Zánik kultury a absolutno Jana Pirka

13. 9. 2016 / Boris Cvek

Jan Pirk začíná těmito slovy: „Myslím, že takovýto masivní příliv uprchlíků absolutně jiného kulturního zázemí a jiné životní filozofie, je zásadním ohrožením naší kultury. Pokud takovýto příliv bude pokračovat, tak to znamená víceméně konec naší kultury.“ To mnou otřáslo, neboť představa „absolutně jiného kulturního zázemí“ je těžko nějak racionálně uchopitelná a vytváří z těch jiných lidí jakési ne-lidi, odsouzené svou kulturou k tomu, aby nebyli lidé, jako my jsme lidé. Od lékaře je to zvláště děsivé.

Rozhodně by mne zajímala nějaká racionální debata na téma, jak může příliv lidí odlišné kultury změnit tu kulturu původní. V dějinách to funguje spíše tak, že pokročilá kultura přežívá dokonce i v případě, kdy je původní státní útvar dobyt, rozložen a na jeho rozvalinách vládnou dobyvatelé. Latinská církev je např. dodnes potomkem kultury antického Říma, kterou přenesla do Evropy po zániku Západořímské říše.

Příkladem z nám mnohem bližší doby může být Paříž. Paříž měla v roce 1801 něco přes půl milionu obyvatel (546 586), před Pařížskou komunou v roce 1866 měla už více než třikrát tolik (1 825 274), téměř 2 miliony obyvatel. (To je podobné, jako by do Prahy přišly 2 miliony uprchlíků). Šlo zejména o přistěhovalce z bigotního katolického venkova, kde se po staletí žilo podobným způsobem života, zcela jiným než v Paříži. Stala se proto Paříž baštou bigotního katolicismu? Vůbec ne, naopak.

Klíčová je otázka konkrétní interakce příchozích s danou společností. Z bigotního katolíka se mohl stát díky dělnickým zkušenostem v tehdejší Paříži socialista a komunard. To naopak mohlo vést k úspěchu dělnického hnutí a k pokroku v mnoha oblastech lidského života, který by původní venkovské obyvatelstvo nikdy nepodpořilo.

Spojené státy americké zažily mnohokrát příliv různých „cizích“ kultur… byly doby, kdy se za cizí, podřadný, nebezpečný element považovali katolíci (např. exodus Irů v době hladomoru) nebo židé. Dnes se tyto a černošské, hispánské, muslimské identity různě prolínají. To je dnes to, co je naše západní kultura, tedy prolínání identit, barevnost. Česká republika v tomto smyslu uvázla v pravěku, je díky své jednobarevnosti mnohem méně současná než společnost syrská.

A i když dnes je římskokatolická církev suverénně největší církví v USA (má přes 68 milionů věřících, hned za ní je Southern Baptist Convention s něco přes 16 miliony věřících), nikdo by asi USA nepovažoval za katolickou zemi. A co dnes vlastně může „katolická země“ vůbec znamenat? Irsko? Stát, kde v referendum občané jasnou většinou schválili gay marirage? Nemá současná irská veřejnost v jistém smyslu, slovy prof. Pirka, „absolutně jiné kulturní zázemí“, než měla ještě před 30 lety?

Profesor Pirk se bojí „konce naší kultury“? Které? Té, která skončila před 100 lety, kdy nebyly legální rozvody a ženy nesměly studovat na univerzitách? A pokud se naše kultura tak zásadně změnila za pouhých 100 let, neukazuje to na to, že nic trvalého jako „naše kultura“ neexistuje?

Která ta kultura vlastně skončila v Německu nebo v Británii nebo ve Francii s příchodem imigrantů v druhé půlce minulého století? Kultura dřívějšího běžného rasismu, machismu, nacionalismu, které vedly ke staletím evropských válek a dokonce ke dvěma válkám světovým? Byla situace v západní Evropě po stránce lidských práv a základních kulturních hodnot, fungování institucí a veřejného prostoru horší v roce 1990, kdy byla tato část Evropy již velmi barevná, nebo v době Dreyfusovy aféry, kdy byla Evropa ještě téměř úplně bez přistěhovalců, kdy to byla Evropa vskutku evropská, tradiční, prostě ta naše Evropa, křišťálově bílá, bez příměsi, Evropa směřující plnou parou k první světové válce a k nástupu Hitlera?

ANKETA: Splacení dluhu i ohrožení, míní osobnosti k přijímání uprchlíků ZDE

Demografie Paříže ZDE

Náboženství v USA ZDE

Vytisknout