Vakovlk český mezi koblihou a špagetou

12. 9. 2016 / Karel Dolejší

Flanagan odmítá obě možnosti, jež se automaticky vnucují: Buď napodobovat povrchní "globální" (anglickou, americkou) literaturu a stát se epigonem, nebo ve stopách 19. století vytvářet periferní literaturu "národní". Z jeho pohledu - demonstraci provádí na Shakespearovi - si velká literatura vždy klade širší než "národní" otázky. Teprve úpadek a degenerace vedou ke spojení s "národním duchem".

Zde přichází ke slovu ironizující Flanaganovo pojetí. Tasmánská literatura je pro něj takovou literaturou, která zahrnuje autory oslovující obyvatele Tasmánie, srozumitelné z hlediska jejich zkušenosti. Je přitom jedno, kde se takový autor narodil - proto k tasmánské literatuře kromě mnoha jiných řadí také Kafku, Hrabala nebo Haška.

Jak se pozná, že spisovatel patří k okruhu tasmánské literatury? Podle toho, že pomůže pochopit osobní formující zkušenosti. Jednu Flanagan nastiňuje velmi barvitě:

Třetí den ve škole, v prvním ročníku, jsem seděl se dvěma novými přáteli na lavičce u cihlové zdi a obědvali jsme. Kolem šli nějací starší kluci, včetně vůdce gangu, zavalitého, silného mladíka, který si už pěstoval licousy. Zastavil se a zeptal se jednoho z mých nových přátel, cože to právě řekl. Můj přítel neřekl nic a vysvětlil to. Zavalitec přišel blíž, naklonil se a pohybem, který, jak teď chápu, musel být naučený, zlehka udeřil chlapce dlaní do tváře, skoro mazlivě, než jeho hlavou třikrát udeřil o zeď tak tvrdě, jak to jen svedl. Když se zavalitec otočil a odcházel, druhý přítel zakřičel: "Proč?" Zavalitec se otočil, smál se a řekl: "Protože můžu." - Násilí, jak jsem viděl, nepotřebuje důvod.

Pochopit fakt, že násilí kolem nás nemusí vyrůstat z žádného racionálního důvodu (jak se zdá, třeba Hegel zmíněný fakt nikdy nevzal na vědomí, i když podle jednoho svědectví podobnou lekci v dětství zažil na vlastní kůži), Flanaganovi ve dvanácti pomohla do hloubky pochopit četba Camusova Cizince. Tak se stal Albert Camus tasmánským spisovatelem. S pochopením vyrůstajícím z Camuse autor prožívá život jinak než ti, kdo lekci odmítli, nechtějí ji promyslet a sžít se s ní. Kdo tvrdí, že lidé nikdy nejednají bez dobrých důvodů, že násilí musí mít vždy jakousi více či méně legitimní příčinu, zpravidla nakonec říká, že jakékoliv excesy si oběť tím či oním způsobem zavinila sama. A nesejde na tom, zda se tu omlouvá útlak v uprchlickém táboře, agresivita neonacisty nebo počínání islamistických atentátníků. Podstatné je, že i ve zralé dospělosti či stáří mnohý zaťatě ignoruje (často s masivní zuřivostí, pokud jej upozorníte na opak) základní životní lekci, kterou si Flanagan zapsal za uši na počátku puberty.

***

V české kotlině se nedávno stalo módou vzývat australský model zacházení s uprchlíky. Tento model zahrnuje dlouhodobou internaci uprchlíků na ostrovech mimo Austrálii, bez naděje na přijetí. Čert ví, jak se vlastně Čechům dostalo do hlavy, že jde a solidní alternativu nedomyšleného modelu, se kterým přišla Angela Merkelová. Tvrdošíjnost, se kterou se na této fixní ideji lpí, má zřejmě co do činění s mechanismy, které Freud popsal v souvislosti s analýzou snu, v němž "milovaná" tchyně odjíždí vlakem (a již se nikdy nevrátí). Nejde tu o to něco věcně vyřešit, ale "zlikvidovat problém". V tomto případě "problém" zvaný uprchlíci.

Flanagan ve svém vystoupení rozsáhle cituje protokolované příběhy internovaných uprchlíků, jak je nedávno vydal Guardian. A dodává k nim: "Mám podezření, že [tyto příběhy] budou čteny v příštích desetiletích a dokonce staletích, kdy díla má a mých kolegů budou dávno zapomenuta. A když lidé čtou tyto příběhy... pak, domnívám se, jejich mysli budou naplněny mnoha otázkami ohledně toho, jakými lidmi byli Australané naší doby. "

Příběhy "položek v seznamech", které jsou v internaci systematicky vydírány, šikanovány, znásilňovány, z beznaděje se sebepoškozují a jejich věznitelé reagují otevřeným výsměchem, "protože mohou", neponechávají mnoho prostoru pro debaty o "zajímavém australském modelu". Naopak, otvírají evropskému čtenáři cestu k analýzám kolektivní viny - nikoliv nutně ke schématické Jaspersově práci, ale k jemnějším rozborům v Jungově "Duši moderního člověka" - ke konstatování, že na každém Australanovi, který o poměrech uprchlických táborech ví a nic nepodniká, lpí vina srovnatelná s Němci, co si odmítali lámat hlavu koncentračními tábory.

***

"Pro dehumanizaci žadatelů o azyl bylo podniknuto vše. Jejich jména a příběhy jsou drženy stranou. Žijí v zoologické zahradě krutosti. Jejich životy jsou zbaveny smyslu. A konfrontují tuto tyranii - naši australskou tyranii - jedinou věcí, která jim nebyla odebrána, svými těly. V jejich nesmyslném světě, v činech zdánlivě zmatených a zatracených, prosazují fakt, že jejich životy dosud smysl mají. A není to tatáž aspirace jako psaní?"

Psaní je kromě jiného trváním na původních významech slov. Trváním na prostém faktu, že koncentrák je koncentrák, útlak je útlak, bezpráví bezpráví a násilí pouhé násilí. Když se ti "naši" producírují "disidentsky" na akcích hnutí PEGIDA ZDE, je zřejmé, že dnes potřebujeme skutečné české spisovatele - jako Orwella, Camuse nebo Flanagana - kteří budou dělat jiné věci než valorizovat nenávistné předsudky zbuntovaného davu. Autory, kteří svědomí nedali do frcu, aby zvýšili atraktivitu mezi "alternativním" publikem. Ty kdo chápali, že v případě moru mají povinnost stát na straně obětí, nikoliv nákazy.

***

Někteří čeští spisovatelé podle Flanagana patří do tasmánské literatury. Jména která uvádí se však týkají těch, kdo již dávno odešli "na druhý břeh". Český spisovatel, který měl světu co říci, zřejmě sdílí osud nejznámějšího tasmánského tvora, dávno vyhubeného vakovlka - tvora, po němž zůstalo pár vycpanin a jeden krátký filmový záznam. Občas se objeví neověřená zpráva, podle níž ve volné přírodě kdosi vakovlka přece jen spatřil. Kdo ví. U nezvěstného českého spisovatele je naděje na znovunalezení každopádně mnohem větší, protože psaní není do té míry otázkou neobnovitelné genové výbavy.

Zkusme alespoň trochu pečovat o jeho biotop - i v mimořádně hostilním milieu mezi koblihou ZDE a špagetou ZDE.

Vytisknout