Druhého října letošního roku si lidé připomněli 142. výročí narození Móhandáse Karamčanda Gándhího, indického myslitele, politika a společenského reformátora a bojovníka za nezávislost a lidskou důstojnost. Ještě za svého života získal mezi lidmi přízvisko Velký duch, Máhátma, a i dnes -půlstoletí od své smrti - je po celém světě známým a aktuálním symbolem myšlenky nenásilí a pacifismu, dobrovolně skromného způsobu života a boje proti cizímu útlaku.

Je mnohem méně známo, že Gándhí byl původně vystudovaný právník a právnická profese jej vlastně přivedla k celoživotnímu boji za spravedlnost. Móhandás Gándhí se narodil v rodině příslušníka jedné z nejvyšších kast - banijů, kteří se zabývali obchodem. Žil v kraji Káthijávár, který se za nadvlády Angličanů stal z prosperujícího střediska obchodu a řemesel nejzaostalejším krajem Indie, místem ekonomického i sociálního úpadku. V dětství i mladém věku působil jako drobný, tichý a přemýšlivý chlapec, jemuž naprosto chyběla soutěživost a ctižádost. Jeho zálibami byly knihy a osamocené dlouhé vycházky. Jistý odpor k autoritám se však u něj projevil, když se svým kamarádem několikrát tajně porušili přísný zákaz hinduistického náboženství a jedli maso.

Ve třinácti letech se podle tradice oženil se stejně starou Kastúrbáí. Sňatek rodiče dohodli již v sedmi letech budoucího ženicha a nevěsty. Jako novomanžel byl ovšem Gándhí nesnesitelný - panovačný a žárlivý, což si Kástúrbáí jako hrdá žena nenechala líbit. Pokusům novomanžela vnutit jí svou nadřazenost vytrvale a trpělivě vzdorovala mlčenlivým odporem - a jak později Gándhí uznává, "rozhodnost s jakou mi odporovala, i odevzdanost, s níž trpěla důsledky mé hlouposti, způsobila, že jsem se zastyděl a přestal si bláhově myslet, že jsem se narodil, abych nad ní vládl. Nakonec se stala mou učitelkou nenásilí.".

Střední školu ukončil Móhándás s nevalným výsledkem maturitní zkoušky - vykonal ji jen těsně. Později při jiné příležitosti prohlásil: "Přiznávám, že nejsem intelektuálně bystrý. To mi ale nevadí. Rozvoj intelektu může mít své hranice, nikoli však rozvoj srdce". Poté se zapsal na univerzitu v Bhávnagaru, avšak studium mu činilo velké potíže. Ukončil první semestr a učinil rozhodnutí, že školy zanechá. Na radu svých přátel se rozhodl zkusit štěstí v srdci metropole, v Londýně, a studovat tam práva. Jako absolvent londýnské univerzity s diplomem právníka by mohl navázat na rodinnou tradici zastávat vysoké místo ve státní správě některého z indických knížecích států. Dostal však předvolání před kastovní tribunál, který mu sdělil, že pokud podnikne cestu za moře (což ortodoxní hinduismus nedovoluje) bude vyloučen ze své kasty. Dosud vždy pasivní a poslušný mladík se však autoritativnímu příkazu bigotní Rady starších vášnivě vzepřel a poté co byl z kasty skutečně vyobcován, odjel roku 1888 z Indie.

Cesta na zámořském parníku a dojem z prostředí Londýna zanechaly ve studentu práv silný pocit osamělosti a odcizenosti. Měl velké problémy s komunikací i s dodržováním slibu vegetarianismu, za který byl vystaven hladovění i výsměchu. Svéráznou reakcí dvacetiletého mladíka bylo zpočátku úsilí o dokonalý zevnějšek anglického džentlmena. Za nemalý peníz si pořídil v drahém salónu módní oblek, zaplatil si kurzy tance a rétoriky, začal hrát na housle. Snaha okázale se přizpůsobit evropskému prostředí však byla brzy vystřídána přísně střídmým způsobem života. Aby rodině šetřil prostředky, ušel denně pěšky několik kilometrů místo jízdy autobusem, sehnal si nejlevnější podnájem a stravoval se velmi asketicky. Svou realizaci nalezl při náhodném setkání s příznivci britského vegetariánského hnutí, které se v té době začalo šířit. Stal se členem výkonného výboru Londýnské vegetariánské společnosti a napsal řadu článků pro týdeník The Vegetarian a The Vegetarian Messenger.

Studiu se však věnoval horlivě a neobyčejně svědomitě. Jeho oborem bylo obecné a římské právo. Gándhí si pečlivě osvojil veškerou předepsanou literaturu a dokonce se naučil číst římské právo přímo v latině. Jeho všeobecný rozhled byl však minimální, dobré výsledky studia byly důsledkem spíš snaživého úsilí než vrozeného talentu k právnické profesi. Studium však zakončil úspěšně, o půl roku později byl přijat za advokáta a dal se zapsat jako právník u Nejvyššího soudu.

V jednadvaceti letech se jako diplomovaný právník vrátil do svého rodného státu, kde však nenalezl odpovídající uplatnění. Nemohl se srovnávat se znalci indického a místního práva, vakílům, kteří byli i levnější než evropsky vzdělaní právníci. Odmítal využít nabídek dohazovačů klientů a když konečně získal svého prvního klienta, skončil případ fiaskem - tréma způsobila, že právník Gándhí nedokázal před soudem promluvit ani slovo, když měl vyslechnout svědka.

Neúspěch přivedl ostýchavého Gádhího k nezáživné a špatně placené práci sepisovatele žádostí a úředních podání. V této situaci dostal nabídku zastupovat bohatého indického obchodníka v civilním sporu v Jižní Africe, kterou bez dlouhého váhání přijal a odjel do Pretorie.

Vyřešení pře skončilo díky Gándhímu úspěšně - po prostudování a přeložení dokladů se mu podařilo přesvědčit obě strany, aby spor vyřešily arbitráží, kterou jeho klient vyhrál. Pobyt v Jižní Africe však byl naprosto rozhodující pro další život Gándhího i pro indickou historii.

Poprvé v životě poznal apartheid na vlastní kůži. Půlmilionová bělošská menšina jej uplatňovala proti dvěma milionům Afričanů a 65 tisícům přistěhovalcům z Indie. Hned první den, během cesty z Durbanu do Pretorie, jej průvodčí vykázal do zavazadlového vozu, vyhrazeného barevným, ačkoli měl jízdenku první třídy. Když protestoval, byl za policejní asistence o půlnoci vyhozen z vlaku. V dalším dostavníku byl za protesty proti segregační praxi surově zbit a nakonec se marně snažil získat ubytování v hotelu. Setkání s hrubou nespravedlností a pasivitou Indů smířených se svým bezprávným postavením dosud plachého a bázlivého mladíka zásadně změnily. Hned po příjezdu svolal schůzi indických osadníků, začal na nejkřiklavější diskriminační praktiky upozorňovat tisk i úřady. Indové například nesměli vlastnit nemovitosti jinde než ve vyhrazených zónách, nesměli vycházet po deváté večer z domu pokud nevyřizovali věci pro Evropany, platili zvláštní daň z hlavy a měli omezené volební právo na základě majetkového cenzu. Návrh zákona, který měl lidem asijského původu v Jižní Africe zcela znemožnit účast ve volbách, nakonec přinutil Gándhího, aby prodloužil svůj pobyt v zemi a zahájil širokou kampaň proti přijetí rasistického zákona. Podařilo se mu vytrhnout indickou komunitu z letargie a když přijetí zákona nezabránila petice s deseti tisíci podpisy, obrátil se na politiky, tisk a veřejnost v Anglii. Nečekaný rozruch okolo zákona přinutil ministerstvo kolonií jej vetovat, ale bílým osadníkům v Jižní Africe se podařilo přeci jen "osoby náležející k necivilizovaným rasám Asie" z účasti na volebním právu vyřadit.

To způsobilo, že Gándhí prodloužil svůj pobyt v Jižní Africe, aby mohl bojovat proti diskriminačním praktikám. Jeho advokátní kancelář začala řešit i bezpráví na indických námezdních plantážních dělnících. Tato početná skupina měla polootrocké postavení; dělníci často čelili nelidskému týrání a zacházení - obvykle pětiletou nájemní smlouvu nemohli vypovědět a byli vydáni zaměstnavateli na milost i nemilost.

V dalších letech vedl Gándhí v Jižní Africe kampaně proti povinné registraci Asijců a proti rozhodnutí považovat všechna manželství uzavřená jinak než podle křesťanského obřadu za neplatná. V nich poprvé zmobilizoval tisíce lidí k uplatňování nenásilného odporu - satjagráhy. S myšlenkami občanské neposlušnosti Henryho Thoreaua měl možnost se seznámit ve vězení, kam byl za své aktivity odsouzen. V jihoafrickém vězení se rovněž seznámil s dílem Tolstého (jehož myšlenky neprotivení se násilí vycházely také z díla Petra Chelčického) Tolstého ideje pacifismu jej a jeho budoucí aktivity hluboce ovlivnily a to navzdory tomu, že byl v Jižní Africe často svědkem zvůle a krutosti koloniální správy - během zuluského povstání či za búrské války (koncentrační tábory jsou anglický "vynález" z této války). Po zkušenostech z Jižní Afriky měl Gándhí všechny předpoklady stát se v Indii respektovaným a vytrvalým bojovníkem Indického národního kongresu za důstojnost Indů a nezávislost Indie. Účinnost jeho působení dokládá vlastně i výrok z roku 1930 vystihující zároveň zaslepenost impéria na konci své slávy: "Je znepokojivé a také nechutné sledovat pana Gándhího, odbojného právníka z Middle Temple... jak polonahý kráčí po schodech místodržitelského paláce, aby jednal jako rovný s rovným s představitelem jeho císařského a královského Veličenstva, zatímco dále organizuje a řídí drzou kampaň občanské neposlušnosti" (autorem výroku je poslanec Winston Churchill navrhující vyslovení nedůvěry vládě pro její "zhoubnou politiku reforem v Indii"). Na počátku úspěšné dráhy Gándhího coby společenského reformátora tedy stojí jedna obyčejná nabídka k právnímu zastupování v Pretorii.

(Psáno pro časopis studentů Právnické fakulty UK Príma Lex a Britské listy s využitím publikace Jana Filipského: M. K. Gándhí, Horizont, Praha 1989.)