Britské listy se vždy snažily kultivovat české mediální prostředí soustavným připomínáním osvědčených pravidel chování žurnalistiky té části světa, která nám svou civilizační úrovní může být příkladem. Stejným způsobem se zabývají i naším politickým životem obecně. Zvláštní důraz kladou na etiku chování novinářů a dalších veřejných činitelů. Ve vztahu k žurnalistice vyznávají prvořadý význam pravdivosti šířených informací, ověřené z více nezávislých zdrojů, dále požadují vyvážené posuzování všech souvislostí hodnocených jevů, nestrannost, úctu k soukromí a v neposlední řadě respektování lidských práv v plné šíři. Nevylučuji, že jsem na některý ze zdůrazňovaných kladů zapomněl a prosím čtenáře, aby si výčet laskavě doplnil podle svých poznatků. Od autorů pak žádají, aby byli důvěryhodnými nositeli hlásaných myšlenek a vyvarovali se závislosti na subjektech, o nichž píší. Autoři mají dodávat věrohodnost svým názorům mimo jiné i tím, že je zveřejňují pod svým jménem. Pseudonym je přípustný jen v případě, že by zveřejnění pravého jména mohlo pisateli způsobit vážné ohrožení. Hodnocení Britských listů čtenáři a konkurenčními médii je různé. K jejich dobru je třeba přiznat, že většinou nenechávají své čtenáře lhostejnými, ať již je pak jejich hodnocení zveřejněných článků kladné či záporné. To je dobře, neboť lhostejnost je zhoubná nemoc. Britské listy jsou sympatická štika v rybníce.

Snad právě pro to vše mě udivil článek Štěpána Kotrby ze dne 29. října 2001, v němž se zabývá propíráním špinavého prádla ministra Karla Březiny. Jak je zřejmé z nadpisu článku Jana Čulíka ve stejném čísle, Britské listy dobře vědí, že lidský příběh lze zmanipulovat. Přesto zde můžeme číst velmi ošklivou story z Červené knihovny, vyprávěnou s uvedením plných jmen téměř všech zájmových osob, prozrazující podrobnou znalost jejich hlubokého soukromí. Řekl bych, že Britské listy uveřejněním tohoto článku porušily články 7 a 10 Ústavní listiny lidských práv a také zásady slušné novinařiny, jež vždy samy prosazovaly. Zveřejnění článku je ošidným krokem. Nejméně dvě ze tří jmenovaných osob by mohly Britské listy žalovat pro zásah do soukromí a mám vážné obavy, že žaloba by byla úspěšná. Soudní řízení by také vystavilo zkoušce ohněm pravdivost důkazů, použitých autorem. A je známo, že v takových historiích výpovědi zúčastněných nejsou vždy úplně pravdivé a autor, který jim uvěřil, může nakonec být za hlupáka.

Nevadí mi, že Britské listy napadly Karla Březinu, jenž se určitě neměl nikdy stát ministrem. Do ministerských křesel by měli usedat zralí lidé s dostatečnými zkušenostmi z řídící a veřejné činnosti, kteří prokázali, že kariéru mohou udělat také jinak. Ostatně zralý muž by se nestal tak snadno fackovacím panákem pro média tím, že by se kdekomu na potkání svěřoval s košilatými podrobnostmi svého soukromého života. Jinak od dob "plešatého kance" Julia Caesara víme, že promiskuita nemusí být na překážku státnické velikosti ani lidové obliby. Naopak jmenování Karla Březiny do této funkce by bylo předčasné a nevhodné, i kdyby měl asketické sklony právě proto, že mu chybí zázemí jinde vykonané práce.

Článek je ostatně méně nepříjemný pro napadeného než pro oklamanou matku jeho dítěte, z jejíhož trápení učinily Britské listy předmět veřejného zájmu a zvědavosti. Omluvou pro autora by snad byla pouze okolnost, že postižená s uveřejněním souhlasila či si je přímo přála. Ale i pak bych na místě šéfredaktora moc přemýšlel, zda právě Britské listy mají být nástrojem pomsty za prohru v milostném životě. Ten příběh nevypráví o jeho pochybné kariéře, ale o soukromí a tím směřuje do bulvárních novin. Doufám, že redakce Britských listů nemíní porušováním vlastních etických zásad klesnout do této žumpy.