Shrnujeme článek, který vyšel v internetovém časopise Salon anglicky na tomto místě.

Pravda není jedinou ranou obětí války. Jinou ranou obětí války je racionální myšlení. Válka plodí hysterii a touhu po konformnosti. Stádo, na nějž někdo zaútočil, se instinktivně seskupuje a hledá ujištění, že všichni jsou důvěryhodní a loajální, že jsou všichni připraveni k obraně.

To zažíváme ve Spojených státech v týdnech po 11. září. Během pouhých několika hodin po teroristických útocích nás mediální elity i politikové začali intenzivně přesvědčovat, že je národ sjednocený a rozhodný. Bylo to jistě pravda, když šlo o poskytování pomoci a útěchy obětem útoků. Byly to dny bezprecedentního národního hrdinství a velkomyslnosti. Ale jak míjejí týdny, je stále jasnější, že pokud jde o složitější otázky, proč jsme byli napadeni a jak bychom měli reagovat, žádný národní konsensus v této věci nevznikl - a nevznikl v této věci ani konsensus v Bushově vládě.

Amerika nyní podstupuje zrychlený kurs geopolitiky, srovnávacího náboženství a vojenské strategie, který měla zvládnout už dávno. Také zpytuje dost hluboce svou duši, což je po takto silné traumatu pochopitelné. To všechno vyvolává určitou míru intelektuálních a politických kontroverzí, které jsou nutné a Americe prospívají. Jak nám radili rozumnější příslušníci Bushovy vlády, v žádném případě by Amerika neměla vypustit, jak to obvykle dělá, pár neefektivních vojenských ohňostrojů - reagovat křečovitě způsobem, který by dočasně vyhověl zraněné národní hrdosti, ale vytvořil pro nás ještě větší problémy v budoucnosti. Nade vše nyní potřebujeme pečlivou rozvážnost a ostrou, kritickou debatu. Krátce řečeno, potřebujeme, aby naše demokracie plně ožila.

Bohužel se šíří volání po stádovité konformnosti. Během celého minulého týdne na nás štěkají ovčáčtí psi z celého politického spektra a nutí nás, abychom všichni mysleli stejně a pohybovali se stejným směrem. Když se odvážil "politicky korektní" televizní moderátor Bill Maher říct na obrazovce, že americký zvyk střílet na nepřítele střely s plochou dráhou letu z velké dálky je "zbabělstvím", bylo mu okamžitě dáno najevo, že to nepřijatelným způsobem přehnal - i když to je náplní jeho práce! (Nezapomínejme, že jeho pořad se jmenuje "Politicky nekorektně".) (...) Mluvčí Bílého domu Ari Fleischer využil kontroverzi ohledně Mahera, aby vydal toto hrůzné orwellovské prohlášení: "Američané si musejí dávat pozor na to, co říkají, dávat si pozor na to, co dělají, a dneska není doba na takovéto výroky - ta není nikdy." (Ještě hrůznější bylo, že někdo v Bílém domě tyto Fleischerovy výroky pak zcenzuroval z oficiálního transkriptu tiskové konference, aby to nevypadalo tak šokující.)

Stejným způsobem napadli Susan Sontagovou na stránkách deníku Wall Street Journal a v jiných pevnostech orwellovské myšlenkové policie. Čím se provinila? Dovolila si napsat, že americkému lidu neslouží politická a mediální kasta, která nás jen uklidňuje, namísto aby nám poskytovala otevřené informace: "Naši vedoucí představitelé nás hlavně chtějí pořád ubezpečovat, že je všechno v pořádku. Máme prezidenta - robota, který nás ujišťuje, že Amerika pořád stojí hrdě se vztyčenou hlavou. Ale ono všechno není v pořádku. Hlasy, jejichž úkolem je analyzovat tyto události, se spojilu v úsilí proměnit americkou veřejnost v nemluvňata. Kam se podělo přiznání, že toto nebyl "zbabělý" útok na "civilizaci", "svobodu", či "lidskost" či "svobodný svět", ale byl to útok na stát, který se sám pasoval na nejmocnější světovou supervelmoc, útok, k němuž došlo v důsledku konkrétních amerických aliancí a činů?"

Možná nemusíme souhlasit s charakteristikou teroristických útoků, jak ji líčí Sontagová, ale měli bychom se nad tím alespoň uprostřed toho všeho mávání těmi vlajkami zamyslet. I ti, kteří prosazují masivní vojenskou odvetu, by učinili dobře, kdyby se informovali před útokem o nepříteli. Je možno souhlasit, jak napsal Christopher Hitchens, že naši nepřátelé jsou "islámští fašisté", kteří usilují o to vnutit naší společnosti "stejnou deprimující a sterilní teokracii", jakou mají oni sami - a zároveň přesto požadovat uvážlivou reakci, když uvažujeme o nesmírně obtížném úkolu, jak bojovat proti stýále populárnější ideologii, nikoliv jen proti armádě. Tento fanatismus je o to nebezpečnější, že získal podporu nejen v teroristických státech, ale po celém Blízkém východě, i v takzvaných přátelských zemích a možná - a to je nejhorší - i v politicky nestabilním Pákistánu, ozbrojeném jadernými zbraněmi.

Samozřejmě, existují hlasy na levici - nejsilnější z nich je hlas Noama Chomského - pro něž by nikdy nebyla žádná americká vojenská akce ospravedlnitelná, ani v případech, kdy byl národ přímo terčem útoku, jako právě nyní. Ale tyto reflexivně antiamerické či pacifistické hlasy jsou malou menšinou v obrovské populaci, která stojí nalevo od George Bushe. A přesto se tito lidé zdají být konzervativcům, jako je David Horowitz či Andrew Sullivan, představiteli "mnichovanských poraženců".

Samozřejmě, nepřesné generalizace slouží agendě konzervativců. Tvrdí, že jsou motivováni hlubším smyslem pro vlastenectví než jejich oponenti, když požadují, aby zmlkli a postavili se za prezidenta. Ale jejich hlavní cíl je politický. Chtějí využít nynější krize k vyřízení starých účtů, získat politickou podporu pro nepříliš populárního vrchního velitele a potlačit legitimní odlišné názory. To není vlastenectví, to je antidemokratické. A navíc, je to proti národnímu zájmu.

Jak nám neustále připomínají činitelé Bushovy vlády, tato válka je "úplně jiná". Je jasné, že naši vedoucí představitelé si ještě nevyřešili otázku, co si počít s touto nesmírně složitou hrozbou. Ani si nejsou jisti, zda to skutečně je válka. Teď potřebujeme, daleko více než kdy předtím, širokou a energickou debatu, protože si země musí rozebrat, co se vlastně stalo a jak na to reagovat. Nepotřebujeme slepou konformnost. Potřebujeme nebojácnou sebeanalýzu. Jaká by měla být role Spojených států na Blízkém východě? Jak bychom měli zaútočit proti nepřátelům, aniž bychom rozdmychali plameny islámského fanatismu? Proč je pro chudinské obyvatelstvo tohoto regionu atraktivnější radikální fundamentalismus než výdobytky západní kultury?

Ale ovčáčtí psi hned začnou štěkat, že je to prý levicové žvanění. Teď je ve flóru válkychtivost, od pravicového časopisu New Republic odsuzuje "fatalismus" amerických opatrných "elit" až po Weekly Standard, který obviňuje New York Times z "morální idiocie", když tento list občas otiskne článek, kritický vůči Bushovi v době krize. Snad nejhlasitěji řinčí šavlemi National Review, která otiskla tento týden na titulní straně válečný křik: "Tak do toho!!" a útočí na pátou kolonu mezi námi, která obviňuje samotnou Ameriku.

Jako vždy, jsou to často generálové teoretikové, jako rozhlasový plukovník Rush Limbaugh, jemuž se podařilo vyhnout se vojenské službě ve Vietnamu - kteří nejvíce požadují krev. Tito měkcí, avšak nadšení válečníci, museli být asi dost tento týden zdeprimováni, když je střízlivě upozornil náměstek amerického ministra obrany, jestřáb Paul Wolfowitz: "Je nutno silně zdůraznit, že ti, kdo čekají na vojenskou akci, si musejí celou věc znovu řádně promyslet."

Bushova vláda dosud projevila obdivuhodnou trpělivost, vzhledem k nátlaku požadujícímu okamžitou pomstu. Po svých vychloubačných kovbojských projevech, že je "musíme vykouřit" a "stíhat" zmírnil Bush své vyjadřování, údajně na základě moudrých rad svého zkušeného otce. Pod vedením ministra zahraničních věcí Colina Powella teď vláda usilovně pracuje ve snaze vytvořit mezinárodní koalici, jejímiž členy mají být i arabské státy, za účelem izolace a porážky teroristického hnutí. Tento obtížný úkol je ještě obtížnější, než by byl normálně, v důsledku arogantního unilateralismu Bushovy vlády během jejích prvních sedmi měsíců, když prosazovala strategii typu "Amerika si sama bude dělat, co chce", která vedla k odcizení dokonce i evropských spojenců USA. Tato pochybná strategie také způsobila, že byly Spojené státy vyloučeny z Komise OSN pro lidská práva a na Blízkém východě byly marginalizovány, zatímco sílící jiskry z izraelsko-palestinského konfliktu osvětlovaly celý region.

Před 11. září se zdálo, že byl Colin Powell odsunut stranou jestřáby v americké vládě. Naštěstí si za posledních čtrnáct dní americká vláda uvědomila, že potřebuje naléhavě Powellovy zkušenosti i jeho diplomatické schopnosti. Nynější americká rozvaha ohledně globální situace zjevně nemůže pocházet od prezidenta Bushe. Jak známo, Bush skoro nikam do zahraničí nikdy necestoval a je jedním z nejméně mezinárodně informovaných šéfů amerického státu v celé americké historii. Jen si připomeňme, že je to člověk, který si během loňské předvolební prezidentské kampaně nemohl vzpomenout na to, jak se jmenuje vedoucí představitel Pákistánu, generál Pervez Musharraf - osoba, která je nyní nesmírně důležitým faktorem v první Bushově globální krizi.

Powell je sice pro mezinárodní společenství uklidňující osobou, ale v Americe je prvním cílem ptoků bojechtivé americké pravice. Tito konzervativci sice křičí na levici, aby byla zticha a podporovala prezidenta, ale zároveň poučují a kritizují Bushe, naléhají na něho, aby vyhodil Powella a vyhlásil válku v podstatě celému islámskému světu.

Avšak nejsou to jen konzervativci, kteří požadují suspendování demokracie po dobu vedení války. Daleko více znepokojující je, že představa, že mlčení je nyní vlastenecké, také převládla v Demokratické straně, v tisku a dokonce i v liberálních aktivistických kruzích. Na Kapitolu najednou hovoří šéfové Demokratické strany vstřícně o Bushově plánu raketové obrany - je to astronomicky nákladný a vojensky pochybný sen, který je nutno - vzhledem k tomu, co jsme se dověděli o tom, jakých zbraní používají teroristé - zkoumat v parlamentu přísněji než kdy předtím.

Hlavní americké sdělovací prostředky také nyní lezou Bushově vládě kamsi. Nikdo nekřičel o porušování svobody tisku, když ministr obrany Donald Rumsfeld konstatoval, že americká vláda proti terorismu se povede v tajnosti. Jeden vojenský činitel šel ještě dál a klidně řekl listu Washington Post: "My vám budeme lhát." Je jistě jasné, že ani nejagresivnější novináři by nepožadovali utajované informace, které by ohrozily život vojáků, ale Pentagon zjevně usiluje o to, jít dál než jen utajovat informace takovéhoto druhu. "Už žádné televizní zpravodajství z Vietnamu" - to zůstává i nadále trvalým heslem amerického ministerstva obrany. Bush II. zamýšlí, aby bylo zpravodajství přesně tak podle scénáře, jak tomu bylo během války v Perském zálivu, kterou vedl Bush I.

Elitní tiskové konsorcium, skládající se z listů New York Times, Washington Post, Wall Street Journal a televize CNN také udělalo tento týden Bushovi další velikou službu, když odložilo na neurčito zveřejnění výsledku přepočítávání volebních hlasů na Floridě. Dlouho očekávaná analýza 200 000 zpochybňovaných hlasů z prezidentských voleb měla být zveřejněna v pondělí, ale New York Times tiše informovaly čtenáře, že "by to mohlo vyvolat stranickopolitický boj" a "že se to nyní zdá být úplně irelevantní". Jeden novinář, který se na tomto projektu podílel, posléze řekl stránkám Inside.com: "Vládne pocit, že není nyní doba, kdy by se mělo psát o něčem, co by mohlo vypadat, jako že byl prezidentem zvolen někdo jiný."

Rozhodnutí deníku New York Times nepublikovat informace, na něž má veřejnost zjevně právo, je šokující a jeho snaha neotevírat staré rány je více terapeutická než novinářská. V roce 1971, kdy byl národ v daleko větší krizi než teď, byl deník New York Times motivován daleko více principem svobody projevu než apely na úzké vlastenectví, když zveřejnil pentagonské dokumenty. Americký soudce Murray Gurfein, který zrušil trestní příkaz, kterým se Nixon snažil listu New York Times zabránit v publikaci těchto dokumentů, argumentoval, že nejvyšší hodnotou pro tisk - i v době zvýšených obav o národní bezpečnost - musí být právo veřejnosti na informace. "Bezpečnost státu není jediná důležitá věc, která je ohrožena," zdůraznil Gurfein. "Bezpečnost spočívá také v hodnotě našich svobodných institucí. Držitelé moci musejí trpět hádavým, protivným a vzpurným tiskem, tvrdohlavým tiskem, všudypřítomným tiskem, mají-li být zachovány ještě významnější hodnoty, jako je svoboda projevu a právo lidí vědět." Bylo by moudré, kdyby New York Times a ostatní americký tisk měl tato slova na mysli i během nynějšího bojácného období, kdy si vláda dodala odvahy a snaží se omezovat proud informací.

(...)

Většina amerického národa plně podporuje prezidenta Bushe a jeho příslib, že přivede organizátory těchto teroristických útoků ke spravedlnosti, anebo spravedlnost k nim. Avšak udržovat konsensus v době, kdy Bush vede zemi do války, nebude lehké. Vláda musí totiž ukazovat, že jedná cílevědomě a jasně a poctivě - a to všechno zatím poněkud chybí. Když mluvčí Bílého domu Karl Rove a Ari Fleischer lžou veřejnosti, proč se prezident Bush rovnou 11. září nevrátil do Bílého domu - tvrdili, že byl Bílý dům a Bushovo letadlo ohroženy - a pak se snaží celou věc zmanipulovat, když se ukáže, že to skutečně byla lež - to zrovna nebudí velkou důvěru.

Když Colin Powell slibuje, že důkazy, které má americká vláda proti bin Ladenovi, budou vbrzku zveřejněny, a druhý den je náhle oznámeno, že tyto informace jsou tajné, jen to budí další silné pochybnosti o protiteroristické operaci americké vlády, i mezi našimi spojenci.

(...)

Vzhledem k tomu, jak složitý a dlouhý bude zřejmě tento konflikt, je důležité, aby si Bushova vláda vytvořila široce založený konsensus, postavený na pevných základech. To se nedá udělat lhaním, skrýváním informací, omezováním občanských svobod ani žádnými jinými zavedenými technikami "státní bezpečnosti", jejichž cílem je suspendovat demokracii.

Konsensus musí vzniknout během času, jako výsledek hluboké, kritické a otevřené debaty.

Nakonec to nebude vojenská síla, která rozhodne o výsledku této války. Jak to sdělili naši fundamentalističtí nepřátelé světu, toto je válka o hodnoty. Nemůže zvítězit tím, že obětujeme své hodnoty. Jestliže mají demokracie a svoboda zvítězit nad silami teroru a teokracie, musí se jim nejprve dobře dařit doma.