Přijímá ji obvykle nikoliv pro uspokojení nezbytné potřeby, ale pro uspokojení imaginárního pocitu její domnělé užitečnosti. S nadsázkou řečeno, v pojetí takto přijímaného "vztahu" se i bezdomovec s mobilním telefonem cítí jako šéf velké firmy. V této hře jsou obvykle zneužívány zaběhnuté slovní významy, dosud funkční ve zcela jiné hodnotové tradici.

"Galerii svého umění mám stále u sebe", hlásá reklamní slogan známého výrobce mobilních telefonů a zneužívá význam slov galerie a umění. Rozum namítne, že každý přece ví, že do galerie se chodí. Není to tak jisté, protože přihlouplé obrázky vám budou dodány až do vašeho mobilu, který se tak stane vaší "jedinou správnou galerií". To ale není všechno, reklamní kreativci vás ještě přesvědčí, že "umění" které vám nabízejí, je jen "vaše" (i když to samé má už v mobilech tisíce lidí), protože galerii svého umění máte přece stále "u sebe". Zde se hodnotově posouvá i význam slova "svého", protože máte k dispozici pouze "jejich" obrázky, tedy ty, které jste "nevytvořili" vy, ale někdo jiný. Globálně tupý konzument přijímá tuto iluzi, slyší na vyprázdněná slova která nenesou obsah, ale vytvářejí pouze dojem či zdání, že něco TAK JE. Na podobném principu vystupují i média, neboť potřebují být prodejná.

Ve sloganu "galerii svého umění mám stále u sebe", jsou skryta tři důležitá slova: svého, mám, u sebe. Všechny mají jistě ne náhodou přivlastňovací charakter, který působí především v podvědomí těch, kteří na hru o jedinečnosti konzumenta přistoupí : "Ty jsi ten správnej kluk, který rozhoduje, ty jsi ta správná holka, která může vše ovlivnit". Ve skutečnosti je to jen dobře cílený marketing, reklamní strategie, jak v myslích nekritických jedinců, vytvořit onen osobní pocit jedinečnosti uživatele.

Přirozené povědomí o sobě ale člověk dosud získával s rozvojem svých zkušeností a nikoliv skrze reklamu, která je téměř vždy lživá. Člověk byl dosud hodnotově měřitelný a "popsatelný" v kontextu své vůle a realizovaných schopností a nikoliv v imaginárních možnostech virtuálního idealizovaného obrazu sebe samého, který reklama (i volební urna) velmi lacině a účinně zprostředkovává.

Proto osobně očekávám, že v globálním světě nebude mít lidský jedinec prakticky žádný význam, protože nezávislou kreativitu nebude mít kde uplatnit. Nebude po ní poptávka a lidská individualita bude omezena jen na iluzi o ní a na pouhý dojem své vlastní funkčnosti. Ve skutečnosti bude mít konzumní charakter, což je patrné už dnes. Lidské individuality nebude třeba, rozhodovat budou korporace a prominentní týmy. Globálně tupý klient a spotřebitel, fakticky realizovaný jen ve svých spotřebitelských a volebních právech (spotřebitel bez spotřebitelských a voličských práv je k ničemu) a ochraňovaný systémem především v konzumních svobodách si vystačí jen s iluzí o své vlastní osobností důležitosti. Každý odlišný pohled, samostatně čelící samoúčelným konvencím, bude vnímám jako faktor, který ohrožuje zaběhnutý systém. Ten takového občana posléze zařadí na seznam extrémistických a tím pro systém (nikoliv pro demokracii) nežádoucích osob.

Ze systému nebude možné díky existenciálním (ekonomickým) závislostem vystoupit a významy jako svoboda, láska a pravda budou sice deklamovány, nicméně jejich obsahy se postupně sami vyprázdní. Bude přijat komunikační model maskotů (Václav Havel jako maskot pravdy a lásky již například funguje) a vzorů. Nejvyšší hodnotou bude spotřebitel, ve svobodné možnosti nakupovat. Systém bude chránit jedince nikoliv v možnosti se svobodně projevovat, ale v nutnosti svobodně spotřebovávat.

Hysterie strachu a patolízalské příslušnosti, rozdmýchávaná v souvislosti s teroristickým útokem v USA slouží těmto cílům. Nikoliv vlastní cena života, jak je předstíráno, ale platební schopnost konzumenta je to, co má jedině v globálním světě smysl. Ochrana života bude ve skutečnosti ochranou spotřebitelských práv, jež jsou skrze život realizované. Teroristé světu sdělili drsné poselství: Nám na tom nezáleží! A nebo: nám na ničem nezáleží a zcela paradoxně to byli právě oni, kteří znovu nastolili otázku hodnoty a ceny našich životů, protože jich neváhali úděsným způsobem zmařit pět tisíc.

Když řeknu, že bychom si toho měli vážit (alespoň s ohledem na oběti), vystavuji se "lynčování" a nepochopení. Vývoj událostí ale ukazuje, že svět již není schopen a ochoten této reflexe a život (i smrt) nemá ve své tvořivé podstatě žádný smysl a tedy i cenu. Stali se z nás sentimentální vyznavači idolů a mstiví oplakávači, pěti tisíců beztak již "bezcenných" životů.

Konzument vnitřně přesvědčený o svých neomezených, ve skutečnosti ale nepoužitelných možnostech a zdárně masírovaný reklamou k "tupé" jedinečnosti je dobře manipulovatelný a globální trh už nyní o něho svádí boj. Autoritou se nestane ten, kdo je schopen myslet, ale kdo bude schopen platit a mlčet. Na něho také líčí prvoplánová reklama vždy v první osobě, neboť globálně tupý konzument je "úspěšný narcis" a slaboch, v němž reklamní stratégové úspěšně implantují pocit vlastní výlučnosti. "Vstupte do klubu a můžete využívat exklusivních služeb, v podobě zábavních doplňků pro svůj telefon", hlásají reklamní slogany. Ve skutečnosti ale o žádnou výlučnost či exklusivitu nejde, protože čím více zájemců a členů společnost Nokia získá, tím lépe. Jde o masovost, stádnost, o globální trh. V globálním trhu se i incident v USA rozmělní na tisíce kousků dobře prodejného sentimentu a z vůdčích osobností světové politiky, udělá ve skutečnosti jen kašpary.

Podobným způsobem jako s textem pracuje reklama i s obrazovou složkou. V případě reklamy "galerii svého umění mám stále u sebe", je na fotografii zobrazen jakýsi indiferentní globální lidský typ, u kterého není poznat, zda je to ještě dívka a nebo je to již chlapec. Bezpohlavnost je v tomto typu reklamy podstatná, neboť ve své globální tuposti jsou si všichni rovni. Typová universálnost je dobrá k tomu, aby se v ní každý mohl poznat a mohl se s ní identifikovat. Podstatné je, že postava na obrázku reklamní slogan "o galerii svého umění" doplňuje, protože figurant je na rameni a na rukách tetován.

Tím, že v prstech samozřejmě drží jen tak mimoděk telefon Nokia, je každému jasné, že má "u sebe" hned několik galerií "svého umění" najednou. Respektive jednu na sobě a druhou "při sobě". Že je ta druhá v mobilním telefonu snáze obmněnitelná, je evidentní a je to také cílová informace.

Reklama míří na nejrůznější skupiny, protože "globální tupost" nechodí po horách, ale po lidech. U nás stále ještě funguje typ dobře oblečeného a vlasatého usměvavého podnikatele, který všechny své úvěry a dluhy určitě splatil. Je presentovaný na pozadí palmového háje a nebo před siluetou "jakoby" Manhattanu (sic!). Co na tom, že tento reklamní virtuální model, je ve skutečných souvislostech problémů v české podnikatelské sféře směšný?

Reklamní stratégové pracují s globálními trendy, a tak se od nich reálného portrétu českého, starostmi plešatého podnikatele, určitě nedočkáme. "Máte obchod pod kontrolou", hlásá slogan v tomto typu reklamy a nabízí něco, co je ve skutečnosti splněným snem jen omezeného množství "úspěšných". Této vrstvě zákazníků ale Nokia nenabízí jen "galerii svého umění kterou můžete mít stále u sebe", ale za členství v klubu zdarma osobní štítek, pro svůj "osobní telefon Nokia". Škoda že se této příležitosti nedočkala kněžna Hortensie, měla by určitě radost, zatímco Barunka Panklová by si musela vystačit jen se "svou galerií".