Z té modré židle je od doby, kdy tribunál začal před šesti lety zasedat, vyprávěn příběh, který tato soudní síň slyšela, avšak Miloševič nikoliv. Je to trýznivá historie války, z jejíhož vedení je Miloševič obviňován - ve snaze vytvořit a posilovat svůj rasově homogenní Velkosrbský stát. Kdekoliv žijí Srbové, řekl Miloševič, mají právo "se bránit" - a to opakoval i ve čtvrtek na lavici obžalovaných.

Vraždění začalo s prvním zabíjením ve Slovinsku v červnu 1991, ke krvavým masakrům došlo ve vznikajícím Chorvatsku, kde rozdrtili Srbové krásné město Vukovar na Dunaji až na prach. Vraždění se pak přesunulo do nově nezávislé Bosny, kde proletěl v létě roku 1992 vesnicemi, městy, gulagem koncentračních táborů a hlavním městem, Sarajevem, hurikán násilí, jak začali Srbové provádět svou politiku "etnického očišťování" zejména bosenských muslimů.O tři krvavé roky a o asi 200 000 mrtvých později vyvrcholila bosenská kapitola masakrem 8000 muslimů ve Srebrenici jednoho dne v červenci 1995. Pak přišlo Kosovo, další vlna násilí, a nakonec intervence Severoatlantického společenství.

Měl jsem osobně onu prokletou čest být zblízka svědkem většiny tohoto vraždění a souhlasil jsem, že budu svědčit na modré židli mimo jiné proti Milanu Kovačevičovi, muži, který mi povolil proniknout v srpnu 1992 s týmem z televize ITN do koncentračních táborů Omarska a Trnopolje.

V roce 1996 vykoktal Kovačevič své děsivé, opilecké "přiznání" s tím, že všeho lituje; povolali ho do Haagu, byl tam obviněn z genocidy a zemřel ve vězení brzo po mém třídenním svědectví proti němu - samozřejmě, s tím svědectvím neměla jeho smrt přímou souvislost.

Den po dni, během zasedání tohoto tribunálu, bylo slyšet od jednotlivých obětí, sedících na této modré židli hrůzná svědectví - svět je mohl slyšet, avšak svět se většinou nezajímal.

Přiběhy jako byl například příběho starce Meha Aliče, zadržovaného v táboře Omarska. Jeden z Aličových synů byl usmrcen během srbského zatýkání a otec to musel sdělit druhému chlapci přepážkou, která je v táboře oddělovala. Nedlouho poté přišli jeho věznitelé - kteří v táboře ve dne v noci vraždili vězně - a snažili se ho přimět k hrůznému rozhodnutí.

Buď Alič pošle svého syna na smrt, anebo strážci vyberou na popravu deset jiných osob. Alič se rozhodl zachránit devět životů, přivítal syna, rozloučil se s ním a poslal ho na smrt. Mladý Alič umíral vedle jiného muže, který zemřel na bolesti po vykastrování. Stráže mu nacpaly do úst živého holuba, aby umlčely jeho křik. Svědek charakterizoval chování Srbů během těchto scén jako "dav při fotbalovém zápase".

Na modré židli svědčila například žena, která přežila největší masakr v Evropě od dob druhé světové války - Srebrenicu - ale přišla o své syny. Svědectví bylo tak dojemné, že ani ostřílený prokurátor Mark Harman ho nedokázal při své závěrečné řeči přečíst a nechal přehrát přerývaný magnetofonový záznam jejího projevu: "Jak je možné, že lidi můžou něco takového udělat, usmrtit tolik lidí? Jen si představte mého nejmladšího syna, ty jeho malé ručičky, jak je možné, že jsou mrtvé? Představuju si, jak ty ručičky trhají jahody, čtou knihy, chodí do školy, jezdí na výlety. Každé ráno, když se probudím, si zakrývám oči, abych neviděla, jak jiné děti chodí do školy a manželé chodí do práce, drží se za ruce."

Bude zajímavé, píše Vulliamy, jak bude Miloševič reagovat na tato svědectví. Ve většině těchto případů znali pachatelé své oběti velmi dobře. Miloševič ale nikoliv - byl uzavřen ve svém paláci a ve vězení své mysli.

Miloševič popírá, že existoval plán na vytvoření "Velkého Srbska". Také se zřejmě chce hájit tím, že chce vrazit klín mezi "jugoslávskou armádu a policii", které "bránila svou zemi poctivě a hrdinně" a polovojenské jednotky, které "plení a pálí a zabíjejí" - ty ale nebyly pod jeho velením.

Miloševič také napadl dvě ústřední skutečnosti v žalobě, že jsou to výmysly. Prvním je nechvalně známý případ koncentračního tábora v Trnopolje, který objevila televize ITN a já sám a jehož vyhublí vězni za ostnatým drátem se stali jedním z nejsilnějších obrazů z této války.

Po mnoho let jsme byli, ITN a já, předmětem zlovolných pomluv, že prý byly tyto záběry nějakým způsobem zfalšovány. Miloševič uvedl ve čtvrtek, že ho ohledně existence koncentračních táborů bosenští Srbové "podvedli", ale pak znovu vytáhl argument ohledně Trnopolje, že "tyto falešné televizní záběry dokladují protisrbskou politiku. Bylo to sběrné středisko pro uprchlíky, kteří měli možnost se volně pohybovat po vesnici - a přišli sem pro ochranu."

Tento nesmysl odmítl v roce 2000 londýnský Nejvyšší soud, který potvrdil žalobu společnosti ITN pro pomluvu, vznesenou vůči britské prosrbské revizionistické skupině, které se snažila tuto pomluvu šířit. Soudní tribunál v Haagu také výslovně poukázal v Tadjicově rozsudku na to, že Trnopolje byl zvlášť brutální tábor, specializující se na znásilňování, mučení a zohavování osob.

Druhým Miloševičovým argumentem byl masakr kosovských Albánců ve vesnici Račak v roce 1999. Račak byl také zpochybňován - že prý šlo o mrtvoly albánských bojovníků, převlečené a umístěné tam odjinud.

Opět to byla televize ITN, která odhalila masakr v Račaku a vyšetřování post mortem bylo tak důkladné, že dokonce byly přesně identifikovány rány na těle obětí se vstupními ranami na šatech obětí. Následné vyšetřování potvrdilo, že byl tento masakr přesně tak strašlivý, jaké byly původní informace.