocný. Většina sociálních demokratů či komunistů reaguje na žádosti o podporu výstavby azylových domů stejně, jako poslanci ODS či US. Tato civilizace více než ideály Athén vyznává ideály Sparty, pouze v odcizené - sofistikované a byrokratizované podobě. Tu nazývá humanitou. Nemocným nestínáme hlavy, necháváme je ale živořit pod "péčí" institucí, kterým Parlament v ráci "minimalizace přerozdělování" sebere peníze na mnohdy základní provoz. Pokud ve zdravotnictví není zájem farmaceutických či přístrojových lobby o investiční peníze, humanita se odkládá. A tak LDNky (léčebny dlouhodobě nemocných) jsou v havarijníém stavu, jejich eprsonál (ve víru straostí kde si přivydělat) mnohdy zapoměl Hippokratovu přísahu. Utrpení není vidět. Jsme krásní, bohatí a šťastní. Brave New world. I proto česká "pravice" s ideály "individuální odpovědnosti" (čti sobectví) rezonuje již deset let prakticky se stále stejným množstvím příznivců.

A tak lidé, uvyklí vnímat a popisovat a třeba i napravovat ještě daleko horší míru chudoby, nenacházejí porozumění. Nenašel ho v "lůně" české společnosti ani indický streetworker (působící mezi Romy), nenacházejí ho ani řádové sestry ve zdravotnictví, nenachází ho ani kněz na Hlavním nádraží (působící mezi mladými prostituty), nenachází ho u českého měšťáka a salónního diskutéra ani Fabiano Golgo (mapující sexuální chování a tím i prostituci v ČR). Nenachází ho nikdo, kdo není "v pohodě" při pohledu na ulici. Nenacházejí ho ani maldí pacifisté při realizaci hesla "Jídlem proti válce". Když starosta (ODS) jedné městské části chtěl jejich činnost - rozdávání jídla na ulici - stíhat a pokusil jsem se prostřednictvím BL zorganizovat sbírku na právní ochranu těchto aktivistů, rozhodli se přispět mimo redakci pouze 2 - slovy DVA čtenáři. Oba dva studenti vysokých škol - ze svého stipendia. Nikdo víc... To asi proto, že televize uvádí úspěšný pořad "Chcete být milionářem?" a nikoli "Stali jste se žebráky?". Možná by byl tento pořad ne tak reklamně a komerčně úspěšný, byl by ale o to poučnější. O podstatě české cesty k penězům, moci a majetku, o podstatě české cesty "zpátky do Evropy". I pro čtenáře Britských listů.