Západní spojenci také jednali ve Versailles r. 1919 pod vlivem bolševického nebezpečí

1. 3. 2017

Ve vztahu k Polsku, které v té době vedlo válku se Sovětským Ruskem, naopak spojenci vyhověli, s výjimkou západního Těšínska, polským územním požadavkům vůči Československu, aniž (stejně jako v případě Maďarska, zde ovšem v opačném směru) byli ochotni přihlížet k mínění obyvatel sporných území. Těšínsko sice bylo osídleno převážně obyvatelstvem hovořícím slezským nářečím polštiny, ale většina byla evangelického vyznání, proto si nepřála připojení ke katolickému Polsku. Rozdělení tam bylo vnímáno jako nejhorší možná varianta. Části historických uherských žup Oravské a Spišské, kde se mluvilo tzv. goralským nářečím, byly připojeny k Polsku na základě toho, že místní nářečí mělo o trochu blíž k polštině než ke slovenštině, ačkoli jeho mluvčí se z historicko-kulturních důvodů cítili být daleko více Slováky než Poláky. (Petr Bezruč proto ve Slezských písních schválení hranic s Polskem zhodnotil jako zradu pražských politiků na slezském, oravském a spišském lidu.)

Souhlasit lze i s tím, že Beneš ve Versailles záměrně podhodnocoval počet Němců žijících na českém území. Poukaz na to, že nejsou relevantní údaje z rakouských sčítání, kde obyvatelé uváděli jazyk tzv. obcovací, nikoli mateřský, byl ovšem na místě. Absolventi škol s vyučovacím jazykem německým obvykle při sčítání uváděli jako svůj obcovací jazyk němčinu, i když jejich mateřským jazykem byla čeština. Že děti z rodin, kde se mluvilo česky, chodily do německých škol, bylo v době Rakouska-Uherska zcela běžné, ale dítě z německy mluvící rodiny bylo v české škole výjimkou. Čeští politici také předpokládali, že obyvatelé převážně německy mluvících oblastí Československa, kteří pochází z národnostně smíšených rodin, se přihlásí ke státotvorné české národnosti. K tomu však došlo, i přes silnou vládní snahu, v míře daleko menší než předpokládané a převážně jen u těch, kteří pracovali či usilovali o práci ve státní sféře. V soukromé sféře, kde zaměstnavatelé byli Němci (či německy mluvící židé), byla totiž česká národnost spíše nevýhodou. Vládní snahy, aby v německy mluvících firmách byli zařazováni na manažerské pozice ve větší míře Češi, byly německými podnikateli rázně odmítány a naopak u nich zvyšovaly odpor vůči vládě.

Je pravda, že československá delegace ve Versailles ohledně hranic operovala buď historickými zemskými hranicemi nebo národnostním složením, podle toho, co kde bylo ve prospěch Československa. Tam, kde při hranicích žili většinově Němci, změny důrazně odmítala, ale naopak si vymohla připojení většinově česky mluvících obcí za předválečnými hranicemi (zejm. Hlučína a přilehlých obcí, Valtic a Českých Velenic, kde šlo dokonce o vytvoření nové české obce z předměstí dolnorakouského města Gmünd).

Myslím ale, že psát přímo o podvodu z československé strany je trochu přehnané, byť je nutno uznat, že argumentace československé delegace při jednáních ve Versailles nebyla vždy zcela korektní a československá strana především maximálně využívala toho, že Československo bylo na základě zásluh čs. legií v boji proti Centrálním mocnostem uznáno západními velmocemi za součást vítězné koalice a naopak Maďarsko a Rakousko byly (stejně jako Německo) považovány za státy poražené. Čs. legie v té době také ještě byly poměrně významnou vojenskou silou na území Ruska.

Lloyd George

Myslím, že britský premiér Lloyd George byl mezi vrcholnými politiky tím, který si od počátku nejvíce uvědomoval nebezpečí vyplývající z nového uspořádání střední Evropy a Balkánu, takže výsledky jednání ve Versailles rozhodně nepovažoval za své vítězství, ale spíše za taktický ústup Francii. Americký president W. Wilson, který nebyl "kovaný" v evropských záležitostech, a proto nedoceňoval nebezpečí vypjatého nacionalismu, který se napříč Evropou rozšířil, se domníval, že projevy nepřátelství mezi národy bývalé Habsburské monarchie budou pouze krátkodobé a tyto národy si po jejich opadnutí najdou cestu k přátelskému soužití v rámci nějaké federace se spravedlivějším uspořádáním, než mělo Rakousko-Uhersko, proto jejich sporům o hranice nepřikládal zásadní význam. Jeho hlavním cílem bylo prosadit vytvoření Společnosti národů, o níž se domníval, že dokáže zabránit dalším válečným konfliktům (tato naděje, přestože Společnost národů byla ustavena, se, bohužel, nenaplnila, a paradoxně do ní nevstoupily ani Spojené státy, neboť demokratovi Wilsonovi se k tomu nepodařilo přesvědčit republikánskou většinu v Senátu).

Vytisknout