Co je nového v České republice

Aktualizace, pátek 13.00:

Tam se stalo to, že volební výbor pochybil u tuším pěti kandidátů, které vyřadil z výběru z důvodů formálních nesrovnalostí, že neměli některé dokumenty. Následně se prokázalo, že tomu tak není, že ty dokumenty byly v pořádku. Výbor uznal svoji chybu a protože v tom okamžiku jsme měli více kandidátů než při tom prvním výběru, tak výbor zrušil tu původní pětačtyřicítku a vybral novou. Já jsem z  toho žádnou radost jako předseda volebního výboru neměl, nabídl jsem volebnímu výbor svoji rezignaci, ten ji nepřijal, a považuju za své velké pochybení, že jsme takovou chybu udělali, ale když už jsme ji udělali, tak jsme ji museli nějak odstranit.

Ano, tak se to dá říct.

Aktualizace, pátek 12.00

Šokující a zřejmě protiústavní? bylo to, že na nátlak televizních vzbouřenců a čtyřkoalice poslanecký volební výbor poopravil seznam již zvoleného užšího výběru kandidátů a vrátil do něho Koháka a Karáska, které pak zvolil. Někdo by měl vysvětlit, jak je procedurálně možné, že k tomu došlo.

Znovu je nutno zdůraznit, že v  podstatě nezáleží na složení Rady, protože její fungování je velmi limitováno zákonem. Fatálním nedostatkem zákona je to, že Rada není nezávislá. Je okamžitě, kdy se znelíbí parlamentu, odvolatelná, a to dokonce po jednotlivých členech. To nutně ovlivní jakékoliv její jednání. Např. Rady veřejnoprávní televize v Německu mají povinnost objednávat si od nezávislé auditní firmy finanční audit televizní stanice a financují profesionální kvalitativní monitoring pořadů. To se v  ČR vůbec neprovádí. Nic jistě nebrání nynější Radě ČT, aby se něco takového nepokusila alespoň částečně dělat, ovšem je to otázka financování.

Co se týče nově zvolených členů, zdá se mi, že se pozitivně projevil křik televizních vzbouřenců. Parlament se bál, a tak není, pokud to mohu posoudit, nová Rada ČT jednoznačně složena ani ze stoupenců televizních vzbouřenců, ani z ortodoxních stoupenců opoziční smlouvy. Tato Rada zdá se být víc čtyřkoaliční než rady minulé, ale snad jen mírně. Je v ní ovšem celá řada neznámých jmen a lze předpokládat, že tito lidé mohou mít skryté stranické vazby, které se projeví až dodatečně. Za ODS byl sice jmenován Milan Knížák, ale ten nebude otrokem této politické strany, má svou vlastní hlavu. ODS zřejmě doufá, že Knížák v Radě všechny překřičí. Je však otázka, zda se mu to v patnáctičlenné Radě skutečně podaří. Skandální je jmenování bývalé členky RRTV Zdeny Hůlové, která prosazovala v Radě takovou politiku, že nyní bude mít ČR co dělat, aby uhladila spor s Lauderem. Zdá se, že křeslo v Radě pro Hůlovou je odměnou za věrné služby opoziční smlouvě. Erazim Kohák je sice členem ČSSD, ale má čtyřkoaliční tendence (Čtyřkoalice si ho taky vynutila), jenže ten bude v Radě asi relativně nečinný: na televizi se stejně nedívá. Čtyřkoalice si vynutila i evangelického duchovního Svatopluka Karáska, i když nelze čekat, že by tento integrálně svobodný člověk vědomě dělal stranickopolitické služby. Velmi dobrou pověst má v církevních kruzích i Jana Šilerová. Nezávislý a soudný člověk je i Milan Horálek. Pavel Žáček je mladý snaživý debolševizátor. Jan Mrzena dělá v Českých Budějovicích dobré divadlo. Vládne ovšem nebezpečí, že i nezaháčkovaní a nezávislí lidé, kteří televizi nerozumějí, se mohou dostat nekriticky pod vliv různých televizních nebo politických mafií, tak jak v minulé Radě jistě čestný a nezávislý Miloš Rejchrt (žijící však v trochu jiném světě, než je dnešní Česká republika) se posléze dostal pod vliv Vladimíra Mlynáře, s nímž se neustále radil.

Celkový verdikt: mohlo to být horší. Tito lidé sice zřejmě televizi nebudou příliš rozumět, ale snad by mohli usilovat o její nezávislost - nevím, zda jsou schopni (a mají vůbec možnost - znovu poukazuji na odvolatelnost Rady) usilovat o profesionalizaci zpravodajství. Pokud jsou v Radě skalní zástupci jednotlivých politických stran, rychle se to projeví a jistě se jejich vliv bude v patnáctičlenné radě navzájem trochu neutralizovat. Podle zákona budou muset být zasedání Rady ČT nyní veřejná a bude tedy rychle lehké zjistit, co je tato Rada zač.

Jenže co nastane teď? Pokusí-li se tato Rada jmenovat razantního a schopného nového ředitele ČT, který by byl schopen ji zprofesionalizovat, vyvolá to mezi vzbouřenci v České televizi znovu "dělnické bouře" - a zaměstnanci ČT opět Radu vyženou vidlemi. Pokud Rada zůstane v nečinnosti, bude s tím nespokojen Parlament, a ten ji odvolá. Skandální bylo konec konců i odvolání obou předchozích Rad ČT. (JČ)

Když jsem zatelefonoval právničce Vodičkové, poslouchala příběh Jiřího Szuty tak, jako jeden z asi dvou set takovýchto příběhů, jimiž se zatím zabývala. Rutinní práce proměňuje hrůzu - no, v rutinu. Když vyšlo najevo, že Jirka hrál ve filmu a seznámil se se "slavnými" lidmi, hlas právničky Vodičkové náhle přestal znít unaveně a začal se zajímat. Přesně totéž se stalo, když jsem se spojil s ministerstvem školství a později i s institucí, kde Jirka nyní žije. Je relevantní, že měl neobvyklou možnost setkat se s těmito "slavnými" lidmi. Bohužel, a bez jakékoliv zásluhy, mu lidé věnují z tohoto důvodu trochu více pozornosti. Případů zneužívaných, opuštěných a k prostituci nucených dětí je obrovské množství. Tak se stávají pouhými čísly a společnost klidně spí, s pokojným pocitem, že tak to prostě je a nic se s tím nedá dělat.

Osobně jsem se s paní Vodičkovou nikdy nesetkal a musím říct, že poté, co s ní naposledy hovořil můj asistent, byl jsem zklamán, že se Vodičková bojí, že si lidi budou myslet, že se chová jako buřič. Její pomoc v každém případě nebyla perfektní. Musel jsem trvat na tom, aby něco udělala. Je v podstatě tímž typem úředníka jako lidé, pracující v institucích, odpovědných za Jirku. Dokonce se mě snažila přesvědčit, že ten chlapec nemá budoucnost, protože "ochutnal" život na ulicích, prostituci, atd.

Upozorňujeme na svědectví historika umění Milana Kreuzziegera, který uvádí vážné důvody, proč by Knížáka neměla do žádné veřejné funkce v civilizované společnosti jmenovat žádná organizace. Jde o ono subjektivní rozhodování Přečtěte si rozhovor Britských listů s Milanem Kreuzziegerem o jeho zážitcích s Knížákem a vůbec o zážitcích s celkově nedýchatelnou atmosférou v pražské Národní galerii. Je to - jako obvykle? - typický český příběh: konflikt profesionality a schopností s hrstkou domácích nekvalitních a nevzdělaných spiklenců, kteří si z instituce veřejné služby udělali vlastní pašalík. Kreuzzieger se stal nepřijatelným, protože připravil nezávislý projekt na základě nových myšlenek ze zahraničí... Upozorňuju na pozoruhodné způsoby, jak s ním pak Knížák a jeho spojenci zatočili. Stejné praktiky jako v každé větší české organizaci? Známe je přece z České televize: prvotním hlediskem, které určuje všechno, je kamarádšoft... (JČ)

Několik poznámek k textu M. Kreuzziegera v Britských listech dne 23.5.2001

Pochybuji o vyrovnanosti duševního stavu pana M. Kreuzziegera. Pokud se poptáte v institucích, kde předtím pracoval, zjistíte, že NG se nechová k p. Kreuzziegerovi odlišně.

V dnešním čísle také publikujeme obranu Milana Knížáka od Martina Stumpfa z Národní galerie.

Možná, že jsem se na BL až příliš upnul po dobu "boje za svobodu slova" v ČT a podcenil jsem některé zřetelné nebo alespoň špatně skrývané sympatie k různým extrémům (TP). Já sám jsem už starší člověk a Tesárka, Křečka, zelenorudého Patočku a spol opravdu nemusím. Psaní o Ladronce je nepochybně kontrolou demokracie, ale člověk, kterému 2x ukradli a 2x vykradli auto na podobné lidi a paragraf o užívání cizí věci kouká trochu jinak.

Základním měřítkem každé civilizované demokratické společnosti, důležitým lakmusovým papírkem, je to, jak se společnost chová k menšinám a k menšinovým názorům. To je nutno neustále sledovat. Píšeme o tom pořád. Svoboda projevu je naprosto zásadní věc. Hájíme-li právo minoritních názorů na jejich beztrestné vyjadřování, neznamená to přece proboha, že s nimi nutně souhlasíme. Prosím, přečtěte si k této věci tyto důležité články:

• Svoboda projevu: I poslanci musejí mít právo vyjadřovat hnusné názory (Matthew Parris z deníku Times)

• Nová kniha: Svoboda projevu na vysokých školách - ztratily univerzity důvod své existence? (Reason Magazine)

Pane ministře, v souvislosti s kontroverzí kolem sčítání lidu vyšlo najevo, že jedním z poradců, kteří pro Vás pracují, je pan Jindřich Kodl, bývalý vysoký důstojník StB. Kolik dalších osob s pozitivním lustračním osvědčením pracuje ve Vašem týmu? Můžete odhadnout, jakou percentuální část Vašich "odborných poradců" tyto osoby představují?
Tomáš Pecina, Britské listy

Redaktor bohužel náš dotaz do pozitivně laděné konverzace s Březinou nezařadil. Nevadí - necháme ho vystaven zde a snad nám pan ministr odpoví přímo. --- Že si K. Březina neumí svou práci bez estebáků představit, berme jako fakt - de gustibus non est disputandum; když už si je ale jednou platíme z daní, máme právo vědět, kolik jich na Úřadu vlády působí. (TP)

Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), Expandia Banka, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
   Brno, Jánská 1/3
   České Budějovice, Kanovnická 18
   Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
   Olomouc, K. Světlé 2
   Ostrava, Dlouhá 3
   Pardubice, 17. listopadu 238
   Plzeň, Šafaříkovy sady 5
   Praha, Václavské nám. 43
   Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

(Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

Výběr textů z posledních dní:

Jan Paul

„Jak zpodobnit Ježíše dnes, na úsvitu 21.století? Jak znázornit jeho život, jeho činnost, jeho snění současnými prostředky, s nimiž jsme důvěrně obeznámeni, a tak je postavit do bezprostředního vztahu k současnosti, totiž dát jim paradoxně nadčasovou tvářnost ve shodě se slovy evangelia :„A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce skonání tohoto věku?“

Tyto otázky se ovšem staly jen součástí propracované reklamní kampaně pro ty, pro něž je vnitřně prožitá zkušenost víry stále intimní součástí jejich duchovního života. Ve skutečnosti nebyly v díle vysloveny. Ambiciózní projekt pro ikonami dneška zmlsané teenagery nechal zaznít v umělecké kreaci pouze onu poslední nejmagičtější Ježíšovu větu: „A hle, já napomádovaný Ježíš z aranžované výkladní skříně obchodních bulvárů a sestoupivší k vám z módního časopisu, jsem s vámi po všechny dny, až do konce skonání tohoto věku!“.

Hořkost? Ironie? Nikoliv. Vznešené prostory galerie se staly svědky monotónně inscenovaného představení, v němž technicky dokonale provedené velkoformátové fotografie erotického kýče vévodily jen své vlastní zbytečnosti. Hra s příběhem na Ježíše a výklad evangelia se stala pouhou obscénní fraškou farizejů, odzívanou náročnějšími návštěvníky. Manipulativní hra na seriozní umění nezvěstovala nic podstatného ze záměrů svých tvůrců, kteří si na své otázky legalizující důvod vzniku projektu I.N.R.I., hned v katalogu odpovídají:

„Opírajíce se o znovupochopení textů, těžíce v pramenech, úsilí snoubit fakta s komentáři a legendami, kterým dala vznik, jakoby to vše patřilo dohromady v tomto neurčeném, ale přítomném čase a jako bychom je objevovali poprvé, spokojili jsme se ve skutečnosti s následováním příkladu umělců nás předcházejících. Ti neváhali přenést události svátostných dějin do své doby a spontánně je umístit třeba na předměstí Florencie.

Modelka a oficiální fotografka (docela pěkná „buchta“, utrousil můj kamarád malíř) Bettina Rheims a filozofující (bože o čem!) spisovatel Serge Bramly se ale jen domnívají, že následují příkladu velkých mistrů. V jakých kulisách dneška ve skutečnosti zpřítomnili příběh Ježíše Krista, když snesli před fotografický objektiv jen módní balast konzumní obraznosti a reklamní atributy dokonalých bilboardových poutačů a spotů, se vší tou nablýskanou parádou, přesvědčující konzumenty reklamním sloganem „zkus ho?“ „Zkus ho!“

Našeho Ježíška Krista, voňavého, barevně vyladěného, levného, promiskuitního! Vše je na fotografiích promyšleno do nejmenších detailů a  podrobeno vizuálním nárokům reklamy. Božský i lidský mýtus Ježíše je zde znásilněn povrchností efektní formy a kompoziční i barevné souhry lahodící oku, která neprozrazuje žádné obavy, žádnou tíži Ježíšova údělu, žádnou nejistotu a úzkost lidského druhu z metafyzické věčnosti.

Autoři nefotografovali v arabských slumech, v ústavech pro mentálně postižené, ani nedělali výrazové momentky lidí na okraji společnosti, ale naopak prkenně instalovali své hezké figuríny v předem připraveném aranžmá. Našli je v modelkách a manekýnech, v typologii lidí, reprezentující dnešní solidní životní standard.

Kde ale zůstala Grecova vznešenost Krista na hoře Olivetské, Riberovo lidstvím prodchnuté utrpení Mučení sv.Ondřeje, Zurbaránova něha Neposkvrněného početí, Van Dyckova světskost Jana Evangelisty, Rembrandtova tajemnost Snu sv.Josefa, či Granachova nesmírná pokora obrazu Zasnoubení s.Kateřiny? Je snad současný člověk méně živoucí, méně nešťastný, či méně trpící, než z doby Mantegnovy, či Piera della Franceska? Sotva.

Je svět reklamy a jejích idolů opravdu tou skutečnou kulisou současného globálního světa, mostem života, který spojuje lidské touhy, víru a naděje, která přichází skrze evangelium Ježíše Krista? Nevím. Co nového přináší tato tendenční fotografická interpretace, když většinou pracuje s přejatými obrazovými vzory, které jsou vizuálně odzkoušeny v průběhu staletí? Co přichází skrze reklamní podobenství ukoptěné výstavy, která si kladla tak vznešené cíle a přebírá tu a tam jen ikonografii, zprostředkovanou kulturní pamětí lidstva? Co nového přináší Bettina Rheims a Serge Bramly, kromě propracovaného marketingového kšeftu, v podobě toho nejprodejnějšího kýče?

Martin C.Putna, literární historik, si ve své PR recenzi této výstavy (Týden č.9/2001) přispěchal na pomoc s básníkem Janem Zahradníčkem, který napsal v roce 1940 esej Oslice Balaamova. Jde o převyprávěný příběh o prorokovi, který jede na své oslici, kam nemá, a tu se oslice zastaví, a ať ji pán bije jak chce, nejde dál. Na cestě před ní totiž stojí anděl s taseným mečem. Kdyby šla oslice dál, byl by anděl Balaama na jeho cestě, podniknuté proti vůli boží, zabil. Putna píše, že Zahradníček vykládá starý příběh jako podobenství o básníkovi a jeho slovu. Básník sám v něm může být pomýlený, jeho slovo je však moudřejší než on. Básníkovo slovo, jeho oslice, ví lépe, kam správná cesta vede a kam nevede.

Martin C.Putna se ptá, kam šla oslice Bettiny Rheims a Serge Bramlyho, kam šlo jejich dílo, jejich invence, jejich téma a současně odpovídá, že oslice se vydala převyprávět Ježíšův příběh tak životně, naléhavě a dokonce jímavě, jako se to už dávno nikomu nepovedlo. Proč se oslice osedlaná paní Rheimsovou a panem Bramlym vydala tímto směrem, prý ale nikdo nemůže s určitostí říci. Škoda, že z tak velkolepě pojatého projektu to není ani trochu zřejmé.

Kde ale spatřuje Putna životnost, naléhavost a dokonce jímavost profláknutých magazínových fotografií? Vidí ji snad ve fotografickém obrazu Tři králové, jehož modely si jen jakoby odskočily na fotografický štěk z filmu Šílený Max? Vidí ji ve fotografii Ecce Homo, jehož protagonista právě točil nějaký krvavý hororový příběh? Vidí ji snad v obraze Mateřství, který je povrchním patosem jakési exhaltované fanatičky, blíže nespecifikované náboženské sekty? A konečně, jakou životnost a naléhavost ukrývá fotografie Jidáše Iškariotského, který je více lechtivým obrázkem z pánského časopisu?

Martin C.Putna se domnívá, že důvod, proč nevíme, že oslice Rheimsové a Bramlyho se vydala směrem, jakým se vydala, je ten, že evangelní scény byly zasazeny radikálně do současných reálií, do „ikon“ postmoderní doby, a sděluje, že totální aktualizace evangelia přitom není v dějinách umění až tak revoluční a že někteří z největších umělců minulosti, dosahovali srovnatelné naléhavosti právě takto (rozumějme jako Rheimsová a Bramly). V té souvislosti připomíná Caravaggia, který maluje v sedmnáctém století apoštoly podle hospodských povalečů a Marie podle římských kurev prý nedělal nic jiného než co Rheimsová a Bramly.

Vskutku prozíravě chápané souvislostí literárního historika, srovnávajícího Caravaggia s dvojicí, která předvedla jen vykalkulovaný byznys. Kde ale v jejich „nadčasovém“ díle nachází hospodské povaleče a pouliční kurvy, když se „herci“ rekrutují z magazínů alá Vogue či Playboy a „kurvy“ maximálně z prvotřídních nočních klubů? Své přirovnání také sám popírá když píše, cituji:

„Snaha o absolutní zdnešnění evangelia (spíše se chce říci snaha o absolutní pseudopostmoderní průjmem) s sebou nese i jeden rys, který může v očích mnoha vnímavých diváků výstavu absolutně znehodnotit. Rys líbivosti, uhlazenosti, podbízivosti, apartnosti. Velká většina tváří a těl na fotografiích oplývá krásou z prvních stran obrázkových časopisů, krásou hereček,modelek,zpěváků a fotbalistů“. (!!!)

Autor vyjmenoval všechny, jenom ne ty hospodské povaleče a městské ztrhané šlapky! Martin C.Putna pokračuje v PR obhajujícím řečnění přesně podle těch znaků výstavy, které zračí jen její slabosti, a kritiku již předem účelově odzbrojuje tím, že případným protiargumentům přikládá předem kladný význam, píše: „Kdo řekne, že výstava je kýč, nebude mít nepravdu (jak pozoruhodné!). Jenomže kýč je také „ikona“ naší doby, tvrdí Putna a dále uvádí, že autorská dvojice si zvolila třetí cestu přístupu ke kýči a vědomě s kýčem pracují, protože boj proti němu je marný a objevuje se skrze vážnost a dobrou vůli znovu a znovu.(!)

To ale recenzentovi nestačí, současně to musí ještě zamotat (co kdyby!) a řádně intelektuálně zamlžit a tak pokračuje: „Práce s kýčem podobá se práci s výbušninou (no ouha! Vida, kam český Semtex proniká) nebo černé magii. Nikdy totiž nevíme, zda to ještě my pracujeme s kýčem, nebo už kýč s námi“ (každopádně kýč Rheimsové a Bramlyho má pořádně upatlané ruce!).

Přes historický exkurs na téma srozumitelnosti umění se pak dostává k pointě, kterou je pro autory úleva ze srozumitelnosti výtvarného kýče, neboť prý postmoderní touha člověka po srozumitelnosti se vnějškově projevuje jako jeho neodolatelná přitažlivost.

Problém ovšem je, že autoři výstavy nepracují s kýčem jako s výtvarnou látkou, prvkem, jejímž prostřednictvím chtějí vyjádřit svůj pohled na svět, tedy neargumentují kýč jako jeden z nástrojů osahávání či vyjádření současného světa, ale že sám kýč, je toliko produktem jejich snažení a nikoliv tématem. V jejich případě je kalkulovaným výsledkem, neboť z kýče umělci „tvořivě“ vymacerovali jen jeho formu a tou je prvoplánová líbivost. Potíž je tedy v tom, že současný kýč jako „ikona“ nefunguje, protože sděluje „jen sám sebe“ a stává se „jsoucnem“, vyprázdněnou modlou.

Nakonec otázka vlastní srozumitelnosti výstavy I.N.R.I, je proto jen otázka větší či menší míry kýčovité popisnosti jednotlivých fotografií (tedy jejich faktické větší či menší míry zbytečnosti) a nikoliv autorské snahy komunikovat evangelium a nabídnout divákům alespoň nějaký zážitek, nedej bože smysluplnější sdělení.

V těchto intencích je mi proto jedno, jestli se děj na fotografiích v případě Uctívání pastýřů odehrává v garáži, v prádelně a nebo v pekárně. Je mi jedno, jestli má Ježíš za sebou sedmiramenný svícen anebo vidle a nebo zda Baltazar z fotografie Tři králové je víc podoben našemu Krakonošovi, či masopustní maškaře.

Je-li současný kýč v něčem srozumitelný, tak ve své zbytečnosti. Ne jinak proto mohlo být ve fotografiích zacházeno s erotikou či soft-pornem.

Však také Martin C.Putna ihned přispěchal s tvrzením, že s plakátovou líbivostí evangelních postav souvisí i jejich erotický náboj, vyzývavost pohledů a gest a dodává - jak jinak - že i všudypronikající erotismus je „ikona“ naší doby a přece nikdy nepřestává vzrušovat (díky bohu!!!).

A opět intelektuálně žongluje když vzápětí píše, že lascivitu výstavy by bylo možné pokládat za příznak její laciné provokativnosti a sděluje, že opět to není nepravda. V zápětí ale dodává že je pravda, že bez této lascivnosti, by postmodernímu fotografickému Ježíši a jeho souputníkům, chyběl rys naprosto zásadní. Bez lascivnosti by údajně nebyl pravdivý. (!)

Ponechme stranou otázku pravdivosti, protože pokud měl autor na mysli pravdivost podání současného obrazu o Ježíši Kristu prostředky, které zvolili Bettina Rheims a Serge Bramly, dojdeme pouze a zase jen k rozmělněné formální efektní hře, bez smysluplnějších přesahů.

Naproti tomu zkoumat pravdivost Ježíše Krista jako takového se dnes nevyplatí, protože je dána individuální mírou vnitřního ztotožnění se s jeho příběhem, mírou víry každého z nás. A tak z pomyslné pravdivosti zůstává v našem případě jen zmíněná erotičnost, jako způsob vedení propagační upoutávky, jako hra s důvěrně známou potřebou uspokojit sexuální touhu.

Jsme v podstatě u stejného problému a tím je otázka erotického obsahu, který je měřítkem funkčnosti erotických odkazů či působení v presentovaném díle. V našem případě lascivnost není obsahem erotičnosti, ale výpotkem manipulace s fyziologickými pudy tak, jak ji známe z hudebních klipů, časopisů a reklamy vůbec. Lascivnost koketuje s představou diváka a poměrně velice přesně ho prvoplánově vede k pocitu libida.

Autoři zvolili tento druh erotismu, protože je ve společnosti dobře odzkoušen a úspěšně konzumován. Je to něco jako prodávat hranolky s kečupem a nebo smažený sýr s tatarskou omáčkou.

Mnozí ale argumentují, že práce s erotickými obrazy v umění je velmi obtížná, protože autor musí mít skutečný talent, aby prvotní fyziologickou reakci diváka dokázal překonat a přetavit něčím jiným. Na základě těchto argumentů lze důvodně usuzovat, že pokud dílo pouze eroticky vzrušuje, je vším možným, ale nikoliv uměním.

Téma erotiky je ostatně ve výtvarném umění jedno ze stěžejních a provází ho od nepaměti. Jinak bylo vyjadřováno ve středověku, jinak třeba v renesanci a vždy většinou erotismus souvisel s plností života a byl jeho součástí.

Současná společnost vypreparovala erotiku z její přirozenosti a vtiskla jí konzumní charakter. „Zmizela“ láska se svým poetickým tajemstvím nepoznané jedinečnosti, mizejí spletité cesty vášně a úsilí o získání přízně druhé bytosti a tím i možné rozkoše.

To bylo rokoko se svojí funkční zdobností a erotickou rafinovaností, z níž nám dnes zůstala jen prvoplánová vyzývavost a lascivnost. Co vyjadřuje Ukřižování Betinny Rheims a Serge Bramlyho, který je členem nákupní komise Centre Georges Pompidou? Kam odkazuje pěkná manekýnka, která je jako ukřižovaná na kříži? Do jakých sfér imaginace a představivosti vede tento symbol, který ve hře na umění může být docela dobře nahrazen ukřižovaným dítětem, zvířetem, Adolfem Hitlerem a nebo v podstatě čímkoliv?

Martin C.Putna končí svoji obhajobu se smyslem pro humor, když historickými srovnáními výkladu Bible se propracoval až k tvrzení, že fotografický Ježíš je stejně jako muzikálový Jesus Christ Superstar, či filmový Ježíš ateistického komunisty Pasoliniho, příznakem návratu k původnímu mýtu a dodává: „Už jsme slyšeli příliš mnoho výkladů, teorií teologických, filozofických, přírodovědeckých, politologických a kdovíjakých. Ježíšův příběh na výstavě I.N.R.I. není vykládán ( jak by také mohl být? pozn.autora), nýbrž ukazován, přehráván - a nic více. A stačí to, (to věru ano!) a co nad to jest, od zlého pochází.

A své plamenné kázání Putna obdivuhodně završuje, když pravděpodobně již v erekci vybízí :„Rozehrejte se, postmodernisté, a rozrouhejte se rouhači, neboť díky vám je v naší době zřejmé, že Ježíšův příběh je pravdivý a týká se každého člověka.

A současně hned jiného člověka fanaticky umlčuje: „Umlkněte, zbožní pisatelé a „křesťanští umělci“, neboť vinou vaší neplodnosti lidé přestali věřit, že On z hrobu vstal“.

A je to. Můžeme jít domů, opona spadla, představení skončilo.

Není třeba se ptát, v čem Putna spatřuje výstavu I.N.R.I., jako návrat k mýtu. Není třeba klást dotěrné otázky, jestliže tím mýtem je sama glorifikace prodejnosti starověkého příběhu, representovaná v oněch zmiňovaných kulisách dneška, které autor účelově posvětil ejakulátem své myšlenkové plodnosti.

Cožpak ten dobrý muž ale není schopen vidět rozdíl mezi neživou formou výstavy I.N.R.I. a invenčním muzikálem, v jehož některých pasážích jako je zpěv Máří Magdaleny, je divák skutečně dojat něhou a hlubokou lidskostí převyprávěného příběhu?

Jakou uměleckou pravdu je schopen spatřit mezi obrazem plným pokory Bernarda Strozziho Zvěstování a stejným námětem fotografie Bettiny Rheims a Serge Bramlyho, na níž navrátivší se hoch z posilovny nepřítomně civí do prázdna právě ve chvíli, kdy mu fotografka strčila do rukou puget lilií ? Nelze v samém závěru jinak, než souhlasit s Lenkou Lindauerovou, která v úvodu své mimořádně dobré recenze výstavy I.N.R.I., (Umělec č.1, 2001) hned v úvodu zvolala: „Hle, jaká lež ukázala se!“

• Mediální sláva a virtuální realita: Svět se pachtí za celebritami a vede to k šílenství (New Statesman)

Jan Čulík psal v  březnu 2001 o výstavě I.N.R.I v Rudolfinu zde.

OČ:

Golgo a argumentační bída Britských listů

FG: Neobjektivní, čistě osobní agrese. Příliš mnoho adjektiv na to, abych mohl vzít vážně někoho, kdo kritizuje můj text právě proto, že prý byl neobjektivní. Jestliže je můj text psán jazykem vhodným pro Vlastu nebo obdobné takové publikace, kam patří texty pana Paula a pana Čapka? Do Haló novin?

OČ: ad 1) Jiří Szuta není mladý herec, tato expozice příběhu je skutečně trikem vhodným tak pro ony čtenářky

FG: Triky dělají kouzelníci a lidi, kteří umějí přežít na ulicích. Prostě říct jen, že to byl trik a "nedokázat" to - protiřečí dalším obviněním v tomto seznamu. Jestliže se mě posléze ptá, jestli mám "důkazy" pro něco, co jsem napsal, jak může udělat na tomto místě tutéž chybu? Jak může vědět, že si hraju s triky? Názory, pouhé názory.

OČ: ad 2) opravdu mám věřit tomu, že Jirka kradl z toho důvodu? Opravdu nikdy nic jiného neukradl? Kde má proto Golgo důkazy? Takto je to kýč.

FG: Nemusíte tomu věřit. Ale proč by já NEMĚL věřit Jirkovi? Proč byste mu NEMĚL věřit vy? Pokud bych našel v tom, o čem svědčil ALESPOŇ JEDEN rozpor, pak možná. Ale to se nestalo. Poté, co jsem vyslechl jeho příběh, spojil jsem se s co největším množstvím lidí, o nichž hovořil. Dospěl jsem pak k závěru, že nelže.

OČ: ad 3) …ano, ano milé čtenářky, znal všechny ty význačné pražské herce, se kterými v následujícím čísle přineseme rozhovor.

FG: Když jsem zatelefonoval právničce Vodičkové, poslouchala ten příběh tak, jako jeden z asi dvou set takovýchto příběhů, jimiž se zatím zabývala. Rutinní práce proměňuje hrůzu - no v rutinu. Když vyšlo najevo, že Jirka hrál ve filmu a seznámil se se "slavnými" lidmi, hlas právničky Vodičkové náhle přestal znít unaveně a začal se zajímat. Přesně totéž se stalo, když jsem se spojil s ministerstvem školství a později i s institucí, kde Jirka nyní žije. Je relevantní, že měl neobvyklou možnost setkat se s těmito "slavnými" lidmi. Bohužel, a bez jakékoliv zásluhy, mu lidé věnují z tohoto důvodu trochu více pozornosti. Zprávou není, když pes kousne svého majitele, ale když majitel kousne svého psa. Případů zneužívaných, opuštěných a k prostituci nucených dětí je obrovské množství. Tak se stávají pouhými čísly a společnost klidně spí, s pokojným pocitem, že tak to prostě je a nic se s tím nedá dělat. Soustředil jsem se na Jirku jako na příklad a nikoliv na desítky dalších, o nichž mám záznamy, protože Jirka byl z novinářského hlediska - tedy pro lidi - zajímavý.

OČ: ad 4) …mladý herec riskoval vše, aby mohl vidět plody svého díla. Opravdu neutekl i proto, že se mu zdál pan Bohumil lepší alternativou než ústav?

FG: Nevím, pane Čapku. Ale právě přesně tak, jak vy docházíte k závěru, že měl jistě k útěku jiné důvody, já mám právo dojít k závěru, že neměl. Kdo z nás je objektivní? Já jsem alespoň mohl analyzovat tón jeho hlasu, výraz jeho tváře a hodiny rozhovorů s ním. Možná mě podvedl, ale myslím si, že jsem inteligentnější, než že by se teenagerovi podařilo mě tak lehce splést. Ale - a to je nejdůležitější: skutečně si myslíte, pane Čapku, že dovolit staršímu muži, aby si hrál s vašimi pohlavními orgány, je "lepší alternativa"? Nevím, jak se k tomu stavíte vy, ale pro Jirka to bylo nesmírně traumatizující a je teď velmi zmatený ohledně své sexuální totožnosti.

OČ: ad 5) …s jehož režisérem přineseme rozhovor již v září. Argumentace prostřednictvím filmu, ve kterém byla postava hlavní hrdinky poněkud „vylepšena“ (což přiznal i Renč), je špatná

FG: Kdykoliv mě uštkne had, pane Čapku, zařídím, aby měli lékaři vaši adresu, že si tam mohou vyzvednout protilátku.

OČ: ad 6) Logická chyba: policie zakročí nikoliv proto, že je narušena plynulost metra, ta je důsledkem jejího zákroku, ale proto, že jsou potenciálně ohroženy životy lidí.

FG: Požár v metru je něčím, co by mělo vyvolat okamžitou reakci policie. Zneužívání dětí taky.

OČ: ad 7) Pointa závěrem: uprostřed všeho toho spiknutí, milé čtenářky, je jak skála odbornice na slovo vzatá pí. Vodičková, takže číslo konta FOD je… Opravdu je pan Golgo tím pravým, kdo je schopen posoudit, kdo je a není odborník? Neměl by se spíš věnovat PR článkům?

FG: Osobně jsem se s paní Vodičkovou nikdy nesetkal a musím říct, že poté, co s ní naposledy hovořil můj asistent, byl jsem zklamán, že se bojí, že si lidi budou myslet, že se chová jako buřič. Její pomoc v každém případě nebyla perfektní. Musel jsem trvat na tom, aby něco udělala. Je v podstatě tímž typem úředníka jako lidé, pracující v institucích, odpovědných za Jirku. Nedělal bych pro ni PR. Dokonce se mě snažila přesvědčit, že ten chlapec nemá budoucnost, protože "ochutnal" život na ulicích, prostituci, atd. A opravdu je pan Čapek tím pravým, kdo je schopen posoudit, kdo je a není odborník? Je více než zjevné, že pan Čapek zaútočil na článek s velmi malou mírou konkrétní argumentace, s nulovým počtem důkazů a s velkým množstvím hněvu. Tomu se říká osobní útok, nikoliv logická argumentace anebo rozumné poukázání na chyby v článku. Článek pana Paula alespoň dával smysl...

OČ: Jan Paul napsal slušnou odpověď, pravda s poněkud neorganicky začleněnou vzpomínkou na ředitele Řezníčka. F. Golgo mu za to nasadil „psí hlavu“. Paul věnuje poměrně dost prostoru na to, aby čtenáře seznámil se systémem výchovy, který staví dle mého soudu na podobných principech jako např. časopis Nový prostor.

FG: Ještě jednou: jestliže jsem kritizován, protože údajně nemám logiku, nebo protože se můj jazyk nehodí do seriózní publikace, nechápu pak kvalifikaci pana Čapka k tomu, aby určoval, že text patří do Nového prostoru nebo do Vlasty nebo jinam.

OČ: F. Golgo vytrhne z kontextu jedinou (ironickou) zmínku o Makarenkovi, dá ji k další izolované větě a máme tu „ruské metody výchovy“.

FG: Nejenže tento Čapek nechápe mou ironii, také ignoruje to, že na disciplinu orientované výchovné metody mi vypovídají daleko víc o Rusovi v panu Řezníčkovi než to, že citoval Makarenka.

OČ: Přitom v Paulově příspěvku se popisuje systém, který učí sebeúctě: založené na jednoduchém postoji, že práce má cenu a prostřednictvím své aktivity je člověk schopen zaujmou určité postavení (nikoliv sexuálním stykem s  panem Bohumilem).

FG: Tak se vydejme s Makarenkem na Hlavní nádraží a osvoboďme tam všechny ty chlapce, protože je nikdo nikdy nenaučil, že správný způsob je pracovat... Jaké mělké zjednodušení!

OČ: S trestným táborem to nemá opravdu nic společného. Už vůbec nechápu, kde F. Golgo bere odvahu popírat Paulovo tvrzení, že nesleduje dráhu svých bývalých svěřenců. Po té, co F. Golgo argumentuje (zcela nelogicky) protektorátem, bych Jiřímu Szutovi nepřál ani tak Oskara, jako spíš schopnějšího zastánce, než je F. Golgo.

FG: Nezdá se mi nelogické připomenout lidem, že je více než pravděpodobné, že se lidé rozhodnou tváří v tvář nějaké hrůze mlčet, ze strachu, protože si myslí, že jejich zásah stejně k ničemu nepovede, anebo protože nemají čas - zabývají se vlastními věcmi. A všechny tyto důvody zde lze lehce najít. Protektorát je jenom jeden příklad.

OČ: Samozřejmě „vrcholným“ číslem BL je vytvoření dojmu, že F. Golgo ukazuje nějakou skrytou realitu ČR, kterou my Češi nechceme vidět. Opravdu si redakce myslí, že zveřejněním: „Zbavte se pana Golga. Alespon oficialne. Akorat si naserete lidi, kteri vam fandi a jsou "mirne" neduverivi k zahranicnim a navic levicackym moudrostem. Mne osobne staci Pecina.“ si dodá nějaké věrohodnosti?

FG: Většina lidí, s nimiž jsem hovořil, mi řekla, že vědí, že se tohle děje. Jen jsou vůči tomu bezmocní. Na ostatní ať odpoví Čulík, to není úkol pro mne.

OČ: Takže pan Golgo, ať si dál píše co chce (a třeba i jak chce), jen potom prosím nečekejte, že někteří lidé – například já – budou brát BL vážně.

FG: Takže pan Čapek, ať si dál píše co chce (a třeba i jak chce), protože žijeme v demokracii a každý názor, i když ho já osobně nesdílím, může být vyřčen, ale prosím, nečekejte, že někteří lidé - například já - vás budou brát vážně.

OČ: Když Nick Davies psal o neutěšených poměrech britského školství, obešel se bez emocionálního žvanění. Kritika je důležitá, ale opravdové životní průšvihy netřeba stylisticky přibarvovat jak to činí p. Golgo. Jiak jde trochu o medvědí službu.

FG: Nick Davies není Fabiano Golgo. Kdybychom měli všichni psát jako on, pane Čapku, váš text by nebyl zveřejněn. Není objektivní, je velmi emocionální a má velmi specifický styl, který často používají rozhněvaní lidé.

Vladimír Bernard

Po všem, co předvedla televizní revoluce, mě velmi překvapilo, že se vlastně nikdo z ničeho nepoučil - až na Jana Krause, ten je skutečně zásadový a jde svou cestou (negace mu jde perfektně, ale nesmírně rád bych od něho někdy slyšel vážně a bez šaškování, co by chtěl, ale ne abstraktně, leč konkrétně a krok za krokem - mám dojem, že by se leckomu dělala husí kůže).

Parlament se ani poučit nemůže, protože nechce.

Ministr kultury má myslím pravdu, považuje-li tento způsob volby Rady za nerovný nebo jak to říkal.

Já mám jiný návrh - všichni kandidáti do Rady by měli mít právo nejen kandidovat, ale také být voleni, jak napsala Petruška Šustrová - a nejen to. Dobrým trestem by myslím bylo, aby každý kandidát měl právo hovořit k parlamentu nejméně hodinu a pak odpovídat na otázky. Všichni poslanci by měli povinnost slyšení absolvovat, s vypnutým telefonem a s pětiminutovou pauzou na cigaretu či moč.

Povinně se takového slyšení musí účastnit i všichni, kdo dotyčného kandidovali. Parlament pak volí ze všech kandidátů radu, s tím, že zvolen může být jen ten, kdo získá ústavní většinu.

Takto zvolen je řekněme profesor Kohák.

Podotýkám, že si pana profesora velmi vážím a proto přesně nechápu, proč to bere, ale to je jen jeho věc.

Prof.Kohák se dostaví do Rady a tam pravidelně jednou týdně zasedá, dostane nejprve loňskou ročenku a vyúčtování, potom bude týdně studovat a posuzovat výsledky průzkumů a srovnávat ekonomické a finanční ukazatele, náklady a bilance. Osvojí si ceny, tarify a náklady, přepočítává a srovnává, zvažuje cenu natáčecího dne a podobně... a na nic samozřejmě nepřijde. Občas se pozastaví nad něčím ve zpravodajství, ale jiní se zase pozastaví nad něčím jiným.

Patnáct lidí se skoro nikdy neshodne - zejména, jsou-li vybráni podle kriterií nezávilosti, jež vlastně znamenají, že kandidát nesmí televizi vůbec rozumět...

Nebylo by lepší, kdyby ředitele volil parlament, k tomu by byla jmenována dozorčí rada, jež kontroluje hospodaření a je vybrána z odborníků a k ruce by měl odborný poradní orgán a zodpovídal se jednou ročně zase veřejně před parlamentem?

Ale to je asi naivní představa laika. Nu a jelikož tomu tudíž nerozumím, možná bych měl být členem Rady.

Poznámka JČ: Kdokoliv se nechá do takto zákonem zpotvořené Rady jmenovat (může být kdykoliv odvolána), dělá ze sebe jen veřejně šaška.

Martin Stín

K jejímu porušení došlo v prosinci a lednu při známé televizní krizi, kdy se především pracovníci zpravodajství vzepřeli autoritě poslanecké sněmovny, tedy orgánu, který má určující postavení v zákonodárném procesu a od jehož autority odvozuje svůj mandát vláda a částečně i  prezident. K činnosti poslanecké sněmovny a politických stran lze mít výhrady, nelze však přehlédnout, že jejich postavení v ústavním systému se opírá o ústavu a o mandát, vystavený voliči. Naproti tomu televizní "povstalci" si mandát udělili sami a ohánějíce se duchem zákona a podpořeni několika nezodpovědnými politiky směle plivli duchu demokratické zákonnosti přímo do očí. Většina sociálnědemokratických poslanců a slabá menšinová vláda, zvažujíce nevalné vyhlídky ČSSD na úspěch v blížících se volbách, se pokusili o kompromisní řešení, čímž se vyhnuli nutnosti potlačit anarchii silou. Jako vždy, i v tomto případě se ukazuje, že polovičaté řešení nepřináší dobré ovoce. Přijatá opatření totiž nakonec trvale neuspokojila nikoho a v současné době se zdá, že budou příčinou dalšího sporu o způsob volby Rady České televize poslaneckou sněmovnou.

Na scénu se postupně vracejí známí herci zimní televizní frašky. První komický výstup sehrála oddaná stoupenkyně zimních "povstalců" (rozuměj : čtyřkoaliční vlády nad ČT), jinak vážená novinářka Petruška Šustrová, která v Lidových novinách zatroubila na poplach proti údajnému porušení zákona volebním výborem poslanecké sněmovny. Útok byl založen na omylu a vyzněl směšně. Snesla se za to na její hlavu sprška projevů nevole, jimž poskytly neobvykle velký prostor i její mateřské Lidové noviny, jinak vůči kritice zvenčí velmi zdrženlivé. Není to vůči ní úplně spravedlivé. Zdá se totiž, že si tuto kachnu nevymyslela, ale s horlivostí přičinlivé služtičky přežvýkala a rozmazala zmetek vyrobený někým jiným, možná ministrem Pavlem Dostálem, který se obdobně vyjádřil v televizním šotu. Na něj se kupodivu kritici nevrhli, ač jeho vystoupení je svou povahou závažnější. Projevuje-li ministr sklony k anarchii, neúctu k parlamentu, neznalost a ochotu zpochybňovat zákon, je to daleko horší, než pomýlené vystoupení novinářky, která je konec konců odpovědná jen sobě a redakci. Pavel Dostál je významným členem vládnoucí strany, jejíž poslanci spoluodpovídají za současnou podobu právních norem, jimiž se volba Rady ČT řídí. V době první televizní krize dával najevo okázalé sympatie k „povstalcům“, projevil despekt k zákonům, k legálně ustavené Radě ČT a generálnímu řediteli, vystupoval a jednal proti názoru premiéra. Dnes opět zpochybňuje jednání sněmovny při volbě Rady ČT a zákon, který vydala, ač přežití jeho vlády do řádných voleb je závislé na její dobré vůli.

Souběžně s přípravou volby Rady ČT začínají někteří z vůdců zimního „televizního povstání“ veřejně agitovat proti jednání parlamentu a dávají najevo, že ta hrstka lidí, která svévolně opanovala obrazovky v zimě, si hodlá vynutit také právo rozhodovat o tom, kdo nad ní bude vládnout. Česká televize totiž nepatří akcionářům, ani ústavním orgánům, ale jim, geniálním anarchistům. Pokud nerozhodne parlament podle jejich představ, budou se zřejmě snažit přimět jej dalšími nátlakovými akcemi k povolnosti.

Zimní televizní krize byla patrně výslednicí souběhu nízké autority tehdejší Rady ČT, neukojených mocenských ambicí opozičních politických stran a s nimi souznějících neformálních politických seskupení, celkové slabosti státních orgánů a pocitu ohrožení části televizních pracovníků, obávajících se odříznutí od pověstných televizních penězovodů. Angažují-li se v přípravě dalších nátlakových akcí stejné politické strany a uskupení, nelze to hodnotit jinak než jako pokus urvat ještě před volbami větší kus moci mimoústavními cestami a prostřednictvím spojenectví s  televizními „povstalci“ si vytvořit výhodné podmínky pro ovlivňování veřejného mínění před blížícími se volbami. Jde-li o izolovanou akci „televizních povstalců“, hrozí nám, že dovrší své zimní vítězství nad vládou a poslaneckou sněmovnou, takže o charakteru vysílání veřejnoprávní televize bude rozhodovat skupinka „osvícených“ jedinců, kteří si k ovládání obrazovky udělí mandát sami, bez ohledu na právní řád a ústavní orgány. Obě varianty představují vážné ohrožení demokratického charakteru našeho politického systému.

O tom, že právní předpisy, které ovlivňují současné dění kolem ČT, jsou výsledkem kompromisů, uzavíraných pod tlakem času a snahy vyhnout se mocenskému řešení krize, a že tedy nemohou být bezvadné, jsme věděli snad všichni již od jejich schválení. V daných podmínkách a čase to jinak nemohlo dopadnout. Věděli to i ti, kteří se dnes rozbíhají k vyvolávání dalších nepokojů a mlčeli až do chvíle, která se jim zdá vhodná k vyvolání dalšího neklidu. Mlčky jsme po celou dobu předpokládali, že polovičatá opatření umožní zklidnit situaci natolik, aby ČT jakž takž plnila své poslání a následně se vytvořil prostor pro klidné, rozumné hledání nového koncepčního řešení způsobu jejího řízení. Nová případně vyvolaná televizní krize takové řešení nepřinese. Tváří v tvář možnosti jejího vzniku si každý z nás musí vybrat, co mu vyhovuje: zda vláda, uskutečňovaná demokraticky ustavenými orgány v souladu s právním řádem, či stát, řízený mocenskými skupinami, které si právo rozhodovat udělí samy. V takové zkoušce jsme jako národ naposled propadli 25. února 1948.

Poznámka JČ: Obávám se, že nikdo nemohl předpokládat, že "polovičatá opatření situaci v ČT zklidní". Česká veřejnoprávní televize zemřela před Vánocemi 2000 a nynější fraškovité tahanice mezi dvěma různými zájmovými skupinami, kdo televizi ovládne, neznamenají nic. Ke zlepšení nedojde.

Martin Stumpf, Národní galerie

Milan Knížák prodal tři svá díla Národní galerii v době, kdy nebyl generálním ředitelem. Po dobu, co je ve funkci, žádná díla dosud Národní galerii neprodal, ale není žádný objektivní důvod, proč by k tomu nemohlo dojít. Ostatně, otevřete-li si nějaký světový slovník výtvarných umělců, hádejte, koho tam z těch českých - kromě Koláře - najdete?

Milan Knížák nikoho nenutil pod hrozbou výpovědi, aby pracoval na koncepci expozice umění 19. a 20. století. Koncepce je výsledkem práce širšího kolektivu (Blažíčková-Horová, Kolíbal, další a pochopitelně i Knížák) a ohlasy jak odborníků, tak zasvěcené veřejnosti jsou, myslím, převážně kladné. Pan Kreuzzieger žádný použitelný návrh nezpracoval a nepředložil. V každém případě je výběr autorů vždy subjektivní, Národní galerie opravdu není cosi jako telefonní seznam.

Jak jsem pana Knížáka poznal (okrajově dodávám, že mám třeba mínění o politice velmi od něj vzdálené), odlišné názory plně respektuje, je vždy ochoten o nich diskutovat a zamyslet se nad nimi, o umění a kultuře vůbec má hluboké znalosti. "Finanční přesuny", o nichž se tajuplně zmiňuje pan Kreuzzieger, jsou naprosto transparentní. Osobně si myslím, že řada výhrad proti Knížákovi má jádro i v tom, že po svém nástupu do funkce ředitele razantně zamezil jakémukoliv plýtvání s přidělenými finančními prostředky.

V prosinci loňského roku ředitel Knížák povolil panu Kreuzziegerovi úpravu pracovní doby z důvodu péče o dítě, a jelikož se stížnosti na nedostatky v jeho práci (které má paní ředitelka Blažíčková-Horová perfektně dokumentovány včetně odborného posouzení nezávislých odborníků) byly velmi četné, vyzval jej současně k nápravě a jako alternativu uvedl, aby pan Kreuzzieger případně zvážil své další setrvání v NG.

Generální ředitel váhal téměř tři měsíce podepsat připravenou výpověď, chtěl dát panu Kreuzziegerovi ještě šanci, nakonec ji podepsal v březnu tohoto roku, kdy se situace již stala podle názoru vedoucích pracovníků NG neudržitelnou. Výpověď byla schválena odborovou organizací NG, která mimochodem naprosto není složena z Knížákových nohsledů, v případě jiného kunsthistorika výpověď např.nepotvrdila, ředitel rozhodnutí respektoval, s dotyčným pracovníkem věc osobně projednal a přes odpor přímého nadřízeného dotyčného mu přidělil jinou, stejně placenou práci v rámci NG.

Ohledně výstavy Švabinského: Podle dobrozdání paní ředitelky Blažíčkové, opřené o příslušnou dokumentaci, neplnil pan Kreuzzieger své pracovní povinnosti a spolupráce se soukromou galerií byla podle ní za těchto okolností nevhodná (něco jiného by bylo, kdyby pro tuto galerii pracoval v rámci dovolené či výhradně v mimopracovní době - pokud by jeho činnost odpovídala ust. § 75 odst.3 zákoníku práce). O hodnověrnosti Kreuzziegerovy "argumentace" svědčí i to, že autorkou koncepce této výstavy není žádná pracovnice NG, ale paní doktorka Orlíková-Brabcová, která již 5 let v NG nepracuje. Architektem výstavy není manžel ředitelky sbírky pan arch.V.Hora ani žádný jiný zaměstnanec NG, ale ing. arch. Štajn.

Vážený pane Čulíku, opravdu nechápu, proč označujete Milana Knížáka za symbol "neetického a neprofesionálního kamarádšoftu" a proč považujete důvody pana Kreuzziegera, pro něž by "Knížáka neměla do žádné veřejné funkce v civilizované společnosti jmenovat žádná organizace" apriorně za relevantní. Tak závažná tvrzení by si snad měl slušný novinář aspoň trochu ověřit. Nebo se mýlím a v Anglii je hajdalácký postup tohoto typu běžný a v souladu s principy tamní žurnalistické etiky?

Ještě Vás ujišťuji, že v Národní galerii pracuji v důchodovém věku a vlastně pro radost (a mohu s tím kdykoli seknout), tyto poznámky jsem napsal z vlastní vůle. Vážně vůbec nepotřebuji vnucovat se do Knížákovy přízně, natož na stará kolena říkat něco, co si doopravdy nemyslím a do čeho jsem nevložil prsty jako ten příslovečný Tomáš. Jak jsem Knížáka trochu poznal, ani by o to nestál, to mi můžete věřit.

Ivan Mladenov

nedá mi to, a musím reagovat na reportáže, odvysílané na TV NOVA ve dnech 21. a 22. 5. 2001, týkající se motorkářů.Na začátku chci podotknout, že používám jak motorku, tak i automobil, a že tudíž mohu na věc pohlížet z obou úhlů.

Takže k věci. Na obou reportážích mě zarazil fakt, jak jednostranný, zkreslující a zavádějící je jejich obsah. Je jistě pravda, že na motorkách se jezdí občas rychle, občas riskantně a nebezpečně, a že občas dojde k nehodě, kterou zavinil motorkář a která pro něj téměř vždy dopadá hůř než pro řidiče automobilu.

Je ale nesmysl tvrdit, že motorkář je nebezpečný, zákeřný šílenec, toužící ohrožovat nebohé řidiče a ostatní účastníky silničního provozu.

Je totiž stejně tak pravda, že existuje nepoměrně větší množství (samozřejmě úměrné většímu počtu automobilů) nehod a odstrašujících příkladů, kdy se jedná právě o řidiče dvoustopých vozidel.

Jsem si jist, že porovnáním počtu nehod motocyklistů a automobilů bychom se dostali k relativně naprosto srovnatelným výsledkům.

Nedodržování maximální povolené rychlosti je problém všeobecný a tudíž nemá smysl zdůrazňovat to u motorkářů. Navíc ti jsou si velmi dobře vědomi své zranitelnosti a vysokou rychlost vnímají jednoznačně intenzivněji, na rozdíl od mnohých řidičů, kteří se dostanou k rychlým a pohodlným vozům, kde si rychlost, jakou se pohybují, většinou neuvědomují.

Další kapitolou je chování ve městech. V přeplněných a zacpaných ulicích celkem pochopitelně dochází k předjíždění kolon vozidel, a nutno podotknout, že jako všude ve světě. Když pominu fakt, že se jedná v drtivé většině případů o vozidla už stojící, že je motorka předjíždí po levé straně, že mnohem hůř se chovají různí kurýři na skútrech a jízdních kolech, a že to je opět motorkář, který v případě střetu dopadá nesrovnatelně hůř jak po stránce fyzické, tak po stránce majetkové újmy, zbývá jen hrstka příkladů, kdy se jedná opravdu o nebezpečné a ostatní lidi ohrožující situace.

Narážkou na majetkovou škodu jsem se dostal k další nepřesné a zcela zřejmě úmyslně použité informaci o "mnohasettisícové" ceně motocyklů. Odhaduji, že tak 70 - 80% majitelů silných motorek jezdí na ojetých strojích, jejichž cena se pohybuje řádově od 60 do 160 000,- Kč. Navíc i ceny motocyklů nových se většinou pohybují kolem 300 - 400 000,- Kč. Pokud je nyní srovnáte s cenami automobilů, musíte sám uznat,jak je nesmyslné popisovat motorkáře jako boháče, kterým na třítisícových pokutách naprosto nezáleží.

Také mě zaráží chování a výpověď lidí, kteří v popisovaných šotech vystupovali jako motorkáři. Nevím, jestli šlo o záběry ilustrační, nebo náhodné, ale pro člověka znalého věci to působilo velmi podivným dojmem. Určitě není pro Vaše reportéry problém, najmout nebo přemluvit někoho, aby udělal to, co se jim hodí do záběru a co působí dostatečně dramaticky. Je to efektivnější, než celý den čekat a číhat na nějakého provinilce. To chápu. Kampak se ale poděla objektivita, pane řediteli? Navíc člověk, který se holedbal, že 150 kilometrová rychlost na dálnici je nuda, a že běžně jezdí 230 a 240km/h, zřejmě neví, že s Yamahou V-max,u které stál a které se to mělo zřejmě týkat, je téměř nemožné takových rychlostí dosáhnout, navíc s absencí ochranných prvků, chránících jakkoli jezdce před náporem větru. Tohle ale samozřejmě řadový divák netuší.

Závěrem bych chtěl jen říci, že Vaše zpravodajství pomalu, ale jistě získává přídomek bulvární. Myslíte si, že je únosné, aby byla objektivita příspěvků podřizována jejich účelu a většímu kusu Vašeho pomyslného "koláče"? Myslím, že jediné, čeho v tomto případě dosáhnete, je zhoršení vztahu motorkář vs. automobilista a jen další zvýšení dopravních nehod, zaviněných oběma stranami a způsobených vzájemnou rivalitou.

Neočekávám, že tento příspěvek ve Vašem pořadu zveřejníte, protože evidentně nezapadá do obrazu, kterým chce Vaše TV působit, ale doufám, že se nad ním a nad možnými dopady Vaší práce alespoň zamyslíte.

Vladimír Hudeček

1)Evropská komise (sídlo Brusel):

Každý komisař odpovídá za jednotlivou oblast, kterou obhospodařují generální direktoriáty (v podstatě ministerstva) v čele s generálními řediteli. Každý komisař má svůj kabinet, jehož zaměstnanci nemusí být zaměstnanci Komise, komisař je může jmenovat podle své libovůle nebo protekce (dostává na ně příspěvek od EU obdobně jako poslanec na asistenta).

Na neomezenou dobu je jmenován a silné pravomoci má generální tajemník Komise, kterým se za zásluhy stal bývalý generální tajemník NATO Javier Solana. Komise má 15 - 20.000 zaměstnanců (z tohoto počtu je odborníků a tlumočníků jen asi 5000), další tisíce pracovníků placených Komisí z rozpočtu ES (30% jeho příjmu tvoří příspěvky členských států a 50% zvláštní přirážka k DPH vytvořená speciálně pro tento účel) jsou v kabinetech.

Komisi se říká "motor Společenství", ale vzhledem k obrovské byrokratizaci je pravděpodobně hodně zadřený.

Pravomoci Komise Evropské unie jsou následující:

a) Komise má monopol na předkládání návrhů aktů sekundárního komunitárního práva (tedy nařízení, směrnice a rozhodnutí). Rada je povinna návrh předložený Komisí projednat, Rada může takový návrh změnit jen jednomyslně.

b) Komise je orgánem kontrolním a výkonným.

c) Je-li zmocněna Radou, může mít též kompetence legislativní, tj. vydává individuální akty a normativní nařízení především v oblasti hospodářské soutěže (jde o obdobu dekretální normotvorby - tzn. jakoby vláda vydávala zákony -tak tomu bylo v ČSR např. v období autoritativní druhé republiky 1938 - 1939).

d) Komise řídí zahraniční politiku EU (sjednává mezinárodní smlouvy, navazuje styky), dochází tak k značnému omezení manévrovací možnosti států v mezinárodní politice - např. Francie se v roce 2001 stavěla proti rezoluci odsuzující porušování lidských práv na Kubě, ale musela se podřídit.

Co se týká konkrétního místa Komise v rámci rozhodování, podrobněji viz. Níže. Vzhledem k výše uvedenému (zvláště k požadavku absolutní nezávislosti komisařů na členských státech zakotvené v primárním komunitárním právu, jež je nadřazeno i úst. Právu členských států), bude podíl ČR na činnosti tohoto orgánu Evropského společenství, v rámci jeho účasti na rozhodovacích mechanismech Unie, nulový. Vzhledem k závěrům z Nice, kde bylo dojednáno, že malé státy o svého stálého komisaře přijdou, je otázkou, zda nějaký Čech v Komisi zasedne. O tom podrobněji viz příslušná pasáž.

2) Rada (sídlo Brusel a Lucemburk):

V předsednictví se jednotlivé státy střídají po šesti měsících, ale i zde je pozitivní diskriminace velkých států (tzn. zvýhodňování), neboť z trojice minulý-současný-budoucí předseda musí být alespoň jeden z velkého státu.

Rada EU má pravomoci:

a) rozhodovací neboli zákonodárnou (může ovšem prováděním aktů pověřit Komisi) - podrobněji k tomu viz další pasáže

b) Svolává konferenci o revizi smluv, na nichž jsou Evropská společenství a Evropská unie postaveny. (Jde hlavně o Pařížskou smlouvu o zřízení ESUO z 1951, Římskou smlouvu o zřízení EHS 1957, Ř .s o zřízení Euroatomu 1957, Úmluvu o některých orgánech společných ES, Slučovací smlouvu z roku 1965, Jednotný evr. Akt 1986, Maastrichtskou smlouvu o EU 192 a Amsterodamskou smlouvu z 1997).

Rada rozhoduje buď

I) jednomyslně - tj. "žádný hlas nesmí být záporný", zdržení se hlasování nemá vliv (anglosasové takovéto hlasování označují příznačně - národní veto). Takto Rada rozhoduje, existuje-li vyložený zájem na tom, aby rozhodnutí nebylo v rozporu s vůlí některého člena.

II) Kvalifikovanou většinou - tento způsob rozhodování je od uzavření Amsterodamské smlouvy (1997, platnost od 1.5.1999) nejčastějším.

Při rozhodování kvalifikovanou většinou má každý stát určitý počet hlasů podle "svého významu" (tj. podle počtu obyvatel a výše HDP), kvalifikovaná většina byla doposud 62 hlasů.

Rozhoduje-li Rada bez návrhu Komise (tzn. např. na návrh malého státu jako ČR, který je urč. globalizačními riziky ohrožen a snaží se je zmírnit), je kvalifikovaná většina 62 hlasů, ale navíc musí pro rozhodnutí být minimálně 10 států.

Blokační menšina dosud činila 26 hlasů - tzn. stačí, když tři velké státy jsou proti (např. Velká Británie, Německo, Španělsko) a rozhodnutí neprojde. Zasedání rady připravuje Výbor stálých zástupců (velvyslanců) u EU.

Způsob rozhodování Rady se ovšem významně mění v důsledku smlouvy z Nice. Dochází k prohloubení tzv. demokratického deficitu dalším odbouráváním jednomyslnosti. Ve 31 velmi významných oblastech se v budoucnosti bude místo jednomyslnosti rozhodovat kvalifikovanou většinou. Navíc se zvýšil počet hlasů z celkového počtu. Kdybychom tedy vyšli z toho, že se ministři ČR budou snažit prosazovat zájmy ČR, budou jejich snahy velice obtížně uskutečnitelné. I tehdy, pokud by se podařilo vytvořit nátlakový blok malých států (což je spíše iluzorní myšlenka vzhledem k velkému množství odlišných zájmů nových členů), nemělo by to význam, protože blokační menšinu tvoří Německo a další 2 velké státy. Určitá šance by mohla být naopak, pokud by blok malých zemí chtěl nějaké rozhodnutí zablokovat. I zde by však musela existovat buď jednotná vůle nových členů nebo všech malých států. Stejně ovšem jde pouze o negovací zásahy do rozhodovacích procesů (ne o tvůrčí, ale o blokační) a i tak nelze předpokládat, že by se daný blok podařilo realizovat (stačí se podívat na chování současných malých států EU při rozhodování o přechodném období omezujícím volný přístup prac. Sil budoucích členských států na trh Unie. Takový bude podíl ČR na rozhodovacím mechanismu Rady.

3) Evropský parlament (sídlo Štrasburk):

Počet poslanců je 626 a je stanoven přibližně podle počtu obyvatel - jeden poslanec na 500 000 obyvatel. Ovšem smlouva z Nice dosti výrazným způsobem zasáhla do počtu poslanců, o tom viz příslušnou pasáž o summitu (konferenci) v Nice.

Evropský parlament má předsedu a 14 místopředsedů, 20 stálých parlamentních výborů a další výbory dočasné, zřízené ad hoc (pro jeden konkrétní případ).

Například dočasný výbor v roce 1996 zkoumal nemoc šílených krav. Jeho kritika zůstala nevyslyšena, a tak se Evropská společenství znovu potýkají s problémem této nemoci v ještě daleko rozsáhlejší podobě. I to ukazuje místo EP v rámci rozhodovacích procesů EU (Pozn. K pojmu EU - Evropská unie nemá vlastní mezinárodněprávní subjektivitu = členství v EU zahrnuje členství v Evr. Společenstvích /ESUO, ES, EUROATOM/, které ji mají.

V těchto společenstvích je základní zásadou nadstátnost a spolupráce v oblasti justice a vnitra + společná zahr. a bezp. politika /pouze poslední 2 pilíře jsou nové/, není tedy pravda, že před Maastrichtem byla nebyrokratická ad.).

Pravomoci EP:

a) Nejprve měl Evropský parlament pouze kontrolní a konzultativní funkce, od Maastrichtské smlouvy o EU (1992 s platností 1993) Parlament spolurozhoduje s radou - o tom blíže viz procesy přijímání rozpočtu a sekundárních právních aktů komunitárního práva.

b) Co se týká spoluúčasti na legislativní činnosti mimo spolurozhodování, jedná se hlavně o poskytnutí právně nezávazného stanoviska nebo o tzv. kooperační proceduru (tzn. že stanovisko musí být vyžádáno, ale je právně nezávazné, Rada se jím nemusí řídit).

Evropský parlament má několik tisíc pracovníků - poslance, jejich asistenty, tlumočníky, těsnopiseckou službu a další úředníky. V Evropském parlamentu existuje několik frakcí. Poslanci EP zvolení v České republice patrně spíše než republiku jako celek budou reprezentovat jednotlivé frakce, tj. poslanecké kluby a jejich politické programy. Nezbytností je vzít v úvahu fakt, že z více než 626 poslanců (zvolení jsou všichni, kdo dosáhnou stejný počet hlasů, poslanců je tedy vždy více než dané číslo 626) má tzv. Evropská levice kolem 30 poslanců, což jí dává menší možnosti než např. v PS PČR. Z tohoto hlediska je dobré si také uvědomit, že ČR bude mít v EP 22 poslanců, o 2 méně než tzv. staří členové stejné velikosti. To také má svou vypovídací hodnotu. Smlouva z Nice posiluje postavení SRN v parlamentu.

4) Evropská rada:

5) Evropský soudní dvůr:

V reálu se stále více začíná činnost ESD podobat common law (soud může "nalézat" právo, které existuje na komunitární úrovni, ale není výslovně obsaženo v právních předpisech = tj. vytvářet právo bez ohledu na pozitivní normy, i když soudce není ani dle teorie reprezentace prostředníkem výkonu moci lidem, suverénem).

ESD má tedy velmi výrazné pravomoci týkající se zvláště aplikace a výkladu komunitárního práva (např. rozhodování o prejudiscích apod.)

ESD rozhoduje o porušení Zakládacích smluv státem, o neplatnosti aktů, orgánů společenství (tedy sekundárního komunit. práva, nejčastěji právě pro rozpor s právem primárním), o náhradě škody vzniklé v důsledku činností a akty orgánů společenství apod.

Rozhoduje většinou ve prospěch nadnárodních monopolů (např. rozsudek soudního dvora ve věci C-355/96, Silhuette vs Hartlauer z roku 1998), mocných států a samozřejmě i nedemokratického kapitalismu (např. rozsudek soudního dvora ve věci 180/83 Hans Moser vs. spolková země Bádensko-Wuerttembersko z 28. 6. 1984, H. Moser, nizozemský občan, vystudoval pedagogiku, ale spolková vláda ho odmítla zaměstnat kvůli členství v komunistické straně, ESD rozhodl, že o diskriminaci z důvodu stát. příslušnosti se nejedná, protože stejně je postupováno i proti německým komunistům. Nejedná se ani o diskriminaci z důvodu pohlaví, rasy, náboženství, věku nebo sexuální orientace, kteréžto jsou zakládacími smlouvami zakázány. Diskriminace z důvodu polit. přesvědčení není evropským právem upravena a je tedy plně v kompetenci vnitrostátních norem.

Soudci ESD musí být na státu, který je delegoval, absolutně nezávislí, a tak ani přítomnost Čecha v tomto orgánu neznamená účast ČR na rozhodovacího mechanismu EU v této oblasti.

6) Soud první instance:

7) Účetní dvůr:

8) Evropská ústřední banka:

Vedle těchto orgánů existují další orgány EU decentralizované s právní subjektivitou a vlastními financemi, které mají pouze poradní či výkonnou nikoliv rozhodovací (zákonodárnou) pravomoc. Z tohoto hlediska se o nich podrobněji zmiňovat nebudeme. Jde např. o: Europol, Humanitární úřad ES, Společné výzkumné středisko, Evropská agentura pro spolupráci, Evropská agentura pro životní prostředí ad.

Procedura rozhodovací (legislativní) činnosti v EU

Smlouva o EU stanoví pro změnu nebo revizi všech smluv, na nichž je založena Unie (tj. pro zřizovací, zakládající smlouvy) obligatorní proceduru, obsaženou v čl. 48:"Vláda státu nebo komise mohou předkládat Radě návrhy na revizi smluv, na nichž je založena Unie. Vydá-li Rada po konzultaci s Evr. parlamentem a Komisí souhlasné stanovisko ke svolání konference zástupců čl. států, svolá ji předseda Rady. V případě institucionálních změn v měnové oblasti je konzultována též Evr. ústřední banka. Změny vstoupí v platnost poté, co byly běžným mezinárodním smlouvám (i MS o lidských právech a základních svobod, jež v zřizovacích smlouvách upraveny nejsou - i to má svou vypovídací hodnotu). Součástí smluv jsou také protokoly a prohlášení k nim přiložené (to stanoví čl. 311 Smlouvy ES), součástí naopak nejsou deklarace (prohlášení). Procedura změn o doplnění zřizovacích smluv EU jednoznačně ukazuje, že jakákoliv snaha o "vylepšení" je utopická. Na druhou stranu může ČR (pokud by ovšem měla zásadovou vládu, jíž by šlo o skutečné národní zájmy) případné určité další negativní změny zablokovat.

Přijímání aktů společenství

Postup dle článku 252 je častější. Začíná podáním návrhu Komisí. Po vyjádření EP přijme Rada kvalifikovanou většinou společné stanovisko. Pokud EP stanovisko do 3 měsíců schválí nebo se nevyjádří, Rada akt přijme. Pokud EP odmítne stanovisko, Rada ho může jednomyslně přehlasovat, jinak je akt nepřijat. Navrhne-li EP v tříměsíční lhůtě změny, Komise je do 1 měsíce přezkoumá a buď s nimi vysloví či nevysloví souhlas. Pokud nevysloví, může návrh Rada přijmout do 3 měsíců pouze jednomyslně, pokud vysloví, tak kvalifikovanou většinou. Jestliže změny nepřijme, akt je zamítnut. I zde lze lhůty prodloužit.

Podle čl. 254 SES se nařízení povinně publikují v Úředním věstníku EU (Official Journal). Směrnice a rozhodnutí se notifikují (oznamují) účastníkům, jejich publikace je nepovinná. Publikace a notifikace má pouze deklaratorní účinky. Vstup v platnost je stanovena aktem, nebo je to 20 den po publikaci. U individuálních aktů platnost nastává notifikací adresátu.

Celkově lze říci, že rozhodovací procesy v EU jsou poměrně složité a rozhodující roli zde hraje Rada, která nejčastěji rozhoduje kvalifikovanou většinou (ve prospěch velkých států, ČR by při tomto rozhodování měla 3,47% hlasů). Vzhledem k již výše uvedeným možnostem podílu ČR na rozhodovacích mechanismech jednotlivých orgánů EU lze říci, že v celkovém legislativním procesu má ČR velmi malou šanci cokoliv zablokovat. Možnost prosadit změny se pak rovná 0. Důležité jsou strukturální změny přijaté na summitu EU v Nice a obsažené v tzv. Smlouvě z Nice. Tvrzení některých osob, že smlouva je jen dalším patníkem u cesty, se nezakládá na pravdě. Naopak odborníci se shodují na tom, že lze dohody z Nice přirovnat k tak významným dokumentům, jakými jsou Maastrichtská smlouva, Amsterodamská smlouva, Jednotný evropský akt aj.

Smlouva byla vytištěna 10. 3. 2001 v Úředním věstníku (bulletinu) EU. Má 80 stran, z nichž se rozšíření na východ a věcí s tím souvisejících týká jen 8 stran (jsou to proklamace, deklarace, protokoly a přílohy nalézající se až zcela na závěr smlouvy).

Smlouva byla vítaným argumentem pro odůvodnění přijetí rozsáhlých změn - ty se netýkají jen složení orgánů, způsobu rozhodování, ale také např. vnitrostátních správních otázek (možnost vyšších územních celků vytvářet právnické osoby s mezinárodní právní subjektivitou suplující tak základní funkci státu a výrazně porušující státní suverenitu, která je pod vlivem EU obsažena i v novém krajském zřízení č. 1298/200 Sb.) a dalších významných záležitostí.

Přitom snahy o vývoj EU tímto směrem lze pozorovat např. ze strany SRN od samotného počátku. Jasné obrysy "této cesty" lze vidět např. v Schengenských dohodách (1. a 2. Schengenská dohoda z roku 1985 a 1990 a Dublinská dohoda), v smlouvě o EU i v tzv. Amsterodamské smlouvě.

Co je obsahem smlouvy z Nice?

Jde v podstatě o přerozdělení mocenských pozic, posílení tzv. velkých států za účelem, aby i po případném vstupu všech "kandidátských zemí" do Unie si dosavadní západní vládci udrželi svou nadřazenost.

Velké státy se tak chrání před možným společným vlivem nynějších malých států a "budoucích" členů tím, že si daly nové výhody. Výsledkem je dohoda umožňující budoucí rozšíření a zároveň podřizující Společenství daleko více než doposud nadvládě velkých států (hlavně Německa).

Byly oslabeny demokratické principy v rozhodovacím mechanismu ve strukturách EU a prohlouben demokratický deficit tím, že ve více než 30 významných případech byla jednomyslnost (tj. bez záporného hlasu - tzv. národní veta) nahrazena hlasováním kvalifikovanou většinou. Při tomto hlasování má každý stát určitý počet hlasů, stanovený podle počtu obyvatel a výše HDP. ČR bude mít při rozhodování 12 hlasů, tj. 3,47% z celkového počtu.

Posílila se v této souvislosti role SRN. Dříve mohly každé rozhodnutí zablokovat tři velké státy, nyní SRN a další dva velké státy nebo SRN a státy na ní hospodářsky závislé (Německo má z obchodu z budoucími členy zisk 13 mld euro ročně, což je 50% zisku EU, výdaje EU dosahují pouze asi 3 mld euro).

Smlouva prohlubuje tzv. flexibilitu - rozdělení na státy 1. a 2. kategorie, kdy první kategorie je v lepší pozici.

Jedná se o myšlenku J. Delorse, který požadoval "event. Federaci pro avantgardu, unii zatím pro zbytek, s tím, že "avantgarda" má zvláštní výsady a zbytek povinnost odbourávání suverenity urychlit a "avantgardu" při federalizaci dohnat, ovšem s tím, že nemá nárok na žádné výhody, protože se zpozdil. (J. Delors býval předsedou Evr. komise).

Nově byly rozdělena křesla v EP. Byla posílena především pozice Německa, které bude mít do budoucna nejméně o 1/4 více poslanců než kterýkoliv jiný stát (dosud připadalo 99 německých poslanců na 87 francouzských, italských, britských, podle nového počtu je 99 německých na 74 dalších).

Navíc byla zakotvena nerovnost mezi "starými" a novými členy. Např. západoevropské státy s 10 miliony obyvatel (Řecko, Portugalsko, Belgie) budou mít o 2 poslance více než středo a východoevropské státy se stejným počtem obyvatelstva (ČR, Maďarsko).

Komise se, i při předpokládaném rozšíření počtu člen. Států Společenství, bude nadále skládat z 20 komisařů (v přepočtu 1 komisař - jakýsi evropský ministr na 25 milionů obyvatel EU), čehož se dosáhne také tím, že velmi malé státy nebudou mít vlastního stálého komisaře. Další podrobné změny viz Smlouva o Nice, bulletin EU r. 2001.

Prameny:

L.Neústupná a kol. - Event. Společenství, Prospektrum, Praha 1992

T.Oppermann - Europarecht, C.H.Beck, Mnichov 1992

A.Bleckman - Europarecht, Carl Heymanns, Mnichov 1997

Vybraná judikatura Evropského soudního dvora

Dokumenty ke studiu evropského práva, Karolinum, Praha 1997 V.Tichý a kol., Evropské právo, C.H. Beck, Praha 2000

SES především čl.37, 48, 190-205, 249-252

A.Coughlan - Studie k smlouvě z Nice, NPCN, Irsko 2001

Poznámka JČ: Tuším, že se Fabiano Golgo ve svém článku zmiňoval, že sadističtí rodiče Jiřího Szuty byli z církve Svědků Jehovových exkomunikováni, tak lze jeho článek sotva interpretovat jako útok na tuto církev. Stále mě fascinuje, kolik vedlejších významů si čtenáři v Golgových článcích najdou, jen aby se mohli vyhnout tomu hlavnímu, co jim jejich autor sděluje.

Vlasta Leporská

Fabiano Golgo je typicky konjunkturalista, ktery se snazi vejit do povedomi verejnosti tim, ze zpracovava atraktivni, drazdiva temata, veci o kterych se prave mluvi ('jsou in') jedno z jakeho soudku. Jednou je to Zelezny, podruhe Castro a Kuba, jindy tyrany chlapec Jiri Szuta - navic herec v atraktivnim filmu.

Nezletilych prostitutu/ek je mnoho, streetworkeri pusobici na Hlavnim nadrazi v Praze by mohli vypravet - a mozna mnohem zasveceneji nez pan Golgo. Ac jeho zamer vypada uslechtile, obavam se, ze takto bulvarni pojeti muze naopak toto tema zlehcit a provest tak cele veci medvedi sluzbu.

Kdyby chtel Golgo prinest opravdu kvalitni material k teto problematice - mela by to ostatne byt jeho profesionalni povinnost novinare - musel by se m.j. vice zabyvat praci prave instituci zachrane site, overit si, nakolik v Szutove pripade ktera z nich selhala a proc. On vsak pouze zpracoval Jiriho vypraveni a zverejnil stylem "jak jsem koupil, tak prodavam".

Nemam dostatek informaci o tom, jak kvalitne pracuji instituce pro pomoc ohrozenym detem v nasi republice, takze si netroufam vynaset zadne soudy. Ale z toho, ze zvlast v prubehu devadesatych let se na fenomen tyranych deti hodne upozornovalo ve sdelovacich prostredcich, usuzuji, ze existuji lide a  instituce, ktere se teto oblasti venuji - v provozu je napr. bezplatna telefonni Linka bezpeci urcena ohrozenym detem.

Ze Cesi nejsou k tyranym detem lhostejni, doklada m.j. prave probihajci kampan v prazskem metru, kde jsou umisteny plakaty upozornujici na tento fenomen. Nicmene se v teto souvislosti nabizi zajimava otazka - a sice porovnani pristupu a vysledku prace statnich instituci s nestatnimi iniciativami, jmenovite s Fondem ohrozenych deti Marie Vodickove.

Pokud mohu posoudit, dela tento fond velke mnozstvi prace m.j. prave v oblasti verejne osvety, zatimco cinnost klasicke 'socialky' vzbuzuje rozpaky (media pred casem prinesla zpravu o tom, jak socialni pracovnice vratila deti matce, ktera jim pred tim zpusobila vazna zraneni, kvuli nimz musely byt hospitalizovane. Hned druhy den byly deti v nemocnici zpet v jeste vaznejsim stavu...).

Neni bez zajimavosti, ze FOD ma v soucasne dobe problemy s Ministerstvem prace a socialnich veci a ze je ohrozovana jeho licence - nesouvisi to treba s tim, ze  cinnost FODu tak trochu nastavuje zrcadlo neschopnosti (a mozna i  korupci) statnich organu zpusobem, jakym jim fusuje do remesla? V  kazdem pripade zverejneni skutecne objektivniho materialu o teto problematice by bylo velmi prospesne.

Ale vratme se k Szutovu pripadu - Golgo se zminuje m.j. o  Marii Vodickove, ktera pry 'vsechno poprela'. Nuze overme si tyto skutecnosti. Platime si investigativniho Tomase Pecinu a Stepana Kotrbu - prosim tedy jednoho z nich at se napr. Vodickove na to zepta, pripadne overi i dalsi skutecnosti tykajici se pristupu socialnich instituci v pripade Szuta.

Jeste k vyroku Jana Culika: "Motivací zřejmě bylo, že Fabiano Golgo projevil lidský soucit a zájem o brutalizovaného chlapce Jiřího Szutu a vyjádřil znepokojení, jak s takovými případy zacházejí české úřady. Že by v důsledku čtyřiceti let komunismu ztratili někteří Češi povědomí o lidskosti?" Toto je pane Culiku velmi demagogicka a tvrde emocne manipulativni veta.

Proc by chtel nekdo (normalni) napadat kohokoliv za 'projeveni lidskeho soucitu'? To vzbuzuje dojem, ze vasi krajane jsou opravdu nelidske zrudy, kdyz je drazdi takove uslechtile postoje. Dale Golgo je sice slaby novinar (podle meho pise bulvar jako remen), ale ten jeho "soucit a zájem o brutalizovaného chlapce ", zaslouzi oceneni.

Pane Culiku, chcete-li aby uroven Blistu drzela krok s jejich soucasnym vyznamem pro Cesko a jeho intelektualne medialni scenu, mel byste opravdu udrzovat profesionalni odstup od temat a zvlaste od jejich autoru.

I kdyz se ve vasem pripade jiste nejedna o kamaradsofty typu 'Ceska televize a spol.', dusledky pro vami redigovane priodikum jsou stejne. Tentyz pripad je (stale dokola) ta nestastna Nova. Vas dnesni dovetek k clanku o 'manipulaci ve zpravach Novy', tykajici se motorkaru: "Tragedií je, že se někdo vůbec pokouší brát zpravodajské relace Novy a  České televize vážně. To nejsou z žádného hlediska zprávy v  normálním slova smyslu a nelze je tak ani posuzovat - je to jen manipulační cvičení v zájmu majitelů obou stanic."

Nechci zpochybnovat argumenty autora clanku - motorkare, nejsem k tomu kompetentni. Avsak proc napadat Novu za to, ze se zabyva tematem bezpecnosti silnicniho provozu s ohledem na motorkare? Jiste se najde dost argumentu pro i proti, Nova jen toto tema otevrela (mimochodem je docela 'verejnopravni').

Doufam, ze mi objasnite pane Culiku, v cim lobistickem zajmu vede Nova kampan proti motorkarum? Jinak bych se mohla zacit ptat ja "v cim lobistickem zajmu vedou Britske listy kampan proti Nove?" Znovu apeluji - ponechte Britskym listum jejich rozmanitost a dbejte prosim striktne na profesionalni odstup, ktery sam po druhych zadate! Myslim, ze soucasny vyznam Britskych listu si zaslouzi prubezne zvysovani jejich urovne a kvality.

Poznámka TP: Paní Leporská, podle mě je problém v tom, že Golgo přišel z jiného kulturního prostředí, kde se určité věci chápou jinak. To jsou běžné komunikační bariéry, se kterými se BL setkávají odedávna - tentokrát nikoli ve formě konfrontace českého s britským, ale s jihoamerickým prostředím.

Štěpán Kotrba

"Problematika tyranych deti se me odjakziva velmi dotyka a jejich osud mi rozhodne neni lhostejny, coz dokladam pravidelnym mesicnim prispevkem 100.- Kc ve prospech Fondu ohrozenych deti"

Pamatuji se na sběratelskou raritu jednoho kolegy - kovovou prvorepublikovou cedulku s upozorněním, že její majitel přispívá na chudé magistrátu a tudíž si vyprošuje obtěžování žebráků. Pokud si matně pamatuji, žebračenka se tomu říkalo... Dnes je "sofistikovaně" nahrazována symboly žlutých kvítečků na klopách, červených srdíček, kuřátek a jiných infantilních mediálních symbolů, pro které PRAVDA a UTRPENÍ jsou stejně relativní jako SPRAVEDLNOST a HUMANITA. Těmito symboly lhostejnosti to začíná a "humanitárním" bombardováním civilních objektů Srbska to končí.

Nezvykli jsem si podoporovat stát, aby byl silný a tuto sociální otázku řešil, mladé generace si odvykly spoléhat se po křesťansku na "bližní" (protože křesťanů je v ČR méně než homosexuálů), nezvykli jsme si ale ani spoléhat na "kolty nízko u pasu", neboť tradice amerického západu či drsného severu jsou nám již sto let zprostředkovávány pouze knihami německého pecivála Karla Maye a dalších autorů limonádových "Joeů".

Je typické, jak je v civilizaci vyrůstající (převážně) ze zápecnických katolických kořenů chápána solidarita s trpícími. Tvrdím, že si trpící člověk zaslouží naši pozornost a účast v daleko větší míře, nežli jen "měsíčním příspěvkem na dobročinnost". Zaslouží si mezigenerační soužití a solidaritu, zaslouží si i respekt společnosti. Polovinuy svého aktivního života pracoval pro druhé, pro nemocnice, školy, silnice. Dokážeme soucítit s trpícími potulnými kočkami a psy, pro které organizují někteří naši spoluobčané (převážně spoluobčanky, nepočítám-li pana Smejkala) útulky a kampaně na jejich uživení kvalitními psími a kočičími konzervami. Pohrdám těmito lidmi, protože řada jejich spoluobčanů je na tom hůř, nežli jejich kočky.

Nechává nás necitelnými a lhostejnými osud stovek a tisíců trpících, kteří se vymykají pokorně živořícím a v opuštěnosti umírajícím spoluobčanům v domovech důchodců... Nechává nás lhostejnými osud invalidních, mentálně či fyzicky poškozených, které se snažíme izolovat a "neukazovat". Kdokoliv toto měšťácké tabu překročí, vystavuje se nebezpečí ostrakizace "zdravého" jádra společnosti. Integrace invalidních dětí do "normálních" škol se potýká s nepochopením, odporem a panickým strachem rodičů těch zdravých. Politici mlčí a v duchu si myslí, jak je krásné být zdravý, bohatý a navíc mocný. Většina sociálních demokratů či komunistů reaguje na žádosti o podporu výstavby azylových domů stejně, jako poslanci ODS či US. Tato civilizace více než ideály Athén vyznává ideály Sparty, pouze v odcizené - sofistikované a byrokratizované podobě. Tu nazývá humanitou. Nemocným nestínáme hlavy, necháváme je ale živořit pod "péčí" institucí, kterým Parlament v ráci "minimalizace přerozdělování" sebere peníze na mnohdy základní provoz. Pokud ve zdravotnictví není zájem farmaceutických či přístrojových lobby o investiční peníze, humanita se odkládá. A tak LDNky (léčebny dlouhodobě nemocných) jsou v havarijníém stavu, jejich eprsonál (ve víru straostí kde si přivydělat) mnohdy zapoměl Hippokratovu přísahu. Utrpení není vidět. Jsme krásní, bohatí a šťastní. Brave New world. I proto česká "pravice" s ideály "individuální odpovědnosti" (čti sobectví) rezonuje již deset let prakticky se stále stejným množstvím příznivců.

A tak lidé, uvyklí vnímat a popisovat a třeba i napravovat ještě daleko horší míru chudoby, nenacházejí porozumění. Nenašel ho v "lůně" české společnosti ani indický streetworker (působící mezi Romy), nenacházejí ho ani řádové sestry ve zdravotnictví, nenachází ho ani kněz na Hlavním nádraží (působící mezi mladými prostituty), nenachází ho u českého měšťáka a salónního diskutéra ani Fabiano Golgo (mapující sexuální chování a tím i prostituci v ČR). Nenachází ho nikdo, kdo není "v pohodě" při pohledu na ulici. Nenacházejí ho ani maldí pacifisté při realizaci hesla "Jídlem proti válce". Když starosta (ODS) jedné městské části chtěl jejich činnost - rozdávání jídla na ulici - stíhat a pokusil jsem se prostřednictvím BL zorganizovat sbírku na právní ochranu těchto aktivistů, rozhodli se přispět mimo redakci pouze 2 - slovy DVA čtenáři. Oba dva studenti vysokých škol - ze svého stipendia. Nikdo víc... To asi proto, že televize uvádí úspěšný pořad "Chcete být milionářem?" a nikoli "Stali jste se žebráky?". Možná by byl tento pořad ne tak reklamně a komerčně úspěšný, byl by ale o to poučnější. O podstatě české cesty k penězům, moci a majetku, o podstatě české cesty "zpátky do Evropy". I pro čtenáře Britských listů.

Václav Pinkava

Zase nejake frajkumsty se svetlem, a dalekosahle zavery z tehoz, blesklo mi hlavou...

Zacestoval jsem si v pameti do minulosti a nasel clanek, ktery pusobi na racionalne mysliciho ctenare stejne 'objevne' http://www.linov.cz/dnesni.asp?r=pveda&d=29.7.2000#LA2000_L175a23B. Slo o reportaz, ze nekdo v laboratori prekonal rychlost svetla!

Tato zprava se az na jare letos objevila v hlavnich zpravach posthodacovske CT. Tehdy jsem ji povazoval za vrcholny ukaz neserioznosti, minimalne v tom smyslu, ze jako 'objevna novinka' byla uvedena s pulrocnim zpozdenim.

Mozna ze se ale nekdo vratil z nejake cesty strojem casu z leta 2000 do soucasnosti, ;-).

Tehdy jsem si ale dal trochu prace nalezt dalsi informace skrze internet (napriklad anglicke popularni a srozumitelne souhrny zde a zde ) a vyslo mi najevo, ze jde vlastne a kachnu, respektive spatne popsany jev.

Podarilo se ve skutecnosti cosi jako resonancni efekt, kde do 'zrychlovace' vstupuje paprsek svetla a driv nez by rychlosti svetla prekonal danou vzdalenost ve vakuu se z druhe strany objevil paprsek podle vseho totozny. Uvnitr nebulo vakuum, ale atomy Caesia. Takovy jev se vsak da popisovat nejen coby zrychleni tehoz paprsku, ale spise jako vznik noveho, vlastnostmi totozneho paprsku jakousi resonanci. Kazdopadne je to jev zajimavy.

Ale na tema nemoznosti praktickeho cestovani casem mi staci jeden logicky postreh, od stolu:-

Nikdo nikdy v budoucnu nevymysli stroj casu v pouzitelne forme. Totiz, pokud by k tomu kdykoli v budoucnu doslo, tak by se tak vlastne 'uz' stalo, nebot by se za ty eony ktere nas cekaji nekdo zakonite podival i do nasi soucasnosti, do kazdeho okamziku v kazdem miste. Cas by se totiz stal z hlediska explorace casoprostoru nekonecnym a vsechny navstevy vsady by se daly a musely stihnout. A stroj casu by tudiz byl 'uz' k videni, prave ted, prave tady. Treba tu takovy je, ale neni pro mne zaregistrovatelny, a tudiz je jeho prakticke vuyziti jen cosi jako historicky voyerismus. Takova varianta inertniho cestovani ovsem krasne a elegantne resi ty mozne paradoxy se zabitim vlastnich (pra)rodicu apod, nebot cestovani casem je, pokud je, (a tedy, logicky 'uz' je) zcela bez fyzickych interakci a dusledku. Ale pozor, to znamena i vcetne tech, ze se stanou nejake trvale zmeny ve vlastnim mozku a clovek vrati se vzpominkou co v te minulosti videl.

Proste, logika je dama neuprosna.

Takze, cesty casem jsou leda mozne virtualne, v risi fantazie, nebo v tech x-nasobnych paralelnich svetech.

Proste jen k pobaveni.

Poznámka JČ: Panu Pinkavovi uniklo, že údajný stroj času by neměl schopnost cestovat do minulosti dále, než do chvíle, kdy byl stroj času spuštěn - to by vysvětlilo, proč nás žádní cestovatelé z buducnosti nenavštívili.

Luboš Motl

Zakony prirody pry neznemoznuji cestovani casem. Tak predne: prirodni zakony az do specialni (a vlastne i obecne) teorie relativity (Newtonovy zakony, Maxwellova teorie atd.) vsechny jakekoliv cestovani casem zakazuji. Prostor a hmota se vyviji v case a vytvareji tak casoprostor, ale forma casoprostoru je objektivni a pevna. Jestlize jednou husite v roce 1434 prohrali bitvu u Lipan, nelze tento fakt zmenit. V casoprostoru existuje jen jedna oblast kolem "bitvy u Lipan" a nelze vytvaret "nekolik variant".

Autor ale chce pro cestovani casem vyuzit cervich der. To neni nic noveho, podobne k problemu jiste pristupuji mnozi autori levnych vedeckofantastickych knih. O cervi dire se na popularnevedecke urovni muzete docist napriklad v 11.kapitole Elegantniho vesmiru...

http://www.physics.rutgers.edu/~motl/brian/ves-11lm.html

Cervi diry hojne uzivaji autori Star Trek - Deep Space Nine. Je treba rict, ze jakkoliv je mozne klasicke podle Einsteinovy obecne teorie relativity vytvorit "trubicovite oblasti prostoru, spojujici velmi vzdalene regiony prostoru", podle kvantove mechaniky jsou takove nepravidelnosti ve strukture prostoru nestabilni. Cervi dira behem zlomku sekundy zmizi, zhrouti se. Cim je vetsi a cim vzdalenejsi oblasti ma spojovat, tim vice je nestabilni.

Nepochopil jsem zatim ani trochu, proc cestovani do minulosti ma souviset s "kolujicim kuzelem svetla", ani co tento obrat znamena :-) (ale to se jiste spravi v dalsich odstavcich), a proc do toho mota nizke teploty. Mallett byl v deseti letech jiste zvidave decko a je mne lito, ze prisel o otce.

Nekolik odstavcu o obecne teorii relativity Alberta Einsteina je napsano sice trosku neobvykle, ale jinak obsahuje standardni veci. Najednou vsak nasleduje paragraf o tom, ze lze vytvorit uzavrene casove smycky. Tohle skutecne mozne neni a nesmi byt, jinak bychom nutne dosli k logickym absurditam souvisejicim s tim, ze muzete zabit svou babicku drive, nez porodi maminku, a tudiz jste se nemohli narodit a nemohli tedy cestovat do minulosti a zabit babicku. ;-) Duvod, proc takovy paradox nenastava, je samozrejme v tom, ze priroda neumozni uzavrene smycky casoveho charakteru.

Pak nasleduje vycet ruznych reseni obecne relativity, doprovazeny vazenymi jmeny. Kurt Goedel byl tak trochu cvok, nikomu treba neni jasne, zda svuj matematicky dukaz existence Boha minil jako zert, nebo vazne. Je treba rict, ze lze zkonstruovat radu prapodivnych reseni Einsteinovych rovnic obecne relativity, ale to jeste neznamena, ze se vsechna tato reseni mohou realizovat ve skutecnem svete. Ve skutecnem svete se mohou vyskytnout jen takove konfigurace, ktere lze vytvorit casovou evoluci z "obycejneho", nudneho vesmiru bez uzavrenych casovych smycek, pricemz vyvoj podle rovnic obecne relativity musi byt oduvodneny (protoze i obecna relativita je jen aproximaci, zanedbavajici kvantove jevy apod.), nesmime projit zadnymi singularitami apod., protoze v nich se popis pomoci obecne relativity (nikoliv "vseobecne", pane Culiku, tak se tomu rikalo do roku 1920) hrouti, prestava platit.

Ano, samozrejme, ze na zacatku zivota vesmiru byl vesmir mnohem divocejsi nez dnes a lze si predstavit, ze v nem byla hromada cervich der spojujicich zcela odlisne oblasti prostoru apod. Ano, tohle je starost kvantove kosmologie, spojeni kvantove mechaniky a obecne relativity, aplikovane na rany vesmir, v sobe jiste skryva mnoho bizarnich pojmu a myslenek. Uplne jine tvrzeni samozrejme je, ze cervi diry spojujici nas s minulosti si lze vytvorit dnes. To proste nejde. Minulost byla takova, jaka byla, a nelze ji zmenit. Navic cervi diry spojujici dve oblasti casoprostoru nutne narusuji relativistickou symetrii casoprostoru, coz je v rozporu s pozorovanimi.

Ano, svetlo, ackoliv ma klidovou hmotnost rovnou nule, take zakrivuje casoprostoru. Tenzor energie-hybnosti je nenulovy, a to staci na zakriveni prostoru. Ten clanek ve Phys. Lett. A bych si musel precist, abych mohl skutecne napsat naprosto kvalifikovanou odpoved. Ale i bez cteni jsou jasne urcite veci. "Vymena prostoru a casu" je neco, co standardne nastava uvnitr cerne diry, na tomhle tedy neni nic az tak fantastickeho, ale nikdy neni mozne vytvorit uzavrene casove smycky. Prave korespondence s Jamesem Glanzem se tykala jednoho clanku o profesorovi Ng, kteremu se take podarilo prorazit do Phys. Lett. i do New York Times. Stravili jsme s radou lidi - vcetne Davida Grosse, horkeho kandidata na letosni Nobelovu cenu a reditele institutu - hodne casu a rozptylili v podstate jakekoliv pochyby o tom, ze Ngovo tvrzeni, ze detektor gravitacnich vln LIGO bude schopen merit fluktuace prostoru na Planckovych vzdalenostech, je postaveno na chybach v uvazovani. Tipuji, ze to bude uplne stejne s panem Mallettem, ale zatim jsem ten clanek necetl.

Dalsi propojeni uvah se zpomalenym svetlem je neoduvodnene. Svetlo, pokud se pohybuje jinde nez ve vakuu, se samozrejme pohybuje pomaleji, ale potom take ztraci vyjimecne vlastnosti svetla a z energetickeho hlediska se pak moc nelisi od zvuku.

Je naprosto absurdni tvrzeni, ze budou schopni zaznamenat jakekoliv zakriveni prostoru pochazejici od svetla. Napriklad stowattova zarovka o prikonu 100 W vyzari za sekundu 100 Joulu, coz je podle vzorce E=mc^2 ekvivalentni hmote asi 10^-15 kilogramu. Je treba dosti jemne aparatury, aby clovek byl schopen zaznamenat jakoukoliv (nepatrnou) gravitacni silu pochazejici i od nekolikatunove koule - a mereni zakriveni prostoru pochazejici od takto male hmotnosti je spolehlive o desitky radu za schopnostmi dnesni (i budouci) techniky.

Pro ucely vsech experimentu se svetlem, kousky atomu apod. lze gravitaci naprosto zanedbat a veci se ridi podle standardniho modelu tri negravitacnich sil, a pokud nekdo tvrdi, ze je na stole schopen za pomoci aparatury z 18.stoleti zkoumat jevy kvantove gravitace, je to blazen; takove tvrzeni se podoba snaze zkonstruovat vodikovou pumu z hrnce, v nemz se vari houbova polevka.

Vetsinu veci uz jsem rekl, kdyz ctu dalsi paragrafy, mluvi o podobnych vecech, ktere jsem zminil vyse. Sekce "paradoxy tykajici se cestovani casem" opravdu jen ukazuji, ze autor smichal uplne vsechno, co kdy o fyzice slysel, do chaoticke kase. Uzavrene casove smycky jsou jevem uplne nezavislym od toho, zda interpretujeme kvantovou mechaniku pomoci alternativnich historii apod. Nedava to smysl, a tak se tezko na takove formulace odpovida.