Britové očekávají, že "spin" bude zmanipulovaná skutečnost, ale její jádro bude pravdivé. Propaganda je něco jiného: to je otevřené lhaní, šířené ve veřejném zájmu, v rámci kauzy, která je důležitější než je v krátkodobé perspektivě pravda.

Během druhé světové války předpokládala britská veřejnost, že vláda bude šířit propagandu. Jinými slovy, že bude na veřejnosti lhát. Země neočekávala nic jiného, a byla by vážně znepokojena takovým vedoucím politikem, který by občanům v době války odmítal lhát. Stejným způsobem přijali lidé během druhé světové války internaci "podezřelých" cizinců a zatemnění a potraviny na lístky a bezpečnostní kontroly občanských průkazů a další omezení občanských svobod jako nutnost, která je důsledkem války.

Zajímavé je to, jak neochotni jsme přijmout tato omezení nyní.

Pokusy britského vládního mluvčího pro sdělovací prostředky Alastaira Campbella potlačit projevy členů organizace al Qaeda vyvolaly kombinaci všeobecného rozhořčení a veselí. Nikdo nevěří ani na minutu, že by bin Ladenova videa obsahovala zakódované signály, ani že je zapotřebí, aby byl Západ chráněn před bin Ladenovými názory z obavy, že by nás mohl přesvědčit, že má pravdu.

Je zajímavé, že i pravicové deníky, plné komentářů bojechtivých rádobygenerálů, zaujaly vůči cenzurním snahám britské vlády stejně pohrdavý postoj jako liberálové.

"Pokus Downing Street cenzurovat zpravodajství," posmíval se list Daily Mail, "nemohl být neohrabanější a pošetilejší." - "Bina Ladena," zdůrazňoval konzervativní deník Daily Telegraph, "musí být slyšet."

Pokus potlačit videoprojevy bina Ladena připomíná vlastnosti zákazu od Margaret Thatcherové, když nařídila britským sdělovacím prostředkům, aby nevysílaly hlas Gerryho Adamse z irské organizace Sinn Féin a jeho hlas musel dabovat jeden irský herec. Bylo to panikářské, nesmyslné gesto, které informovalo více o stavu cenzorovy mysli než o myšlenkách cenzurovaných osob. Ale i rozhodnutí Thatcherové zakázat Adamsův hlas v televizi mělo větší podporu než pokus Alastaira Campbella zakázat bin Ladenova videa, a to jsme nebyli ve válce.

Ostré a všeobecné protesty proti cenzuře jsou v nynější situaci výmluvné. Podle všech průzkumů veřejného mínění podporuje většina Britů letecké údery proti Afghánistánu. Bushe a Blaira v tom plně podporujeme. Přesto však okamžitě protestujeme proti první známce opatření, která nutně přicházejí s válkou.

Jít do války znamená vyrovnat se s cenzurou, a to je to nejmenší. Znamená to také, že každý šílenec od Kábulu až po Londýn začne odesílat v obálce do místních novin prášek na praní - a zlovolnější jednotlivci či organizace budou v těch obálkách rozesílat přímo onu nákazu. Znamená to, že si vytvoříme zásoby antibiotik, válka taky znamená zabíjení nevinných dětí, zabíjení vojáků a život s normálně nesnesitelnou intenzitou strachu a státních bezpečnostních opatření.

Suspendování občanských práv je společnost ochotna přijmout jen v tom případě, kdy si lidé uvědomí, že by jejich nesuspendováním byli ohroženi - že nepřítel zničí je, pokud si nezlikvidují svá občanská práva.

Kdybychom o tom nyní skutečně byli přesvědčeni, asi bychom tak hlučně neprotestovali proti cenzuře. Nynější kontroverze ukazuje, že jsme se stali obětí falešné představy, že můžeme vést válku, aniž bychom ve skutečnosti byli ve válečném stavu.

Každý den sílí konsensus, že Tony Blair prohrává propagandistickou válku v arabském světě. Není divu, protože nevyhrál ani válku ve vlastní zemi o právo vést propagandistickou válku.

Abychom byli vůči Blairovi féroví, naše štítivost vůči jeho metodám mu může připadat trochu drzá. Schválili jsme mu, aby šel do války, a pak mu děláme scény, když chce trochu zavádět cenzuru.

Ovšem Blair by si měl vzpomenout, kdo vlastně nás naučil (byl to on sám), že můžeme mít všechno.