Západní média sledují deprimujícím způsobem otřepanou formuli, když připravují národ na vojenský konflikt. Shrnujeme argumentaci Phillipa Knightleyho z deníku Guardian.

Články v novinách se soustřeďují na přípravu a budování vojenských jednotek pro útok a čelní komentátoři a redakční komentáře požadují válku. Avšak ve společnosti většinou existují dosti podstatné menšiny občanů, kteří jsou znepokojeni, že nebyly prozkoumány všechny možnosti mírového vyjednávání a i když mainstreamové sdělovací prostředky jejich protesty ignorují anebo bagatelizují, tyto protesty je nutno neutralizovat, aby nepřevládly.

Takže se dostáváme do druhé etapy: do etapy démonizace velitele nepřátel. Dobrým začátkem je začít přirovnávat velitele nepřátel k Hitlerovi, protože Hitlerovo jméno vyvolává okamžité záporné reakce. Takže když přirovnal George Bush senior iráckou okupaci Kuvajtu k nacistické bleskové válce v Evropě ve třicátých letech, sdělovací prostředky toto téma začaly rychle rozvíjet. Saddám Husajn byl vylíčen jako druhý Hitler, jehož nenávidí jeho vlastní národ a jímž arabský svět pohrdá. Obdobným způsobem byli líčení v konfliktu o Kosovo Srbové jako nacističtí vrazi, kteří chtějí páchat genocidu, a používala se slova jako "pece, podobné osvětimským" a "holocaust".

Nejhrubším přístupem je vytvářet dojem, že je vedoucí představitel nepřátel šílený. Saddam Husajn byl "nebezpečný psychopat", Miloševič byl šílenec a konzervativní britský týdeník Spectator nedávno dal článku o Osamu bin Ladenovi titulek "Uvnitř mysli maniaka".

Ti, kdo veřejně tento způsob novinářské práce zpochybňují, mohou očekávat ještě silnější proud nadávek. Během války v Perském zálivu byli označování za "přátele teroristů, kecaly, šílence, pokrytce, zvířata, barbary, blázny, zrádce a mnichovany". Britský polobulvární list The Mirror charakterizoval osoby, které demonstrují za mír, jako zmatené, popletené jedince, kteří jsou vždycky připraveni utěšovat a podporovat každou jinou zemi než svou vlastní." Komentátor Christopher Hitchens napsal minulý týden v časopise Spectator v článku nadepsaném "Damn the doves! - Ať jdou holubice do háje!" že intelektuálové, kteří se snaží pochopit nového nepřítele, nejsou přátelé míru, demokracie, ani lidského života.

Třetí etapou v tomto vzorci je démonizace nikoliv jen šéfa nepřátel, ale celého nepřátelského národa. Nejjednoduššeji se to dá provést pomocí zpráv o údajných zvěrstvech. Potíž je, že i když mnoho zpráv o zvěrstvech je pravdivých - konec konců i válka samotná je zvěrstvo - mnoho z nich pravdivých není.

Vezměte si tu zprávu, podle níž iráčtí vojáci v Kuvajtu vypnuli inkubátory s nedonošenými dětmi. Původ této zprávy má kořeny v první světové válce, kdy obvinila britská propaganda Němce, že házejí belgická nemluvňata do vzduchu a chytají je na bodácích svých bajonetů.

Zpráva o vypínání inkubátorů s kuvajtskými nemluvňaty, nepravděpodobná od samého začátku, byla publikována v Daily Telegraphu v Londýně dne 5. září 1990. Ale zpráva neměla individuální lidskou dimenzi, byla to nepotvrzená zpráva, neexistovaly žádné televizní záběry ani rozhovory s matkami, truchlícími za své mrtvé děti.

Brzo se to napravilo. Organizace, která si říkala Občané za svobodný Kuvajt, (kterou financovala kuvajtská vláda v exilu) podepsala smlouvu v hodnotě 10 milionů dolarů s obří americkou PR firmou Hill and Knowlton. Úkolem bylo bojovat za americkou vojenskou intervenci, jejímž cílem by bylo donutit Irák odejít z Kuvajtu.

Výbor pro lidská práva amerického Kongresu zasedal v říjnu a firma Hill and Knowlton zorganizovala, aby před výborem vystoupila patnáctiletá kuvajtská dívka a svědčila před kongresmany o dětech ve vypnutých inkubátorech. Sehrála to brilantně, ve správnou chvíli se dusila slzami, třásl se jí hlas, když se snažila pokračovat. Kongresový výbor ji znal jen jako "Najiru" a televizní záběry ze zasedání kongresového výboru ukazovaly hněv a rozhodnost na tvářích kongresmanů, kteří ji poslouchali. Prezident Bush v následujících pěti týdnech se o této zprávě zmínil pětkrát jako o příkladu, jak zlý je režim Saddáma Husajna.

Při debatě v Senátu, zda schválit vojenský zásah USA, který by donutil Saddáma opustit Kuvajt, hovořilo sedm senátorů právě o zabíjení nemluvňat vypínáním inkubátorů a nakonec se pro intervenci hlasovalo většinou pěti hlasů. Studie Johna R. Macarthura o propagandě v této válce poukazuje na to, že zveřejnění zprávy o údajném vraždění nemluvňat vypnutím inkubátorů bylo klíčovým bodem úsilí připravit Američany na nutnost jít do války.

Trvalo další dva roky, než vyšla najevo pravda. Příběh o vypínání inkubátorů v Kuvajtu byl zcela nepravdivý, byl vymyšlený, a s Najirah, s tou patnáctiletou kuvajtskou dívkou, její vystoupení předem nacvičili pracovníci firmy Hill and Knowlton. Najirah byla dcera kuvajtského velvyslance ve Spojených státech. Když toto Macarthur zveřejnil, válku o Kuvajt měly už Spojené státy vyhránu a bylo to už jedno.

Co si tedy máme myslet o zprávách v britském tisku z tohoto týdne o mučení v Afghánistánu? Bývalý pracovník tajné policie Talibánu, který uprchl do pákistánského města Quetta, sdělil jednomu reportérovi, že jeho úkolem bylo "najít nové metody mučení, které by byly tak strašlivé, že by řev mučených donutil vrány, aby strachem opustily svá hnízda". Bývalý pracovník talibánské tajné policie pak líčil celou řadu strašlivých forem mučení, které prý se spolupracovníky vyvinul. "Nikde jinde na světě se nepáchá takové barbarství jako v Afghánistánu."

Zpráva se zdá být nepravdivá a o emigrantech, prchajících z nejrůznějších režimů, je známo, že rádi povídají novinářům přesně to, co novináři chtějí slyšet. Na druhé straně, není vyloučeno, že je ta zpráva pravdivá. Potíž je, jak to máme vědět? Sdělovací prostředky požadují, abychom jim důvěřovali, jenže až příliš často tuto důvěru už zrazovaly.

Phillip Knightley je autorem knihy The First Casualty (Co je první obětí války), historie válečné žurnalistiky (nakladatelství Prion)