Jaký bude podíl ČR v případě jejího začlenění do EU na jejích rozhodovacích mechanismech?
U této otázky je třeba se seznámit s jednotlivými orgány EU, s jejich složením a podílu na jednotlivých formách rozhodovacího procesu. V souvislosti s tím je dobré se seznámit s tzv. Smlouvou z Nice, která významným způsobem strukturu orgánů Společenství i způsoby rozhodování mění. Nejprve tedy k orgánům ES:
1)Evropská komise (sídlo Brusel):
jedná se o sbor 20 komisařů (po 2 z Francie, SRN, Velké Británie, Itálie, Španělska, ostatní státy po jednom), kteří nejsou zástupci členských států, ale naopak jsou povinni být na svých státech absolutně nezávislí a prosazovat zájmy Společenství - tzn. kdyby se Brusel rozhodl např. vést třetí světovou válku, "český" komisař to schválí. Komise se schází každou středu v Bruselu, pokud zasedá Evropský parlament, schází se EK ve Štrasburku. Každý komisař odpovídá za jednotlivou oblast, kterou obhospodařují generální direktoriáty (v podstatě ministerstva) v čele s generálními řediteli. Každý komisař má svůj kabinet, jehož zaměstnanci nemusí být zaměstnanci Komise, komisař je může jmenovat podle své libovůle nebo protekce (dostává na ně příspěvek od EU obdobně jako poslanec na asistenta).
Na neomezenou dobu je jmenován a silné pravomoci má generální tajemník Komise, kterým se za zásluhy stal bývalý generální tajemník NATO Javier Solana. Komise má 15 - 20.000 zaměstnanců (z tohoto počtu je odborníků a tlumočníků jen asi 5000), další tisíce pracovníků placených Komisí z rozpočtu ES (30% jeho příjmu tvoří příspěvky členských států a 50% zvláštní přirážka k DPH vytvořená speciálně pro tento účel) jsou v kabinetech.
Komisi se říká "motor Společenství", ale vzhledem k obrovské byrokratizaci je pravděpodobně hodně zadřený.
Pravomoci Komise Evropské unie jsou následující:
a) Komise má monopol na předkládání návrhů aktů sekundárního komunitárního práva (tedy nařízení, směrnice a rozhodnutí). Rada je povinna návrh předložený Komisí projednat, Rada může takový návrh změnit jen jednomyslně.
b) Komise je orgánem kontrolním a výkonným.
c) Je-li zmocněna Radou, může mít též kompetence legislativní, tj. vydává individuální akty a normativní nařízení především v oblasti hospodářské soutěže (jde o obdobu dekretální normotvorby - tzn. jakoby vláda vydávala zákony -tak tomu bylo v ČSR např. v období autoritativní druhé republiky 1938 - 1939).
d) Komise řídí zahraniční politiku EU (sjednává mezinárodní smlouvy, navazuje styky), dochází tak k značnému omezení manévrovací možnosti států v mezinárodní politice - např. Francie se v roce 2001 stavěla proti rezoluci odsuzující porušování lidských práv na Kubě, ale musela se podřídit.
Co se týká konkrétního místa Komise v rámci rozhodování, podrobněji viz. Níže. Vzhledem k výše uvedenému (zvláště k požadavku absolutní nezávislosti komisařů na členských státech zakotvené v primárním komunitárním právu, jež je nadřazeno i úst. Právu členských států), bude podíl ČR na činnosti tohoto orgánu Evropského společenství, v rámci jeho účasti na rozhodovacích mechanismech Unie, nulový. Vzhledem k závěrům z Nice, kde bylo dojednáno, že malé státy o svého stálého komisaře přijdou, je otázkou, zda nějaký Čech v Komisi zasedne. O tom podrobněji viz příslušná pasáž.
2) Rada (sídlo Brusel a Lucemburk):
Jedná se o resortní ministry pro danou oblast, pokud jde o obecné otázky, tak se jedná o ministry zahraničí členských států. Tito mají zastupovat státy (ovšem, jak ukazuje i situace v ČR, zvláště po změně vyjednávací strategie ze strany české vlády a nejnověji o přístup ministra J. Kavana, který vůči požadavkům EU co se týká volného pohybu našich občanů na tamním trhu pracovních sil, nenasadil ani princip reciprocity a dokázal tak naprostou absenci alespoň minimální zásadovosti; tito ministři spíše reprezentují zájmy Unie a nadnárodního kapitálu vůči vlastnímu lidu než zájmy vlastního lidu vůči Unii). V předsednictví se jednotlivé státy střídají po šesti měsících, ale i zde je pozitivní diskriminace velkých států (tzn. zvýhodňování), neboť z trojice minulý-současný-budoucí předseda musí být alespoň jeden z velkého státu.
Rada EU má pravomoci:
a) rozhodovací neboli zákonodárnou (může ovšem prováděním aktů pověřit Komisi) - podrobněji k tomu viz další pasáže
b) Svolává konferenci o revizi smluv, na nichž jsou Evropská společenství a Evropská unie postaveny. (Jde hlavně o Pařížskou smlouvu o zřízení ESUO z 1951, Římskou smlouvu o zřízení EHS 1957, Ř .s o zřízení Euroatomu 1957, Úmluvu o některých orgánech společných ES, Slučovací smlouvu z roku 1965, Jednotný evr. Akt 1986, Maastrichtskou smlouvu o EU 192 a Amsterodamskou smlouvu z 1997).
Rada rozhoduje buď
I) jednomyslně - tj. "žádný hlas nesmí být záporný", zdržení se hlasování nemá vliv (anglosasové takovéto hlasování označují příznačně - národní veto). Takto Rada rozhoduje, existuje-li vyložený zájem na tom, aby rozhodnutí nebylo v rozporu s vůlí některého člena.
II) Kvalifikovanou většinou - tento způsob rozhodování je od uzavření Amsterodamské smlouvy (1997, platnost od 1.5.1999) nejčastějším.
Při rozhodování kvalifikovanou většinou má každý stát určitý počet hlasů podle "svého významu" (tj. podle počtu obyvatel a výše HDP), kvalifikovaná většina byla doposud 62 hlasů.
Rozhoduje-li Rada bez návrhu Komise (tzn. např. na návrh malého státu jako ČR, který je urč. globalizačními riziky ohrožen a snaží se je zmírnit), je kvalifikovaná většina 62 hlasů, ale navíc musí pro rozhodnutí být minimálně 10 států.
Blokační menšina dosud činila 26 hlasů - tzn. stačí, když tři velké státy jsou proti (např. Velká Británie, Německo, Španělsko) a rozhodnutí neprojde. Zasedání rady připravuje Výbor stálých zástupců (velvyslanců) u EU.
Způsob rozhodování Rady se ovšem významně mění v důsledku smlouvy z Nice. Dochází k prohloubení tzv. demokratického deficitu dalším odbouráváním jednomyslnosti. Ve 31 velmi významných oblastech se v budoucnosti bude místo jednomyslnosti rozhodovat kvalifikovanou většinou. Navíc se zvýšil počet hlasů z celkového počtu. Kdybychom tedy vyšli z toho, že se ministři ČR budou snažit prosazovat zájmy ČR, budou jejich snahy velice obtížně uskutečnitelné. I tehdy, pokud by se podařilo vytvořit nátlakový blok malých států (což je spíše iluzorní myšlenka vzhledem k velkému množství odlišných zájmů nových členů), nemělo by to význam, protože blokační menšinu tvoří Německo a další 2 velké státy. Určitá šance by mohla být naopak, pokud by blok malých zemí chtěl nějaké rozhodnutí zablokovat. I zde by však musela existovat buď jednotná vůle nových členů nebo všech malých států. Stejně ovšem jde pouze o negovací zásahy do rozhodovacích procesů (ne o tvůrčí, ale o blokační) a i tak nelze předpokládat, že by se daný blok podařilo realizovat (stačí se podívat na chování současných malých států EU při rozhodování o přechodném období omezujícím volný přístup prac. Sil budoucích členských států na trh Unie. Takový bude podíl ČR na rozhodovacím mechanismu Rady.
3) Evropský parlament (sídlo Štrasburk):
Členové jsou od roku 1974 (resp. 1979) voleni občany členských států, předtím byli, obdobně jako je tomu dosud u Parlamentního shromáždění Rady Evropy, poslanci delegováni národními parlamenty. Poprvé se v roce 1999 do EP volilo jednotným poměrným volebním systémem (včetně Velké Británie a dalších zemí, kde se do národních zastupitelských sborů volí většinově). Počet poslanců je 626 a je stanoven přibližně podle počtu obyvatel - jeden poslanec na 500 000 obyvatel. Ovšem smlouva z Nice dosti výrazným způsobem zasáhla do počtu poslanců, o tom viz příslušnou pasáž o summitu (konferenci) v Nice.
Evropský parlament má předsedu a 14 místopředsedů, 20 stálých parlamentních výborů a další výbory dočasné, zřízené ad hoc (pro jeden konkrétní případ).
Například dočasný výbor v roce 1996 zkoumal nemoc šílených krav. Jeho kritika zůstala nevyslyšena, a tak se Evropská společenství znovu potýkají s problémem této nemoci v ještě daleko rozsáhlejší podobě. I to ukazuje místo EP v rámci rozhodovacích procesů EU (Pozn. K pojmu EU - Evropská unie nemá vlastní mezinárodněprávní subjektivitu = členství v EU zahrnuje členství v Evr. Společenstvích /ESUO, ES, EUROATOM/, které ji mají.
V těchto společenstvích je základní zásadou nadstátnost a spolupráce v oblasti justice a vnitra + společná zahr. a bezp. politika /pouze poslední 2 pilíře jsou nové/, není tedy pravda, že před Maastrichtem byla nebyrokratická ad.).
Pravomoci EP:
a) Nejprve měl Evropský parlament pouze kontrolní a konzultativní funkce, od Maastrichtské smlouvy o EU (1992 s platností 1993) Parlament spolurozhoduje s radou - o tom blíže viz procesy přijímání rozpočtu a sekundárních právních aktů komunitárního práva.
b) Co se týká spoluúčasti na legislativní činnosti mimo spolurozhodování, jedná se hlavně o poskytnutí právně nezávazného stanoviska nebo o tzv. kooperační proceduru (tzn. že stanovisko musí být vyžádáno, ale je právně nezávazné, Rada se jím nemusí řídit).
Evropský parlament má několik tisíc pracovníků - poslance, jejich asistenty, tlumočníky, těsnopiseckou službu a další úředníky. V Evropském parlamentu existuje několik frakcí. Poslanci EP zvolení v České republice patrně spíše než republiku jako celek budou reprezentovat jednotlivé frakce, tj. poslanecké kluby a jejich politické programy. Nezbytností je vzít v úvahu fakt, že z více než 626 poslanců (zvolení jsou všichni, kdo dosáhnou stejný počet hlasů, poslanců je tedy vždy více než dané číslo 626) má tzv. Evropská levice kolem 30 poslanců, což jí dává menší možnosti než např. v PS PČR. Z tohoto hlediska je dobré si také uvědomit, že ČR bude mít v EP 22 poslanců, o 2 méně než tzv. staří členové stejné velikosti. To také má svou vypovídací hodnotu. Smlouva z Nice posiluje postavení SRN v parlamentu.
4) Evropská rada:
Hlavy států a předsedové vlád a předseda Komise, schází se dvakrát za rok na tzv. summitech (konferencích) a stanoví základní směry hospodářského a politického vývoje unie. Přímo na právně zakotvených rozhodovacích mechanismech se nepodílí, ale má velký význam při vytvoření Strategie budoucího rozvoje EU. To, jakým způsobem v tomto orgánu může ČR reprezentovat své zájmy a podílet se na jeho činnosti, je otázka schopností českých diplomatických a státních představitelů, je třeba ovšem uvážit reálné podmínky, již existující meze stanovené pr. předpisy i další skutečnosti.
5) Evropský soudní dvůr:
nejvyšší soudní orgán Evr. společenství. Tvoří jej 15 soudců jmenovaných na 6 let. Každý stát vysílá jednoho soudce. Soudcům pomáhá 9 generálních advokátů. Sídlem je Lucemburk. Mají v něm být zastoupeny všechny právní systémy členských států (kontinentální i anglosaský). V reálu se stále více začíná činnost ESD podobat common law (soud může "nalézat" právo, které existuje na komunitární úrovni, ale není výslovně obsaženo v právních předpisech = tj. vytvářet právo bez ohledu na pozitivní normy, i když soudce není ani dle teorie reprezentace prostředníkem výkonu moci lidem, suverénem).
ESD má tedy velmi výrazné pravomoci týkající se zvláště aplikace a výkladu komunitárního práva (např. rozhodování o prejudiscích apod.)
ESD rozhoduje o porušení Zakládacích smluv státem, o neplatnosti aktů, orgánů společenství (tedy sekundárního komunit. práva, nejčastěji právě pro rozpor s právem primárním), o náhradě škody vzniklé v důsledku činností a akty orgánů společenství apod.
Rozhoduje většinou ve prospěch nadnárodních monopolů (např. rozsudek soudního dvora ve věci C-355/96, Silhuette vs Hartlauer z roku 1998), mocných států a samozřejmě i nedemokratického kapitalismu (např. rozsudek soudního dvora ve věci 180/83 Hans Moser vs. spolková země Bádensko-Wuerttembersko z 28. 6. 1984, H. Moser, nizozemský občan, vystudoval pedagogiku, ale spolková vláda ho odmítla zaměstnat kvůli členství v komunistické straně, ESD rozhodl, že o diskriminaci z důvodu stát. příslušnosti se nejedná, protože stejně je postupováno i proti německým komunistům. Nejedná se ani o diskriminaci z důvodu pohlaví, rasy, náboženství, věku nebo sexuální orientace, kteréžto jsou zakládacími smlouvami zakázány. Diskriminace z důvodu polit. přesvědčení není evropským právem upravena a je tedy plně v kompetenci vnitrostátních norem.
Soudci ESD musí být na státu, který je delegoval, absolutně nezávislí, a tak ani přítomnost Čecha v tomto orgánu neznamená účast ČR na rozhodovacího mechanismu EU v této oblasti.
6) Soud první instance:
Byl zřízen roku 1989 za účelem odlehčení Soudnímu dvoru. Řeší pracovněprávní spory mezi zaměstnanci orgánů společenství a spory týkající se hospodářské soutěže zahajované na návrh fyzických a právnických osob. Skládá se z 15 soudců (nejsou zde generální advokáti). O možném podílu ČR na jeho činnosti platí to, co bylo již řečeno o ESD.
7) Účetní dvůr:
Má na starost finanční kontrolu hospodaření Společenství a hospodaření členských států i jejich jednotlivých příslušníků (resp. subjektů) s finančními prostředky společenství. Skládá se z 15 auditorů v čele s předsedou. I zde platí zásada absolutní nezávislosti na členských státech, z nichž auditoři pocházejí.
8) Evropská ústřední banka:
Jedná se o centrální banku Společenství. Národní centrální banky jsou povinny respektovat pokyny Výboru ředitelů a prováděcí rozhodnutí Rady EÚB. Mezi pravomoci EÚB patří i správa části devizových rezerv členských států (takže když se v ČR dostane k vládě ta nesprávná strana či jinak "porušíme" komunitární či unijní právo, může EÚB tyto rezervy zmrazit). EÚB dělá vnitřní měnovou politiku Unie, o vnější měnové politice (např. o kurzech vůči třetím zemím aj.) rozhoduje Rada po poradě s EÚB kvalifikovanou většinou.
Vedle těchto orgánů existují další orgány EU decentralizované s právní subjektivitou a vlastními financemi, které mají pouze poradní či výkonnou nikoliv rozhodovací (zákonodárnou) pravomoc. Z tohoto hlediska se o nich podrobněji zmiňovat nebudeme. Jde např. o: Europol, Humanitární úřad ES, Společné výzkumné středisko, Evropská agentura pro spolupráci, Evropská agentura pro životní prostředí ad.
Procedura rozhodovací (legislativní) činnosti v EU
Změny a revize (doplňky) tzv. zřizovacích smluv (které to jsou, viz dříve)
Smlouva o EU stanoví pro změnu nebo revizi všech smluv, na nichž je založena Unie (tj. pro zřizovací, zakládající smlouvy) obligatorní proceduru, obsaženou v čl. 48:"Vláda státu nebo komise mohou předkládat Radě návrhy na revizi smluv, na nichž je založena Unie. Vydá-li Rada po konzultaci s Evr. parlamentem a Komisí souhlasné stanovisko ke svolání konference zástupců čl. států, svolá ji předseda Rady. V případě institucionálních změn v měnové oblasti je konzultována též Evr. ústřední banka. Změny vstoupí v platnost poté, co byly běžným mezinárodním smlouvám (i MS o lidských právech a základních svobod, jež v zřizovacích smlouvách upraveny nejsou - i to má svou vypovídací hodnotu). Součástí smluv jsou také protokoly a prohlášení k nim přiložené (to stanoví čl. 311 Smlouvy ES), součástí naopak nejsou deklarace (prohlášení). Procedura změn o doplnění zřizovacích smluv EU jednoznačně ukazuje, že jakákoliv snaha o "vylepšení" je utopická. Na druhou stranu může ČR (pokud by ovšem měla zásadovou vládu, jíž by šlo o skutečné národní zájmy) případné určité další negativní změny zablokovat.
Přijímání aktů společenství
Rozlišují se dva postupy - postup, kdy alespoň spolurozhoduje EP (čl. 251 SES) a postup dle čl. 252 SES, kdy stanovisko EP nemusí být respektováno, tedy tzv. kooperační procedura. Podle čl 251 SES podá Komise návrh EP a Radě, po vyjádření EP přijme Rada kvalifikovanou většinou společné stanovisko.Pokud ho do 3 měsíců od sdělení EP schválí nebo se nevyjádří, přijme Rada akt. Pokud parlament většinou všech svých poslanců stanovisko odmítne, informuje Radu. Předseda Rady do 6 týdnů svolá Smírčí výbor složený ze stejného počtu zástupců rady a EP, kde Rada podrobněji objasní své stanovisko. EP potom potvrdí většinou všech poslanců odmítnutí, tím je akt nepřijatý. Nebo navrhne změny společného stanoviska většinou všech poslanců a tento návrh postoupí Radě a Komisi. Schválí-li do 3 měsíců Rada kvalifikovanou většinou (pokud Komise nedoporučí, tak jednomyslně) změny, akt je přijat ve změněné podobě. Neschválí-li je, svolá předseda Smírčí komisi (složení viz výše). Dohodu o společném návrhu musí schválit kvalifikovaná většina členů Rady ve Smírčí komisi a většina členů EP zastoupených v Komisi do 6 týdnů. Pokud Smírčí výbor schválí, musí návrh do 6 týdnů od rozhodnutí Smírčího výboru přijmout Rada kvalifikovanou většinou a EP většinou přítomných poslanců. Pak je návrh přijat, jinak ne. Pokud Smírčí výbor neschválí společný návrh, je tento zamítnut, leda do 6 týdnů od uplynutí lhůty poskytnuté Smírčímu výboru potvrdí kvalifikovanou většinou souhlas se změnami a EP do 6 týdnů od souhlasu Rady se změnami také přijme. Lhůty lze prodloužit o 1 měsíc (resp. o 2 týdny) dohodou Rady a EP. Postup dle článku 252 je častější. Začíná podáním návrhu Komisí. Po vyjádření EP přijme Rada kvalifikovanou většinou společné stanovisko. Pokud EP stanovisko do 3 měsíců schválí nebo se nevyjádří, Rada akt přijme. Pokud EP odmítne stanovisko, Rada ho může jednomyslně přehlasovat, jinak je akt nepřijat. Navrhne-li EP v tříměsíční lhůtě změny, Komise je do 1 měsíce přezkoumá a buď s nimi vysloví či nevysloví souhlas. Pokud nevysloví, může návrh Rada přijmout do 3 měsíců pouze jednomyslně, pokud vysloví, tak kvalifikovanou většinou. Jestliže změny nepřijme, akt je zamítnut. I zde lze lhůty prodloužit.
Podle čl. 254 SES se nařízení povinně publikují v Úředním věstníku EU (Official Journal). Směrnice a rozhodnutí se notifikují (oznamují) účastníkům, jejich publikace je nepovinná. Publikace a notifikace má pouze deklaratorní účinky. Vstup v platnost je stanovena aktem, nebo je to 20 den po publikaci. U individuálních aktů platnost nastává notifikací adresátu.
Celkově lze říci, že rozhodovací procesy v EU jsou poměrně složité a rozhodující roli zde hraje Rada, která nejčastěji rozhoduje kvalifikovanou většinou (ve prospěch velkých států, ČR by při tomto rozhodování měla 3,47% hlasů). Vzhledem k již výše uvedeným možnostem podílu ČR na rozhodovacích mechanismech jednotlivých orgánů EU lze říci, že v celkovém legislativním procesu má ČR velmi malou šanci cokoliv zablokovat. Možnost prosadit změny se pak rovná 0.
Důležité jsou strukturální změny přijaté na summitu EU v Nice a obsažené v tzv. Smlouvě z Nice. Tvrzení některých osob, že smlouva je jen dalším patníkem u cesty, se nezakládá na pravdě. Naopak odborníci se shodují na tom, že lze dohody z Nice přirovnat k tak významným dokumentům, jakými jsou Maastrichtská smlouva, Amsterodamská smlouva, Jednotný evropský akt aj.
Smlouva byla vytištěna 10. 3. 2001 v Úředním věstníku (bulletinu) EU. Má 80 stran, z nichž se rozšíření na východ a věcí s tím souvisejících týká jen 8 stran (jsou to proklamace, deklarace, protokoly a přílohy nalézající se až zcela na závěr smlouvy).
Smlouva byla vítaným argumentem pro odůvodnění přijetí rozsáhlých změn - ty se netýkají jen složení orgánů, způsobu rozhodování, ale také např. vnitrostátních správních otázek (možnost vyšších územních celků vytvářet právnické osoby s mezinárodní právní subjektivitou suplující tak základní funkci státu a výrazně porušující státní suverenitu, která je pod vlivem EU obsažena i v novém krajském zřízení č. 1298/200 Sb.) a dalších významných záležitostí.
Přitom snahy o vývoj EU tímto směrem lze pozorovat např. ze strany SRN od samotného počátku. Jasné obrysy "této cesty" lze vidět např. v Schengenských dohodách (1. a 2. Schengenská dohoda z roku 1985 a 1990 a Dublinská dohoda), v smlouvě o EU i v tzv. Amsterodamské smlouvě.
Co je obsahem smlouvy z Nice?
Jde v podstatě o přerozdělení mocenských pozic, posílení tzv. velkých států za účelem, aby i po případném vstupu všech "kandidátských zemí" do Unie si dosavadní západní vládci udrželi svou nadřazenost.
Velké státy se tak chrání před možným společným vlivem nynějších malých států a "budoucích" členů tím, že si daly nové výhody. Výsledkem je dohoda umožňující budoucí rozšíření a zároveň podřizující Společenství daleko více než doposud nadvládě velkých států (hlavně Německa).
Byly oslabeny demokratické principy v rozhodovacím mechanismu ve strukturách EU a prohlouben demokratický deficit tím, že ve více než 30 významných případech byla jednomyslnost (tj. bez záporného hlasu - tzv. národní veta) nahrazena hlasováním kvalifikovanou většinou. Při tomto hlasování má každý stát určitý počet hlasů, stanovený podle počtu obyvatel a výše HDP. ČR bude mít při rozhodování 12 hlasů, tj. 3,47% z celkového počtu.
Posílila se v této souvislosti role SRN. Dříve mohly každé rozhodnutí zablokovat tři velké státy, nyní SRN a další dva velké státy nebo SRN a státy na ní hospodářsky závislé (Německo má z obchodu z budoucími členy zisk 13 mld euro ročně, což je 50% zisku EU, výdaje EU dosahují pouze asi 3 mld euro).
Smlouva prohlubuje tzv. flexibilitu - rozdělení na státy 1. a 2. kategorie, kdy první kategorie je v lepší pozici.
Jedná se o myšlenku J. Delorse, který požadoval "event. Federaci pro avantgardu, unii zatím pro zbytek, s tím, že "avantgarda" má zvláštní výsady a zbytek povinnost odbourávání suverenity urychlit a "avantgardu" při federalizaci dohnat, ovšem s tím, že nemá nárok na žádné výhody, protože se zpozdil. (J. Delors býval předsedou Evr. komise).
Nově byly rozdělena křesla v EP. Byla posílena především pozice Německa, které bude mít do budoucna nejméně o 1/4 více poslanců než kterýkoliv jiný stát (dosud připadalo 99 německých poslanců na 87 francouzských, italských, britských, podle nového počtu je 99 německých na 74 dalších).
Navíc byla zakotvena nerovnost mezi "starými" a novými členy. Např. západoevropské státy s 10 miliony obyvatel (Řecko, Portugalsko, Belgie) budou mít o 2 poslance více než středo a východoevropské státy se stejným počtem obyvatelstva (ČR, Maďarsko).
Komise se, i při předpokládaném rozšíření počtu člen. Států Společenství, bude nadále skládat z 20 komisařů (v přepočtu 1 komisař - jakýsi evropský ministr na 25 milionů obyvatel EU), čehož se dosáhne také tím, že velmi malé státy nebudou mít vlastního stálého komisaře. Další podrobné změny viz Smlouva o Nice, bulletin EU r. 2001.
Prameny:
Vl.Týč - Základy práva ES pro ekonomy, Linde, Praha 2000
L.Neústupná a kol. - Event. Společenství, Prospektrum, Praha 1992
T.Oppermann - Europarecht, C.H.Beck, Mnichov 1992
A.Bleckman - Europarecht, Carl Heymanns, Mnichov 1997
Vybraná judikatura Evropského soudního dvora
Dokumenty ke studiu evropského práva, Karolinum, Praha 1997
V.Tichý a kol., Evropské právo, C.H. Beck, Praha 2000
SES především čl.37, 48, 190-205, 249-252
A.Coughlan - Studie k smlouvě z Nice, NPCN, Irsko 2001
